Dokázat se poučit z chyb

 Včera jsem se díval na dokument Netflixu Sociální dilema, kde jsem našel odpověď na otázku, co se to na tom světě v posledních letech děje. Hovoří se tam o tom, proč je současný svět tak rozdělený. Projevuje se to téměř na celém světě, společnosti se dělí na dva nesmiřitelné tábory. Zmiňovaný dokument to dává do souvislosti s rozšířením sociálních sítí.

Je neuvěřitelné, jak velký dosah to má. Nestačím se divit tomu, co všechno si člověk může přečíst například v diskuzi čtenářů pod zpravodajskými články. Lidé byli hodně nepřipravení na příchod sociálních médií, která toho zneužila a možná si toho tvůrci ani nebyli vědomi, kam to může dojít. 

Skupinou, která toho zneužila, jsou politici, populističtí, kteří se rychle naučili v sociálních sítích pracovat. Lidé tak věří ne faktům, ale tomu, čemu chtějí věřit, co je pro ně příznivější a zajímavější, lidé věří svojí pravdě, kterou si na internetu najdou a obalí se jí. Ničemu jinému už potom nevěří. Třeba teď je to případ koronaviru, nejprve v Česku všichni nosili roušky, chovali se zodpovědně, pak jim politici dovolili roušky sundat a lidé na roušky zanevřeli, už je to prostě nebaví, a tak se obklopují svojí pravdou, že roušky jsou zbytečné, nebo ještě hůře, že škodí. I takových článků na internetu najdete mnoho. A podle toho to také vypadá. Jsme třetí nejhorší zemí v Evropské unii. V České republice máme rychlý nárůst případů a není zatím šance, že by se to nějak zastavilo, protože se blíží volby a premiér Babiš nepůjde proti přání většiny lidí, i když by to bylo potřeba. Navíc se lidé přestali chovat zodpovědně vůči sobě navzájem. Kvůli takovému chování jsem se i já ocitl v karanténě, která nemusela být. 

Občas se zamyslím nad tím, jak šílený rok 2020 je. Celý svět se změnil a zatím není moc naděje, že by se to zlepšilo, naopak. V takovou chvíli má Česká republika smůlu na premiéra i na prezidenta. Oba jsou to lidé bez kvality a bez hodnoty, potřebovali bychom tam teď úplně jiné lidi. 

Za včerejšek přibylo 2139 nových případů. Je to rekordní číslo, každý den se jedná o rekordní přírůstek. A pak si v diskuzi přečtete, takové zprávy, že jsou to vymyšlené případy, že se někdo dozvěděl, že je pozitivní, aniž by byl na testech a podobně. Má to za cíl zpochybnit oficiální čísla.  Nerozumím tomu, že jsou lidé, kteří takovéto falešné zprávy píší a posílají. Zároveň si ale dokážu představit, že své pravdě věří a snad by se za ni dokázali i bít, a to je hodně šílené. 

A i v tom mohou hrát roli sociální média. Připadá mi to hodně hrozné a nechce se mi ani věřit, v jakém stavu jsme se během pár let ocitli. Věřím, že se to nějak časem vyřeší, ale teď to vidím jako velký problém. Nechci být příliš pesimistický, ale tak se mi zdá, že na světě hodně chybí vzájemné porozumění, pokora a úcta k druhým a bojím se toho, že na to právě v krizových chvílích můžeme trochu dojet. Je třeba vědět, že člověk, který má jiný názor než my, není náš nepřítel. Je třeba vědět, že pokud je pravda nepříjemná, nezbavím se jí tím, že ji budu popírat. 

Když si čtete Bibli, jsou tam příběhy, v kterých hrdina chybuje, je mu dána druhá šance a on i přes to, že už jednou chyboval a ví o tom, udělá stejnou chybu podruhé, potřetí a klidně počtvrté. Takovým příběhům jsem se vždy zdráhal věřit, protože mi přišlo nemyslitelné, aby někdo chyboval i poté, co se mohl poučit, ale teď mi to připadá ve společnosti hodně podobné. Znamená to opravdu, že jsme jako lidé nepoučitelní? Snad ne. Budu věřit tomu, že se jednou z našich chyb poučíme. 

Film Thelma

Vybrat si nějaký zajímavý film pro mě v poslední době není příliš lehké. Nevím, jestli jsem tak náročný nebo je to tím, že se točí filmy dost podobné a jakmile člověk nepřijde na notu prvnímu, nechytá se jeho zájem ani u dalších. 

Překvapil mě proto film Thelma od dánského režiséra Joachima Triera. Vypráví příběh mladé studentky, která nastupuje na vysokou školu a zakouší zde jiný život, než na který byla doposud zvyklá. Dosud žila v rodině dosti konzervativní i vzhledem k hluboce věřícím rodičům, kteří nepřipouští žádné ústupky od dobrých mravů. Na vysoké škole přichází do společnosti, která neodmítá alkohol, tabák a jiné nezdravé ale lákavé věci. A co víc, poznává zde lásku, lásku ke spolužačce. Thelma tak musí řešit osobní dilema, které by mohlo stát samo o sobě.
Další rovinou příběhu je zvláštní souhra událostí kolem Thelmy, které přecházejí do roviny magického realismu. Jsou věci skutečné pouze jejím realizovaným přáním? Má vliv na události, které se kolem dějí? Souvisí její zdravotní příhody s tím vším? A má lidská vůle možnost měnit věci kolem nás? Je naše hlava místem, které může změnit víc, než bychom si chtěli připustit? 

Film je to velice zajímavý. Nese známky severského filmařského rukopisu, a to mu dodává originalitu a opravdovost. 

Čtenářská soutěž Rosteme s knihou

Už vloni jsem to zvažoval se svojí tehdejší šestou třídou, ale až letos jsem se k tomu odhodlal. Přihlásil jsem svoji třídu šesťáků na čtenářskou soutěž, kterou pořádá společnost Rosteme s knihou. Přijde mi to jako velice sympatická soutěž. Veškeré kouzlo je ukryto v tom, že přihlášené kolektivy šesťáků dostanou do třídy pět titulů po pěti kusech, dohromady tak 25 knížek toho nejlepšího, co v současnosti pro věkovou kategorii 12 let vychází. Knížky to jsou velice zajímavé a jejich žánrové rozpětí je velice široké, svoji knihu by si tak z nabídky mělo vybrat každé dítě a snad i dospělý. Každý žák měl za úkol přečíst si jeden titul a k tomuto titulu si dělat poznámky, které bude moci použít v soutěžním klání. To proběhne prostřednictvím počítačů následující pondělí, žáci budou odpovídat na otázky, které se budou týkat čtených knih. 

Jsem na to zvědavý, přál bych si, abychom nebyli poslední. To je sice skromné přání, ale jak jsem pochopil, je to takový cíl, na který jsme schopni dosáhnout, a právě to potřebujeme. Snažit se dostat mezi vítěznou pětku by pro nás nebylo motivační. Nevím, kde se bere ona skepse a lenivost

mezi žáky, ale musím si přiznat, že i přes vynaložené úsilí se mi nepodařilo mnohé přimět k tomu, aby přečetli alespoň tu jednu jedinou knihu. Na výsledek jsem proto velice zvědavý a udělá mi radost jakákoliv lepší pozice. Se třídou ze Základní školy v Raspenavě jsme široko daleko jediná škola, která do této soutěže šla a byla vybrána, i to je fajn motivace a rozhodně nelituji, že jsme se do toho vrhli.

