úterý 27. března 2012

Svět viděný Febiofestem


Rádi cestujete, poznáváte nové lidi, jejich zvyky, chování, jazyky, rádi se necháte strhnout k dobrodružstvím, která jsou za hranicí běžného dne? Pak právě pro vás jsou určeny následující řádky. Jestli jste z tohoto úvodu vytušili reklamu na cestovní kancelář, pak máte pravdu možná tak napůl. On totiž Febiofest vlastně taková cestovka je. Odjezd je každoročně na začátku jara z Prahy a cíl je pokaždé jiný, ale zároveň každý rok stejný. Za týden projekcí poznat celý svět. Není v možnostech diváka vidět všechny filmy, které jsou za celý týden uvedeny. Jedná se o 182 filmů z 55 zemí uvedených ve 20 sekcích. Vedle filmu se ale Febiofest věnuje i hudbě a nabízí 32 koncertů téměř všech žánrů na dvou scénách. K tomu spodní podlaží garáží v CineStar Anděl jako odpočinkou zónu před, po a mezi filmy plnou zajímavých alternativních stánků. A z tohoto balíčku si má tedy divák namíchat svůj koktejl. Jakékoliv celkové hodnocení je tedy zároveň ovlivněno výběrem filmů, každopádně mohu říci, že letošní 19. ročník se zařadí mezi ty velice úspěšné. Troufám si to tvrdit přesto, že jsme viděli pouze čtyři procenta všech filmů.

A čtyřprocentní byl i náš první film. Švédský film Líbej mě (čsfd) vypráví příběh, kterak se Mia a Frida měly stát nevlastními sestrami, ale po krátké známosti zjistily, že je mezi nimi něco víc. Aby to nebylo tak jednoduché, tak je Mia zasnoubena se svým přítelem Tinem a společně plánují svatbu. O trochu lépe je na tom Frida, nemusí řešit svoji orientaci, ale přesto musí překonat svoje selhání ve vztahu s jinou ženou. Ze svatby sejde a zmatek v hlavách všech je vystřídán přijetím situace. A snad i happy endem, i když každý by to viděl asi jinak.

Co je báječného na tomto festivalu? Že si člověk může filmy namíchat opravdu podle chuti. A tak jsme po sekci Jiný břeh zamířili do vedlejšího sálu na film Habemus papam (čsfd) od italského režiséra Nanniho Morettiho, který byl zároveň největší hvězdou letošního festivalu a i námi navštívenou projekci sám uvedl. Film vypráví o volbě nového papeže. Je postaven do skutečného rámce (toto slovo režisér zdůraznil) událostí. Během volby se ovšem odehraje několik nepředvidatelných situací. Nový papež nepředstoupí před dav lidí na Svatopetrském náměstí, ale uteče od své povinnosti. Je povolán psycholog, který z důvodu dodržení všech předepsaných regulí o volbě papeže, nemůže pokládat otázky ohledně dětství, jeho života a dospívání, dokonce se nemůže zeptat ani na jeho jméno. Po útěku papeže nakonec skončí psycholog zavřený společně se všemi kardinály ve vatikánských komnatách. A nový papež zatím hledá sám sebe mezi lidmi. Režisér Nanni Moretti je přirovnáván k Woodymu Allenovi a myslím, že určitou spojitost mezi nimi lze nalézt. Habemus papam je především výborná komedie, ale v průběhu filmu si člověk uvědomí, že nejen to.

A od komedie jsme přešli na detektivku z Turecka. Jednalo se o film Tenkrát v Anatolii (čsfd). Film učinil s divákem přesně to, co má dobrý film s divákem učinit, vtáhl ho do děje. Během téměř třech hodin filmu se až tak moc na plátně nedělo, o to víc se mohli diváci vnořit do příběhu. Skupina lidí putovala auty tureckou krajinou a s pomocí domnělého vraha hledali zakopanou mrtvolu. Zdálo se mi, že se vždy část filmu věnuje jiné postavě, divák tak mohl nahlédnout na jejich životy, aniž by sledoval něco jiného, než jejich cestu autem při policejní akci se všemi formalitami vyšetřování. I tento film mě velice oslovil, možná tou krajinou, možná těmi lidmi.


Druhý festivalový den jsme zahájili pohádkou, ale pohádkou pro dospělé. Jak po filmu uvedl německý režisér filmu, Veit Helmer, vždy chtěl natočit film na Bajkonuru a toto přání si splnil filmem Bajkonur (čsfd). Že se jedná o pohádku, divák pozná ne množstvím čar a kouzel, ale mnoha pohádkovými motivy. V kazašských stepích žijí lidé, pro které je technický pokrok zosobněn rádiem a automobilem, přitom hned vedle, chráněn vysokým plotem, leží svět, ze kterého se lítá do vesmíru, ruská raketová základna. Obyvatelé Kazachstánu nemají s touto základnou nic společného, pouze šrot odpadlý z raket pro ně znamená vítaný přivýdělek. No a jednoho dne se stane, že jim společně s tímto šrotem na zem spadne i krásná vesmírná turistka z Francie. Najde ji místní mladík, kterému přezdívají Gagarin, a dívka se stane jeho princeznou. Ovšem jen do té doby, než ji najde pátrací skupina ze základny a odvezou ji zpět. Tyto dva světy se tak neplánovaně potkaly. Gagarin se nehodlá se ztrátou své princezny smířit, a tak se pro ni vydává za plot základny. Poměrně hezký poetický příběh, u kterého si hned od začátku musí divák uvědomit, že se jedná o pohádku, a pak se mu film bude líbit. Režisérské strasti při natáčení v Kazachstánu spočívaly podle režiséra i v tom, že bylo natáčení povoleno za podmínky, objeví-li se zde vnučka kazašského prezidenta. V malé roli se objevila, a tak se mohlo točit.