Po týdnu v Zelově

Je to týden, co jsem se z Kleščova přesunul do Zelova, a čtrnáct dní, co jsem přijel do Polska. Víc a víc se začínám orientovat ve zdejším prostředí. S překvapením zjišťuji, jak moc jsme si podobní, a s ještě větším překvapením zjišťuji, jak moc jsme rozdílní.

Pustím-li si polské rádio a náhodou je řeč o České republice, zpravidla to bývá na téma nekvalitní české potraviny a že bychom si na ně měli dávat pozor, když nakupujeme. A to nepovídám, to jsem skutečně slyšel a měl jsem díky tomu veselejší den, protože každý v Čechách přece z rádia moc dobře ví, jak je to s kvalitou polských potravin.

Nechci být soudce, ale pravdou je, že mi v Polsku chutná víc než v Čechách. V cukrárnách a v pekárnách si je z čeho vybírat, pečivo je pestré, chutné a velké. Dokonce bych řekl, že je zde nebezpečné chodit kolem cukráren, kterých je tu velké množství. Zpočátku jsem si řekl, že pár zákusků za svůj pobyt ochutnám, ale hned ten první, jakási Napoleonka, mi tak zachutnala, že jsem u ní prozatím zůstal. Dost věcí se tu prodává na váhu, a to jak zákusky, bonbóny, tak například i hlavní jídlo. Abych jen nechválil, nejsou tu prakticky žádné restaurace. Lidé se stravují buď doma, nebo jsou tu jídelny a jídlo si člověk přinese na tácu. Někdy je složité si jídlo objednat, jsou úplně jiná než v Čechách. Nejsem žádný pivař, ale co zde také postrádám a co mi trochu vadí, že je téměř nemožné si dát k obědu pivo. A přitom by se to k některým polským pokrmům tak bezvadně hodilo.

Ale teď už k samotnému Zelovu. Na rozdíl od Kleščova je Zelov mnohem větší a je tu i víc česky hovořících lidí. Vlastně ani nevím, jak to napsat. Část potomků českých exulantů hovoří česky, ale považují se za Poláky, část hovoří česky a považují se za Čechy svojí národností, nikoliv občanstvím, část hovoří polsky, ale rozumí česky, protože se tak bavili s rodiči nebo prarodiči, a část hovoří polsky a považují se za Poláky, a to přesto, že jejich příjmení je usvědčuje z toho, že předci byli Češi jak poleno. Mezi sebou už z velké většiny hovoří polsky. Snaží se ale, aby jejich děti nezapomínaly na svoje české kořeny. Pro mnoho Poláků v okolí jsou proto stále Češi. Ostatně to byl úděl lidí už po válce. Na ty, kteří přišli po válce do Čech, se pohlíželo jako na Poláky, přestože z Polska odešli právě proto, že se na ně pohlíželo jako na Čechy. Mnozí z českých obyvatel Zelova ke všemu mají své příbuzné v Čechách, tak jak odcházeli především po válce. Generace, která nastupovala do školy po válce, se musela učit už hlavně polský jazyk, čeština proto začala ustupovat a pouze v několika rodinách se udržela až do dnešní doby. Mnoho obyvatel ale v Zelově česky rozumí a podle sčítání až 3000 obyvatel v okolí má své předky z Čech (a Moravy). Některé znaky v jazyce jsou typické právě jen pro toto město, jde o takzvanou Zelovskou češtinu.

Charakter města je také zajímavý. Jde o menší městečko, kde člověk najde téměř vše, co potřebuje k svému životu. Jsou tu obchody všeho druhu, několik cukráren, je tu knihovna, kulturní dům, který je poměrně aktivní, a úhledné náměstí. Zelov je velká placka, i proto tu téměř všichni jezdí na kole. Jezdí se na širokých chodnících, kde se ovšem dost často potkávají chodci a cyklisté. Evangelický sbor vedle fary a kostela vlastní i dům, kde funguje školka pro děti, a to nejen evangelíků.

Ve městě se zachovalo mnoho původních domů, které si postavili Češi před tím, než z Polska odešli. Některé domy jejich noví obyvatelé opravili, ale stále lze ve městě spatřit domy, které stojí nepovšimnuty i 70 let a svědčí tak o událostech, které navždy změnily město. Jakoby tyto domy stále čekaly, až se vrátí jejich majitelé z dlouhého výletu.

Odkaz českých předků v Zelově stále žije a je připomínám ať už stavbou evangelického kostela s českými nápisy nebo českým jazykem, který si někteří stále zachovávají a pečují o něj jako o vzácný drahokam, protože tím také je.

Kleszczów, nejbohatší vesnice v Polsku

Kde začít? Ještě v Čechách, když jsem nastupoval do auta a trochu neprozřetelně prohlásil, že jsem při své cestě za českými menšinami v Polsku připraven na vše? Nebo ještě dřív. Ve chvíli, kdy mi přišel mail s nabídkou, zda bych nechtěl v Zelově vyučovat češtinu? Začnu už v Zelově, kam jsme dorazili na začátku září rovnou z Čech. Jak jsem se dozvěděl, o mojí návštěvu stojí i v Kleščově, jenže to jsem ještě ani netušil, kde Kleščov je. Na týden jsem se tam vypravil.

On totiž Kleščov jako takový žádné české menšiny neměl, ale osud některých Čechů v Polsku byl tak pestrý, že je zavedl až sem, a to celkem nedávno. Původně tito Češi obývali ves Kučov. Kučov ležel asi 40 km od Zelova, zelováci jej také postavili, když se část jich ze Zelova přestěhovala. Se Zelovem je ale i nadále vážou pevné někdy i rodinné vazby. Před válkou v Kučově žilo asi 900 Čechů, pak ale velká část z nich odešla po druhé světové válce do Československa na pozvání prezidenta Beneše podobně jako ze Zelova. “Přijíždíme do nejbohatší vesnice v Polsku,” oznamují mi moji průvodci a já se nestačím divit, když vidím nové silnice, vychytávky v dopravě, o kterých se nám ani v Čechách nezdá a nejrůznější znaky toho, že je zde něco jinak.  Není pravda, že by uprostřed Polska nebyly hory a sjezdovky. Jedna sjezdovka je přímo v Kleščově a jezdí i v létě, dominantou zdejšího vrchu jsou větrné motory. 

Překvapení pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že je toto pohoří umělé. Pochopil jsem to ve chvíli, když jsme přijeli asi dva kilometry za Kleščov, k největší jámě v Evropě, ve které se povrchově těží hnědé uhlí. Přebytečný materiál navezli za město a vytvořili tak umělé kopce.  Na obzoru jsme spatřili jednu z největších tepelných elektráren v Evropě, Belchatov.

“Támhle někde býval dříve Kučov,” ukazuje mi rukou doprostřed jámy můj společník, “ale to už je všechno pryč.”

Není to ale tak dávno, vše se odehrálo v osmdesátých letech. Obyvatele vystěhovali, celkem štědře jim zaplatili jejich pozemky a především každému nabídli práci, takže se z chudých zemědělských rodin stali za pár roků poměrně zaopatření lidé. Mluvil jsem s mnoha, stesk je zde přítomen, ale od nikoho jsem neslyšel, že by se jim stala křivda. Kučov a jeho obyvatelé se tedy přestěhoval do nedalekého Kleščova. Starý evangelický kostel byl v Kučově zbourán a kolem roku 1990 postavili nový v Kleščově. Co mě ale zarazilo nejvíc. Víte, co se stěhovalo jako první? Hřbitov. By zřízen nový evangelický hřbitov za katolickým v Kleščově a postupně byly exhumovány a přeneseny ostatky všech zemřelých. Vždy za přítomnosti příbuzných. Přeneseny byly i náhrobní kameny. Paradoxně je tak evangelický hřbitov mladší než sousední katolický, ale má starší náhrobky. Mnozí zřídili pro své zemřelé náhrobky nové, poměrně honosné, i proto že jim to jejich nová ekonomická situace dovolovala. Z velké většiny jsou zde česká příjmení. Velice často se opakují, někdy ve více variantách (Nevečeřal, Nievieceral). Je to znak toho, že zde končily stopy pobělohorských exulantů. A jako nejbohatší vesnice v Polsku má Kleščov i gymnázium a lyceum, postavené před sedmi lety, kam se snaží dostat studenti z daleka a které se chlubí nejlepšími výsledky svých studentů v zemi. 

Součástí školy, ale i veřejnosti otevřený,  je například aquapark, atletický stadion, hřiště na plážový volejbal, v zimě zimní stadion. Je tu snad vše, na co si člověk vzpomene. Po dobu pobytu v Kleščově, jsem měl vyučovat český jazyk i na těchto školách a prakticky vždy jsem si zašel po škole i do bazénu. Na září bylo nezvykle teplé počasí, proto koupání ve venkovním bazénu ozářeném sluncem s pohledem na školní budovu za živým plotem, bylo velice zajímavé. V celém vodním areálu  jsme přitom byli tak dva či tři návštěvníci v těchto hodinách, připadal jsem si jak v nějakém filmu. To musí být sen každého učitele takováto škola. 

Aby to nebylo ale tak růžové, tak téměř odevšad jsou vidět komíny elektrárny a v noci je slyšet stálý hukot z nedaleké těžby. Místní si na to prý už zvykli a musím říci, že já jsem to třetí den už také skoro nevnímal, a to ani když jsem spal s otevřeným oknem. A Češi zde? Několik rodin stále pamatuje na to, že mají svůj původ v Čechách, ačkoliv češtinu si udržují stále hůř a hůř. I to je ale úděl exulantů a jejich potomků. O tom ale příště.

A ještě několik fotografií zde .

Chystám se do Polska. Do Zelova.

Městečko Zelov leží v Lodžském vojvodství uprostřed Polska. Není nijak velké, má něco kolem 8 tisíc obyvatel. Přesto má minulost, díky které se zde byl podívat při své cestě Polskem v roce 1998 i prezident Václav Havel. Toto městečko totiž založili v roce 1802 čeští  pobělohorští exulanti. Je to takový malý ostrůvek českého národa uprostřed Polska. Před druhou světovou válkou se zde k české komunitě hlásilo 6 tisíc obyvatel. Z nich se po druhé světové válce vrátilo do Československa asi 3500 obyvatel. Česká komunita v Zelově ale stále existuje.

Mezi těmi, kteří se vrátili do Čech, byla i moje babička. Zelov proto pro mě vždy znamenal zvláštní místo, o kterém jsem slyšel hodně vyprávět. No a nyní se mi naskytla příležitost, abych v Zelově měsíc působil jako učitel českého jazyka.

Hned jsem věděl, že tuto příležitost využiji. A teď už se můj odjezd pomalu blíží. Vím, že čeština už moc v Zelově slyšet není. To, co vydrželo dlouhá staletí, se odchodem značné části obyvatel trochu vytratilo. I potomci exulantů proto dnes hovoří víc polsky než česky. Ale o to zajímavější bude alespoň trochu místním češtinu připomenout. Těším se i na zelovskou češtinu, o které jsem také hodně slyšel. Jsou to mnohé výrazy, které stojí někde mezi polštinou a češtinou, případně je to čeština hodně archaická, ale o to zajímavější. 

Ještě před cestou jsem navštívil několik pamětníků, kteří pamatují cestu ze Zelova do Čech. Povyprávěli mi o tom, jak vypadal Zelov před jejich odchodem a jak někdy až dramaticky probíhala cesta domů do Československa. Doufám, že v Zelově potkám nějaké pamětníky na stejnou dobu a jsem zvědavý, co se dozvím od nich.

Otázka těchto dnů je pro mě jasná, co vše si připravit abych za měsíc přiblížil současnou češtinu? Písničky, básničky, pohádky, příběhy, možná nějaký film? Uvidím, jsem na to hodně zvědavý.

Pódium třikrát jinak

Od minulého týdne jsem byl divákem a posluchačem hned třech naprosto rozdílných pódií. O všech třech by se dalo říci, že se jedná o již tradiční akci. 

První je několikadenní výstava a prezentace bižuterního zboží, která se jmenuje Křehká krása a konala se v Jablonci nad Nisou již po páté. Svým významem ale navazuje na výstavy z předchozích desetiletí, které měly velké jméno. Pamatuji si na to jako dítě a vzpomínám si, že jsem byl tehdy okouzlen tím, co vše zde bylo možné vidět. A podobně jsem na tom byl i letos. Jsem rád, že bižuterie v Jablonci i nadále existuje, i když to měla v posledních letech dost nahnuté. Myslím, že oči z té nádhery musely přecházet každému. Tématem letošních výstav byly Vánoce, které vedle šperků a skla dotvářely atmosféru výstavních prostor. V připravených dílnách si lidé mohli vyrobit vánoční ozdoby. To si člověk ani příliš neuvědomí, že ti, kteří vyrábí vánoční ozdoby, na nich pracují celý rok. Každý den se na Křehké kráse konala také módní přehlídka rozdělená do dvou celků: jaro, léto a podzim, zima.

Druhým pódiem byl ve středu koncert lektorů Letní jazzové dílny na nádvoří frýdlantského zámku. Jazzová dílna Karla Velebného se konala již po 33. a opět byla zastoupena velkými jmény jazzové hudby v čele s Jiřím Stivínem. Poslouchat jazz v tak hvězdném podání a na nádvoří zámku Frýdlant stojí opravdu za to.

No a třetí pódium, na které jsem v týdnu zaměřil svoji pozornost, sestávalo z hlav historiků, kteří přednášeli své příspěvky na 26. semináři Česko-slovenské vztahy konaném pravidelně na konci srpna v Liberci. Letošní téma semináře znělo “Nechtění spoluobčané” a bylo zasazeno do let 1945 - 1989. Škála k uchopení takového tématu byla značná, což se také ukázalo na jednotlivých referátech. Kdo všechno byl nebo mohl být nechtěným spoluobčanem? Určitě bylo mnohem jednodušší stát se nechtěným spoluobčanem, než se stát chtěným spoluobčanem, ale to platí vlastně i dnes.

Z přírody

Myslím, že není ideálnější čas, kdy se na chvíli podívat do přírody, než léto. Alespoň na chvíli zahodit všechny starosti. Projít se lesním potokem, vykoupat se v tůňce, poležet si v trávě mezi stromy, poslouchat, jak větve šumí ve větru. Zavřít na chvíli oči a jen poslouchat hudbu, která k nám ze všech stran doléhá. Zavřít oči a vnímat všechny ty vůně lesa, potoka, slunečních paprsků a všeho toho dohromady. Mám pár míst v přírodě, kam se rád vracím a kde se cítím téměř jako doma. Rád si sem vezmu v létě knížku a odpočívám, přemýšlím, plánuji, rozjímám a trochu i vzpomínám. Důležité ale je, na chvíli se zastavit. Nebýt hercem, ale jen divákem a sledovat, kolik se toho kolem děje, od malého mravence, který hledá cestičky vedoucí po vaší ruce, noze či za krkem, po velký mrak, jenž svojí mohutností na obloze zahalí celé slunce, než odpluje zase dál. Asi by mi to chybělo. Proto jsem rád, že jsem i letos mohl svá místa navštívit. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a já se těšil z tisíce věcí kolem. Z čeho všeho může mít člověk radost? I třeba jenom z takového krásného dne.