Naším druhým filmem druhého dne byl Cirkus Columbia (čsfd), který s jistým nadhledem popisuje situaci v Jugoslávii po konci studené války, a zároveň před válkou občanskou. Zbohatlý emigrant Divko, kterého zahrál herec Miki Manojlovic známý z filmů Emira Kusturici, přijíždí se svojí novou mladou ženou po dvaceti letech domů a bere si bez ostychu, co mu patří. Scéna, kdy přijde do kuchyně, odkud policie právě vyvedla jeho bývalou ženu, a dosolí právě vařenou polévku, patří mezi vtipné, ale hodně mrazivé. Ale takových scén je ve filmu více. Možná by se mohlo říci, že film neukazuje historii Jugoslávie jako vodorovnou linii událostí, ale spíše jako spirálu nebo kruh. Jisté věci se stále opakují a lidé se z nich neumí poučit.

Od filmu z divoké Jugoslávie jsme přešli do klidnější Francie, ale k o to drsnějšímu tématu. Ony (čsfd). I tento film byl posazen do rámce. Pařížská novinářka právě píše reportáž o studentkách, které si přivydělávají prostitucí. Film se téměř dokumentárním stylem věnuje příběhu dvou studentek. Obě vypráví svůj příběh, každá nabízí svůj pohled na situaci, v které se ocitly. Jednu k prostituci dohnala snadnost rychlého a velkého výdělku (“vždyť oni si chtějí hlavně povídat”) a druhou existenční problémy, jak zajistit své studium. Dostatečný prostor film věnuje i jejich klientům, které ukazuje jako slušné občany, plnící své role jak ve společnosti, tak v rodině, a snaží se tak ukázat na jistou krizi rodiny, kterou reprezentují jak studentky prodávající své tělo, tak jejich klienti.

Další den jsme zahájili velice zajímavou road movie z Argentiny. Akáty (čsfd). Řidič kamionu vezoucí z Paraguaye do Buenos Aires dřevo z akátů veze za úplatu i cizí ženu s malým dítětem. Zpočátku velice rezervovaný až nepřátelský vztah těchto osob se na dlouhé cestě mění až k vzájemným sympatiím. Jako u správné road movie se ve filmu téměř nemluví, o to víc se divák stává součástí příběhu. Obdivuji herecké výkony, které v malém prostoru kabiny kamionu nemohly být žádným způsobem přilepšovány a zakrývány.


A posledním filmem našeho letošního festivalového klání se stal film Břehy něhy (čsfd) z roku 1982, který byl uveden v retrospektivě Zuzany Kronerové. Ta, společně s režisérem filmu Fero Feničem, film uvedla. Pro Fera Feniče to byl jeho filmový debut, a podle svých slov film neuváděl ve své filmové tvorbě, protože na něj zapomněl a třicet let si myslel, že film ani neexistuje. Snímek nebyl povolen a byl poslán do trezoru. V odůvodnění zákazu se uvádělo, že filmový divák na takový snímek ještě nedozrál. Před několika lety se jedna kopie filmu našla, a tak mohli festivaloví návštěvníci posoudit, zda na film Břehy něhy již filmový divák dozrál. Nejsem si tak úplně jistý, ale každopádně film všem doporučuji. Vidím v něm dvě roviny, první ukazuje syrovou realitu reálného socialismu osmdesátých let. Ovšem ne s růžovými brýlemi, jak činí množství retro pořadů. Ukazuje realitu takovou, jaká skutečně byla. Až je z toho člověku divno. A druhá rovina vypráví příběh o mladé učitelce, která celý svůj dosavadní život věnovala své kariéře, žije v malém městečku, učí na učilišti mladé šičky a nemá příliš možností k nějaké známosti. Postupně se propadá do šedivého světa, bez úsměvu a ve lži. Její žačky, trochu z lítosti a trochu z pomstychtivosti jí domluví partii taxikáře, který se o ni při jedné společenské události zajímá. Za tento obchod má domluvený akumulátor. Učitelka k zájmu o svoji osobu ze strany taxikáře přistupuje nejdříve poněkud nedůvěřivě, ale poté se zamiluje a její svět prozáří nové barvy. O to horší je její pozdější prozření.

A závěr “našeho” Febiofestu? Nemohl být lepší. Koncert skupiny Vltava zaplnil prostory spodních garáží a za zvuků starých hitů i novinek uvedli umělci svoji tvorbu, která se k tomuto ročnímu období hodí více než kdy jindy. Však si je také publikum solidně vytleskalo. Co víc si přát? Snad jen aby si publikum vytleskalo i další ročník Febiofestu. Z prohlášení Fera Feniče je jasné, že je to rok od roku složitější. Ale snad se 20. ročníku Febiofestu dočkáme. Letošní plné sály byly důkazem, že je o takovou akci velký zájem.