A pro představu, jak bylo krásně, tu mám i pár fotek.

Na bar micva v pražské synagoze

Že se někdy na tuto slavnost podívám, mě v životě nenapadlo, že se na ni podívám u příležitosti bar micva mně blízké osoby už vůbec ne, přesto jsem se jednu červencovou sobotu ocitl v pražské synagoze a mohl jsem zažívat tento důležitý obřad společně s ostatními, kteří si ten den přišli vyslechnout slova z tóry přednesené nově přijatým členem v mužském sboru. A bylo to něco uchvacujícího. Stojím u lavice na místě, kde možná kdysi stával Franz Kafka, Egon Erwin Kisch nebo Max Brod. To jsou jména, která mi jako první přijdou na mysl, ale vím, že těch, co tudy za ta staletí prošli, bylo nespočet. A teď jsme tu my a dnešní slavný okamžik. Nejsem ve staronové synagoze poprvé, ale být zde jako turista se nedá srovnávat s tím, být tu jako host na skutečném obřadu. Tyhle okamžiky si musím pamatovat, zní mi v hlavě, když sleduji průběh celé slavnosti. V ruce držím otevřenou knihu, o které vím jen to, že bych jí nerozuměl ani kdybych se snažil, protože je psaná v hebrejštině. Pamatuji na to, že se čte zprava doleva, listovat v knize pozpátku mi přesto činí problém. Vedle mě stojící mladý pán pochopil moji bezradnost ohledně hebrejštiny a občas sleduje, zda jsem na správné stránce. Tato pozornost mě těší, ale víc než knihu sleduji, co se děje kolem. Papírová jarmulka, kterou jsem si půjčil kvůli povinné pokrývce hlavy u vstupu,  mi ke všemu stále padá a nesedí na hlavě. Kdosi mi poklepe na rameno a já vidím, jak mi jeden ze sousedů podává svoji náhradní jarmulku. Opravdovou. S díky ji přijímám a hned zjišťuji, že ta sedí na hlavě mnohem lépe. V jednu chvíli jsem trochu nervózní, ne kvůli sobě, ale za toho, kdo má dnes prvně číst. Naprosto zbytečně, zvládl to výborně a já po pár minutách sdílím jeho radost, kterou mu lze vyčíst z očí. Oslavou svých třináctých narozenin a prvním čtením z tóry vstoupil mezi dospělé. Celý sbor mu potřásá rukou, připojuji se. Na tvářích všech přítomných je úsměv. Obřad je u konce a já s překvapením zjišťuji, že jsem v synagoze strávil téměř tři hodiny, přesto mi to uteklo velice rychle. Společnost se poté odebrala na malé pohoštění. Po krátkém, ale zajímavém rozhovoru u dobrého jídla o historii, o češtině a o zajímavých souvislostech mezi počátky češtiny a hebrejštiny se odvažuji zeptat, s kým mám tu čest vést rozhovor. “Já? Já jsem rabín,” slyším odpověď.  Nezakrývám své překvapení a s omluvou konstatuji, že jsem si vždy rabína představoval jinak. “Rabín nemusí být jen starý muž,” dostává se mi odpovědi pronesené s úsměvem. Vzpomínám si, jak na mě před rokem udělalo dojem, když jsem viděl skupinky židů trousících se v sobotu ráno vídeňskými ulicemi k modlitbám. Děkoval jsem tehdy v duchu za to, že se tu mohou židé přes celé složité dvacáté století scházet. A dnes děkuji, že jsem mohl být v synagoze hostem.  

Waldorfský seminář v Semilech

Mezi lidmi pohybujícími se kolem alternativního vzdělávání nejsou Semily neznámým místem. Málokteré město je tak spojeno s waldorfskou pedagogikou jako právě Semily. V roce 1992 zde začala fungovat základní škola s první třídou a od té doby se postupně rozrůstala až do současné podoby, kdy vedle základní školy existuje i středoškolské lyceum. No a přibližně podobně dlouhou historii má i letní seminář waldorfské pedagogiky, jehož jsem se letos zúčastnil. A byla to zajímavá zkušenost. Už jenom fakt, že je někdo ochotný čtrnáct dní svého volna věnovat svému zaměstnání, je pozoruhodný. A nebylo takových lidí málo, do Semil přijelo téměř dvě stě lidí. Velká část z nich ze zavedených waldorfských škol z celé republiky, ale nemálo jich bylo ze škol nově vznikajících, ať už přímo waldorfských nebo ze škol pouze čerpajících z waldorfského přístupu jisté náměty. Strávil jsem rok na zdejší waldorfské škole, ale prakticky mi stále není jasné, v čem ta alternativa spočívá. Co se jako alternativa označovat může a co už je klasika? Nevím. Ve výsledku by z obou škol měl vzejít vzdělaný mladý člověk, který je připraven smysluplně naložit se svým životem v dnešním poněkud složitějším světě. To, jak toho dosáhnout a jaké prostředky přitom využít, je těžká otázka. A tak jsme se vedle přístupů didaktických během dvou týdnů učili zpívat, hrát na flétnu, skládat básně, modelovat z hlíny, tančit, správně mluvit, využívat všech smyslů pro vnímání světa kolem nás a snad ne příliš bláhově jsme doufali, že se nám alespoň část z toho podaří předat dál dětem ve školách.

Víkend výstav a rukopisů

Kodex vyšehradský

Během jednoho víkendu spatřit originál Vyšehradského kodexu, Budyšínský rukopis Kosmovy české kroniky, Maurův relikviář nebo cestovatelské deníky Karla Hynka Máchy? Prohlédnout si monumentální barokní grafiky zobrazující Řím v ještě větší nádheře, než jaká je skutečnost a poznat zimní tvář Prahy stejně jako její jarní podobu? Povedlo se.

Budyšínský rukopis Kosmovy české kroniky

Píšu si deník

Píšete si deník? Kdybych se ptal v 19. století, tak by mi na tuto otázku podle knihy A ptáš se, knížko má… od Mileny Lenderové podobně jako dnes každá třetí žena a každý padesátý muž odpověděli ano. Doba se mění, ale podstata deníků zůstává. Minimálně krátkodobé pokusy o takové psaní učinil jistě mnohý z nás. Co je vlastně osobní deník? Deník je formou pro zaznamenání přítomných dějů, myšlenek, hodnot a plánů. Jedná se o chronologicky seřazený text opatřený časovým údajem psaný v bezprostřední přítomnosti popisované události, což má pro text výhody, ale i nevýhody. Často se zde opakují slova jako dnes, nyní, před chvílí. Je to jakási reportáž vašeho života. Chybí zde odstup a nadhled. Oproti tomu je pisatel více upřímný, do vět vkládá své emoce.  Deník je také svobodným prostorem, kde si můžeme ujasnit vlastní myšlenky, provést jistou formu sebereflexe nebo sebeanalýzy. Je tak prostředkem pro duševní hygienu.

I s nepatrným odstupem několika dní ba několika hodin si nad deníkem uvědomíme, jak moc žijeme přítomností, jak jsme schopni pro přítomnost večera zapomenout na prožitky rána. Až když si člověk přečte své vlastní zápisky, uvědomí si, co za den, týden či měsíc prožil. A není to stále dokola? Nejsou události stále stejné a neměnné? Troufnu si tvrdit, že ne.  Na každém dni je alespoň jedna událost výjimečná, která den činní jedinečným. Stačí někoho potkat, nad něčím se zasmát, něco zažít, už to z obyčejného dne dělá den sváteční, kterého si můžeme vážit. A i přes svoji banálnost mají takové momenty v deníku své místo. A kdyby se přeci jen v deníku opakovaly stále dokola ty samé události, je to přeci dobrý argument pro nápravu, ale to si člověk také uvědomí, až když uvidí kousek svého příběhu na papíře.

Pro koho je tedy deník psán? Deník je určen především pro pisatele samotného. Nemá adresáta. Pomáhá krátkodobé i dlouhodobé paměti, utřídit a formulovat myšlenky. Dětské deníky mají někdy za adresáta samotný deník: Milý deníčku,… Někdy může být adresátem postava z představ. Jeden z nejslavnějších deníků dvacátého století, který sepsala židovská dívka Anne Franková, měl za adresáta smyšlenou přítelkyni Kitty. Anne Franková svůj deník psala zprvu pro sebe, ale později sama myslela na to, že si deník přečtou další lidé.

Historicky pochází první osobní deníky z doby renesance, v té době byly časté deníky z kavalírských cest, ale nejen ty. Jak šla doba a vzdělání obyvatel se zvyšovalo, kratochvíle šlechty a urozeného měšťanstva se rozšiřovala mezi široký lid. Měnila se také forma. Z původně strohého výčtu událostí přechází deníková tvorba stále více i k úvahám a názorům pisatelů. V 19. století přišla éra ženských deníků. Dívky a ženy si do deníků ukládaly své myšlenky o sobě, o rodině i o světě okolo. Pokud se takové deníky v archivech uchovaly, slouží jako vzácný dokument nejen o své autorce, ale o celé své době. Je zajímavé, že psaní deníku velice často předznamenalo úspěšnost pisatele/pisatelky v životě. To do jisté míry souviselo se vzděláním, ale i s odhodláním plnit si své sny, které mnohdy nalézaly svoji první podobu na stránkách deníků.
 

Z hlediska literárního žánru je deník řazen spolu s osobní korespondencí mezi memoárovou literaturu. Nese prvky autentičnosti, dokumentárnosti. Struktura textu není pevně dána podobně jako styl. Je zde široký prostor pro vlastní vyjádření. Impulzem pro vznik a založení deníku bývaly a stále jsou životní události v rodině, narozeniny, nová láska, biřmování, první přijímání, zásnuby, sňatek, narození dítěte, ale například i hádka s rodiči. Co se při psaní deníku cení, je vytrvalost. Někdo v psaní setrvá jen krátké období a někdo se k deníku neustále vrací.

Je spousta způsobů, jak k deníku přistupovat. Osobně si deník píšu již delší dobu. První zápisky deníkového formátu jsme si psali v první třídě do malého notýsku, byl to úkol od paní učitelky, abychom si cvičili psaní, vždy jedna až dvě věty denně. Skutečný deník si píšu souvisle s jistými přestávkami od třetí třídy. Tehdy bylo prvním impulzem vysvědčení a začínající prázdniny, opis vysvědčení také tvoří skoro celou první stránku.

Můj deník se časem měnil, až jsem dospěl k dnešní podobě. Píšu do záznamní knihy A5 s pevnými deskami s 200 listy (nejlépe z Brněnských papíren, které roční každodenní používání vydrží, což se o některých jiných říci nedá). Novou knihu začínám vždy o narozeninách. Titulní list deníku obsahuje mé jméno, časové vymezení a číslo deníku, které je shodném s mým věkem. Na první stránce verš či citát vztahující se k celému roku. Co rok života, to nová kniha, a to i v případě, že jsem starou knihu celou nepopsal, nebo v průběhu roku začal novou. Co den, to nový list, nová stránka, ale když je o čem, popíšu toho i více. Každý den má svoji hlavičku, kromě přesného data a dne v týdnu, zde zapisuji město, kde se nalézám, a pod třemi odrážkami pojmenuji ve zkratce tři hlavní události dne. Něco jako novinové titulky. Pak už následuje samotný text deníku, u kterého na začátku a na konci poznamenám čas zápisu. Text píšu souvisle bez odstavců a ručně, psaní na počítači by, myslím, deníku ubralo část z osobního vyjádření. Snažím se psát denně, pokud možno dřív než jdu spát a než vypne mozek - ne vždy se to daří.

To je tedy ve zkratce malá charakteristika deníku jako takového i můj recept, jak s deníkem naložit. Ale co člověk to jiný příběh, to jiné zpracování a kromě obsahu i jiná forma deníku. Kdo s deníkem nikdy nezačal, doporučuji si například týden psát ve zkratce tři hlavní události dne. Uvidíte, že v tom najdete zalíbení, a později tomu rádi 10 až 15 minut denně věnujete.

Sedm slz a tisíc smíchů Febiofestu po dvacáté

Febiofest 2013. Mé loňské přirovnání k cestovní kanceláři platí i pro tento ročník. Zaoceánský parník kotvící v Praze na Andělu se opět vydal na cestu kolem světa a i letos v plném obsazení posádky i cestujících. Všechny kajuty praskaly ve švech, ale nikdo se ani letos neutopil a nálada na palubě byla po celou dobu plavby příjemná. Proč se člověk na takovou cestu vydává? Za poznáním vzdálených krajin? Za dobrodružstvím? Kvůli rozšíření vlastních obzorů o světě i o sobě samém? Od všeho trochu, především je ale taková cesta spojená se setkáváním se s lidmi. A že jsme jich i letos během třídenní víkendové návštěvy Febiofestu potkali: desítky a stovky návštěvníků v sálech, autorské delegace k jednotlivým snímkům, přátele (když zrovna necestovali jinou lodí), posádku v čele s kapitánem Fero Feničem (kde jinde potkáte prezidenta festivalu mezi lidmi?), a mohu pokračovat: potkali jsme Thora Heyerdahla, plujícího na voru Kon-Tiki, malíře Renoira, kterak zachycuje do svých obrazů to příjemné, co nám svět přináší, drsnou finskou krajinu časů dávno minulých i těch současných, potkali jsme obyvatele Izraele a jejich boj s okolním světem, Makedonii v době druhé světové války a svět dětí v současném Afghánistánu. Potkali jsme pestrou směsici světové kinematografie. Ve výsledku to znamená, že jsme se i letos podívali na osm filmů.

Je zajímavé sledovat složení diváků v sále. Každý film si posbíral své konkrétní diváky, nejvíc patrné to bylo u makedonského filmu Třetí poločas, po kterém následovala diskuze s obecenstvem, které, jak se ukázalo, bylo z velké části z Makedonie a okolních krajin. Překladatelku zachránil režisér snímku, který dotazy diváků tlumočil do angličtiny, aby ona mohla pokračovat češtinou. Ale to bych předbíhal. Vezměme náš výběr filmů pěkně popořádku. A čím jiným začít než letošní znělkou... 

První film, kterým jsme náš festivalový maraton odstartovali, byl francouzský snímek Renoir (čsfd) . Jistě ten pocit znáte. Stojíte před plátnem a představujete si, jaké by to bylo, vstoupit do obrazu. Právě to umožňuje film Renoir, který pestrými barvami a poetickou krajinou navozuje atmosféru děl malíře Augusta Renoira. Umělec je zde zachycen na sklonku svého života, kdy mu sil do další práce dodá půvabná modelka Andrée Heuschlingová. Píše se rok 1915 a malíř má dva své syny na frontě. Scéna, kdy se jeho syn Jean vrací zraněn z fronty domů a je nadšeně vítán služebnictvem, je velice dojemná. Sledujeme milostný příběh budoucího slavného režiséra Jeana Renoira a Andrée, která se později stala jeho manželkou. Přestože je zde válka přítomná v mnoha podobách, malíř bojuje především se svým stářím a s chutí nadále tvořit to pěkné, co nám život přináší. Vedle Renoira malíře sleduje film i Renoira režiséra, pro kterého jeho tvůrčí život teprve začíná. Film není zbytečně pomalý, jak by mohl někdo namítat, pouze svým tvarem a obsahem navazuje na tvůrčí linku Renoirových obrazů, které vyžadují vnímavé a citlivé oko.

Hned následující druhý snímek byl z jiného těsta. Norský film Kon-Tiki (čsfd) o plavbě Thora Heyerdahla a jeho společníků z Peru do Polynésie na balzovém voru v roce 1947. Netrvalo moc dlouho, abych si uvědomil, že je to ten pravý film pro mne, jelikož nemám rád příliš hlubokou vodu, neuvázaná velká zvířata moc nemusím a bouřku víc než jen respektuji. A právě tyto prvky se ve filmu objevují dost často. Jediné, co upevňovalo mé nejisté sebevědomí, byla víra, že se tvůrci drželi reálné předlohy. Prozíravě jsem si totiž před filmem prostudoval Wikipedii, která mě ujistila, že přes všechny nesnáze výprava Kon-Tiki dopadla dobře a nikomu se nic nestalo. A tvůrci se předlohy naštěstí opravdu drželi. Film přijel představit producent filmu Jeremy Thomas, který diváky ujistil, že pouze jedna zápletka ve filmu není podle skutečnosti. Na palubu nikdo svazek kovových drátů nepronesl, ve filmu má tato scéna ukázat, jak moc chtěl Heyerdahl postavit autentický vor, kterým se měli lidé plavit před 1500 lety. Dráty totiž letí nekompromisně do moře. Vizuálně je film velice zajímavý a ačkoliv se značná část filmu odehrává na malém voru uprostřed oceánu, dějová linka snímku tím netrpí. Naopak.

Pátečním třetím filmem byl snímek Tenkrát na severu (čsfd). Už svým českým názvem odkazuje k westernovému žánru. A není to vůbec náhodné. Finská divoká krajina na začátku 19. století. Jen místo písku zde vítr rozfoukává sníh. Mimochodem vloni náš první festivalový den končil tureckým filmem Tenkrát v Anatolii. Statkář má dva syny, mladšího Mattiho a staršího Eska. Podle zvykového práva se dědicem domu stává starší syn, Esko je ovšem zbojník a opilec a nebyl by dobrým hospodářem, to si otec rodiny uvědomuje, a proto sepíše závěť, která obvyklé pořádky mění. Z bratrů se stávají nepřátelé na život a na smrt a stejně tak společnost se dělí na dvě strany. Že si Divoký sever nic nezadá s Divokým západem je jasné hned na začátku, kam může dojít spor dvou bratrů, kteří symbolizují jeden dobro a druhý zlo, vyjde najevo až v průběhu filmu. Každopádně je jasné, že boj se zlem není nikdy snadný. Divákům navyklým na obvyklou filmovou tvorbu může film připadat příliš drsný, ale zkuste si někdy přečíst severské pohádky a představte si, jak by vypadala jejich doslovná adaptace na filmovém plátně.

S dalšími filmy jsme pokračovali v sobotu snímkem Boží sousedé (čsfd). Současný izraelský film o skupině nábožensky uvědomělých mladých židů, jejichž chování je na hranici extrémismu. Ti se snaží o dodržování náboženských pravidel ve své čtvrti, ale jejich prosazováním sami mnohé zásady porušují. Hlavní hrdina chce být především dobrým věřícím, jeho život ale brzy zpestří izraelská dívka, která má k náboženství poněkud vlažnější přístup. Hrdina zjišťuje, že jejich vztah není na překážku jeho víře, ale jeho fundamentalismu ve víře a díky tomu poznává, která je ta správná cesta. Zní to dosti kýčovitě, ale snímek je to velice vydařený, vtipný a zčásti i dojemný.

Současný byl i náš další snímek. Odhalený přístav (čsfd). Finsko a krátká exkurze do života několika mladých lidí. Každý z nich by mohl tvořit samostatný film, ani jeden z těchto filmů by ovšem nebyl příjemný, jak už napovídá název. Odhaluje se vždy něco nepěkného, něco špatného. Divák sleduje milostné a osobní vztahy, z nichž žádný není podle představ hlavních hrdinů. Budu přísný, když řeknu, že si za většinu problémů mohli hrdinové sami. A tak si lítost zaslouží snad jen nevinné děti, které v mnoha příbězích měly více než vedlejší role a jejich hereckým představitelům patří uznání za obdivuhodné výkony. Nejdojemnějším byl pro mne příběh, ve kterém hrála roli zákeřná nemoc a bezmoc nejen dítěte. Opět svým způsobem drsný film z Finska. Země, u které si většina lidí vybaví dobře fungující školství, pokrokovou architekturu a vysokou životní úroveň, to ovšem příběh nevyvrací. Projekce filmu se zúčastnil i režisér Aku Louhimies a jedna z otázek zněla, zda se ve filmu jedná o aktuální problémy Finska? “Nejen Finska,” odpověděl režisér, “to je problém i České republiky, to je problém kterékoliv společnosti.” Zároveň dodal, že byl při projekci filmu na Moskevském filmovém festivalu tázán, proč točí tak nevlastenecké filmy? “Finsko je dost známé a jezdí k nám mnoho turistů, myslím, že proto není třeba točit vlastenecké filmy a mohu točit i o problémech,” vysvětlil svůj postoj režisér. S úsměvem doplnil, že by se se svým dalším filmem rád podíval do Karlových Varů.

Sobotní večer jsme zakončili filmem Třetí poločas (čsfd), který, jak už jsem se zmínil, měl zajímavé divácké složení především z Makedonie a okolí, o to byl filmový zážitek umocněný. Jednalo se přitom o evropskou filmovou premiéru a film byl natočen za české finanční účasti, takže zajímavá spolupráce. Přišlo jej představit hned několik tvůrců včetně režiséra Darka Mitrevskiho a neměli se za co stydět, naopak. Film se může směle měřit s mnohem známějšími snímky na podobné téma. Příběh se odehrával během okupace Makedonie za druhé světové války. Ústředním místem celého filmu bylo fotbalové hřiště místního klubu, které se z nepříliš dobré kondice propracuje s pomocí nového německého trenéra Rudolpha Spitze na špičkovou úroveň. I do sportu ale zasáhne válka a s bulharskými vojáky přichází i protižidovské zákony. Víc prozrazovat nebudu, film určitě stojí za podívanou, ukazuje tehdejší situaci v Makedonii a zaujme svým příběhem, který má svůj reálný předobraz. Silnou stránkou filmu je jeho hudba.

Letos poprvé jsou na Febiofestu uváděny filmy kratší než dlouhé a delší než krátké, dostaly samostatnou sekci s názvem Tři oříšky pro Popelku. Výhodou je, že jsou Popelky uváděny vždy po dvou za cenu jednoho filmu, a tak jsme na závěr naší návštěvy Febiofestu jednu dvojpopelku navštívili.

Prvním filmem byl třicetiminutový Buzkashi Boys (čsfd) z Afghánistánu o dvou chlapcích, Ahmadovi a Rafiovi. Ahmad se touží stát slavným, což v jeho představách znamená, že se stane jezdcem na koni ve sportu buzkashi. Rafi je smířen s tím, že bude jako otec kovářem. Během pár minut film ukáže, jak moc reálné jsou jejich představy a jakou mají šanci se svému osudu vzepřít. Hodně silným dojmem je pro diváka reálné prostředí afghánských ulic. Moc zajímavý snímek.

Neméně dramatickým byl i navazující hodinový film Chalán (čsfd), mexické kriminální drama o korupci a morálce v nejvyšších politických kruzích. Nedělám si iluze, asi to v našich krajích nebude příliš jiné, ale když je to z Mexika, je to tak akorát daleko, aby to člověk bral pouze jako zajímavé krimi.

Tak to tedy byl letošní 20. ročník festivalu Febiofest. Na sedm lístků jsme ze 190 filmů viděli dohromady osm z nich, kterým jsem za sebe na ČSFD rozdal 37 hvězdiček. Pravidelnou součástí festivalu byla i letos hudební garáž se zázemím na odpočinek i venkovní výstava uměleckých děl a festivalových plakátů. Pouze škoda, že se letos nekonala hudební produkce i v přilehlé pizzerii, doufám, že se to v dalších ročnících obnoví.

Vždy s probíhajícím Febiofestem je na místě otázka, a co za rok? Podle vyjádření Fera Feniče je o budoucnost festivalu i do dalších let postaráno. V rozhovoru pro Vltavu přitom dementoval zprávy, že festival prodává, pochopil-li jsem to správně, vznikla společnost, která by se v dalších letech měla starat o ještě plynulejší a stabilnější fungování festivalu, přitom Fero Fenič je i nadále hlavní zárukou, že si tato velice úspěšná nekomerční akce zachová svoji tvář i do dalších let. A tak se můžeme těšit.

Cesta k Cestě k Amorfě

Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912)

Když jsem četl recenze na výstavu obrazů Františka Kupky Cesta k Amorfě, dost často se opakovalo slovo světová, to je doporučení, kterému se jen těžko odolává. Ani já jsem neodolal. A přesto, že návštěvy nelituji a všem ji mohu více než doporučit, trochu se smutkem v klávesnici musím konstatovat, že se o světovou výstavu nejedná. Ale to bych předbíhal, vezměme to popořádku. 

Návštěvník nevnímá pouze obrazy a koncepci výstavy, k jeho pocitům a dojmům značně přispívá i prostředí, ve kterém ke konzumaci umění dochází. To patří mezi velké klady této výstavy, která pro svoji prezentaci našla prostory ve zrekonstruovaném Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Ostrý galerijní provoz je zde zahájen právě touto výstavou. Spojení dvou vedle sebe stojících paláců je umocněno na bývalém nádvoří stojící novou vstupní halou, jejímž autorem je španělský architekt Josep Lluis Mateo. Hala je zároveň informačním centrem celé Národní galerie a na Hradčanském náměstí bdí nad trojicí paláců patřící pod jednu instituci. Vedle Salmovského a Schwarzenberského paláce je to ještě naproti stojící Šternberský palác. Všechny tři paláce vytváří na Hradčanském náměstí pomyslný galerijní celek, který je nově prezentován jako Triangl. Návštěvníci si mohou vybrat vstupné do jednoho objektu, nebo výhodné vstupné do všech tří (vstupné na Kupku - 150 Kč, Triangl - 200 Kč). Vstupenka je vždy po jednom vstupu do objektu, ale je vícedenní, není proto třeba prohlídku vtěsnat do jednoho dne. 

Ale zpět k výstavě Cesta k Amorfě, o kterou je mezi návštěvníky velký zájem. Svědčí o tom dlouhá fronta, která se tvoří především ve víkendovém provozu. Neznamená to ale, že by tím byla narušena samotná prohlídka. Nikoliv. Návštěvníci jsou do výstavních prostor pouštěni podle jasných pravidel, aby jejich přítomnost u obrazů byla v optimálním počtu.

Knihomol (1897)

 Celkem deset sálů naplňuje tvorba Františka Kupky. Pouze dva kubistické obrazy v sále číslo sedm jsou od jiných malířů než od Kupky. Po představení jeho osoby prostřednictvím osobních poznámek, črt a korespondence je vstupním obrazem Knihomol (1897), ve kterém je těžké najít náznaky na autorův další vývoj. Jak návštěvník prostupuje dalšími a dalšími sály, tvůrčí směřování dostává jasnějších obrysů, obrysy na obrazech se naopak začínají ztrácet. Mnohokrát zmiňovanou předností této výstavy je vystavení Kupkových obrazů vedle sebe tak, jak vznikaly. 

Růž na rty (1907 - 1908)

Vedle sebe můžeme vidět tvůrčí celek rozdrobený po celém světě. I přes stále patrnější rozdíly je v tvorbě vidět jistá paralela. Divákovi je tak umožněno lépe pochopit myšlenku uměleckých stylů, zvláště v tvorbě převažující abstrakce. Je zde hned několik děl, která na mě obzvlášť zapůsobila, Rodinný portrét (1910), v kterém si už divák musí složit obraz sám a u kterého si člověk uvědomí, že percepce díla již vyžaduje od vnímatele víc než pouhá fotografie coby reprodukce skutečnosti. A pokračovalo to dále, Žena v trojúhelnících (1910 -1911), Sólo hnědé barvy (1912 - 1913), no a především samotná Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912), působící na mě pro své barvy harmonizujícím dojmem. Malíř zde konkrétnost skryl nejen v obraze, ale i v jeho názvu, proto není lehké poznat, co je na obraze zobrazeno, a neusnadňuje to ani množství vystavených studií, které si k této práci Kupka vyhotovil a které svědčí o tom, jak dlouho a intenzivně se na obraz připravoval. Lidé v obraze vidí plno různorodých věcí, někdy i překvapivých. Osobně na plátně vidím dívku, tanečnici v pohybu. Po předešlých sálech se již návštěvník na Amorfu dívá jinak, než kdyby přišel přímo k ní. Ostatně i tím je v názvu výstavy ona Cesta. Není to jen cesta autora, ale i cesta návštěvníka výstavy, která mu umožní lépe pochopit abstrakci jako nový směr. A k lepšímu pochopení jistě pomohou i textové tabule, které jsou s přiměřeným obsahem rozmístěny po jednotlivých sálech. 

Rodinný portrét (1910)

 Potkala se zde díla, která jsou především ve vlastnictví Národní galerie v Praze a Muzea Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, ale jsou zde obrazy například i z Centra Georges Pompidou v Paříži, Muzea moderního umění v New Yorku, muzea ve Filadelfii, Baffalu a některé obrazy jsou ze soukromých sbírek. Pojistit setkání takovýchto děl, nebylo jistě levnou záležitostí, proto pravděpodobně nelze i přes divácký zájem doufat v prodloužení výstavy a termín do 3. března bude nejspíše konečný. Kdyby ne, bylo by to potěšující.

Žena v trojúhelnících (1910 - 1911)

 Výstavu doprovází i obsáhlý výstavní katalog (700 Kč) mapující autorovu tvorbu a především vystavená díla. Katalog je k dispozici i na samotné výstavě v umělecké dílně, kde si to, jak František Kupka pojímal umění včetně jeho tezí, může návštěvník demonstrovat na různých pomůckách, například k míchání barev slouží světelný mix pult, který se příliš neliší od zvukového mix pultu. 

Sólo hnědé čáry (1912 - 1913)

 František Kupka byl v jistém slova smyslu vizionář, a to nejen v nových uměleckých trendech, ale i v moderní době, která se těmito trendy otevírala. Že se postupem času abstraktní zobrazení může změnit na konkrétní, ukazuje obraz Vertikální plány III (1912 - 1913). S jistou nadsázkou to dokládám přiloženou fotografií.

Vertikální plány III (1912 - 1913)

 Jistě se teď ptáte, co mi na výstavě tak vadilo, že podle mne není světová, když ji přitom tak chválím. Hnedle to vysvětlím. 

 Ano, výstava představuje dílo světově významného autora, zastoupeného v mnoha světových galeriích a i provedení je na světové úrovni, ale světovost se skládá i z detailů. A tady to skřípe. Když v samotném informačním centru natrefíte na nepříjemnou mladou slečnu, která kouká, jak by se vás co nejrychleji zbavila (ano, vím, že celý den opakuje stále stejné informace a nedělám si iluze o jejím ohodnocení), a která se na vás tváří hůř, jak prodavačka v konzumu, jde světovost stranou. A jsme opět doma. To je ale pouze začátek. Nepříjemných zaměstnanců jsme potkali více. Nespraví to ani velice příjemná paní v sále číslo osm, která když viděla, že máme zájem, dala se s námi do řeči, upozornila nás na některé detaily na obrazech a podělila se i o své dojmy z obrazů. Kdybychom v tu chvíli šli domů, měli bychom jistě dojmy z výstavy mnohem příjemnější, ale vzhledem k našim možnostem nám z Trianglu zbývaly ještě Schwarzenberský a Šternberský palác. 

 Kdo mohl tušit, že Schwarzenberský palác je stálou expozicí doslova nabouchán od sklepa (archeologie) po půdu (vojenské zbraně)? A v patrech mezi například obrazy Karla Škréty. Na Šternberský palác nám zbylo něco málo přes půl hodiny, přesto jsme se rozhodli, že si jej projdeme, abychom příště věděli, na co se máme připravit. Ale když už nám třetí zaměstnanec Národní galerie v řadě začal nepříjemně a důrazně vysvětlovat, do kolika mají otevřeno a kolik je hodin, sdělil jsem mu, že to víme, ale že by se k návštěvníkům měli chovat trochu lépe a vyhazovat je opravdu až na konci otevírací doby. Pán se mi za svá slova později omluvil, to ale nemohlo napravit již narušený celkový dojem. Ostatně kdyby byl zběhlý ve světové kinematografii, jistě by věděl, že galerie světovějších jmen, než je Národní galerie v Praze, si lze prohlédnou za mnohem kratší dobu, než byla naše půlhodinka ve Šternberském paláci.

 Když jsme tedy za pět minut šest odcházeli z Národní galerie a před námi pospíchala domů armáda hlídačů, uklízeček a jiných provozních, s povzdechem jsme museli konstatovat, že jsme dnes byli na velice zajímavé výstavě, kterou kdybychom neviděli, o mnohé bychom přišli. Byla to výstava, za kterou by se vyplatilo jet i dál než do Prahy a která byla skoro světová, scházelo málo. 

 Člověk zvyklý na podobné nešvary se ale přesto nad tím musí povznést a pak už zbývá pouze konstatovat, že se opravdu jedná o světovou výstavu. 

 Pro bližší informace o výstavě: www.cestakamorfe.cz (použité reprodukce obrazů jsou z této stránky, Vertikální plány III jsou vyfocené v katalogu výstavy)

1170 kilometrů na trati

Je sobota, pár minut po půl šesté ráno, a modrý motoráček se pomalu rozjíždí z jabloneckého nádraží. Tma nedovoluje pohled z okna, za kterým začíná ubíhat krajina. Pomalu si uvědomuji plán cesty a představuji si, že té krajiny dnes za oknem proběhne na tisíc kilometrů, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Moderní vláček Regio-Shuttle RS1 od švýcarské firmy Stadler si klidně projíždí trať vedoucí Jizerskými horami. Sedám si na poměrně pohodlné sedadlo v modré barvě a vytahuji nabíječku, abych si v zásuvce u sedadla nabil mobil. Mám totiž důvodné pochyby, že dnešní celodenní pouť telefon nevydrží v plném provozu. Každá minuta navíc se proto hodí. Vlak je celkem obsazený, přesto není problém sednout si na samostatné dvojsedadlo. Většinu cestujících podle vzhledu tvoří lidé směřující do práce. Čeká mě příjemnější program, pomyslím si.

Do Liberce přijíždíme včas. Přes nástupiště, držící si stále charakter původního německého nádraží, procházím podchodem do odjezdové haly. Tam se setkávám s Ondrou, který byl nakonec jako jediný ochoten do takové akce jít. Projet vlakem za výhodných 199 korun celou republiku a protnout hraniční zastávky z české strany u všech sousedních států. Původně bylo ve hře až osm lidí. Bylo pro mne proto trochu zklamáním, že mnozí odřekli. U někoho sehrála roli nemoc, u někoho obava z Českých drah, u někoho jiné pracovní povinnosti. Každopádně doufám, že se příští podobné akce zúčastní více přislíbených, že se mi tímto příspěvkem všechny možné obavy z cestování vlakem podaří rozptýlit a po přečtení následujících řádků mi začnou chodit přihlášky k dalším podobným výletům. V partě tří až pěti lidí je, myslím, taková cesta nejideálnější.

Vracíme se zpět na nástupiště a nastupujeme do Jarmilky, tak se totiž jmenuje vlak řady 854, který nás jako rychlík R 1156 zaveze z Liberce do Děčína. Vyjíždíme poměrně prázdní, ale cestou lidé začínají přibývat a vlak se plní. To už máme za sebou cestu malebnou krajinou u Noviny, kterou si ovšem stále přes venkovní tmu nemůžeme vychutnat. Rozednívat se začíná až u České Lípy. Oceňuji nápad Ondry, vzít s sebou na cestu GPS navigaci, díky které jsme byli informováni o rychlosti vlaku a najeté vzdálenosti. Zpočátku jsme měli rychlost kolem 70 km/h, která se postupně zvýšila na 90 km/h, ale ta již byla znát na komfortu cesty, vlak se s námi pořádně natřásal. Jedeme na čas a ve čtvrt na devět vystupujeme v Děčíně. Je zde nízká oblačnost. Zataženo a chladno.

Máme chvíli čas, proto si jdeme prohlédnout nádraží zvenku a při krátké procházce po městě docházíme zcela náhodou k velice zajímavému Ovčímu mostu, který pochází patrně z roku 1561, jak lze dohledat na internetu. Výtku si jistě zaslouží město Děčín za to, že k tak zajímavé památce neumístí informační tabulku, člověk musí informace složitě hledat po internetu. Jinde k daleko méně poutavějším cílům umisťují podrobné popisy, tady není vůbec nic. A tak se až doma dočítám, že podoba vysoce klenutého mostu měla za účel převést ovce, nikoliv už povozy.

Po troše historie jdeme k modernějšímu cíli a po chvilce  nacházíme kešku GC39P82 s názvem Kabelovna. To už si ale musíme hlídat čas a vracíme se na nádraží. Vlak přijíždí včas, EuroCity 171 Hungaria z Berlína do stanice Budapešť-Keleti. Zalézáme nejbližšími dveřmi a procházíme se vlakem. Je zde osm vagónů, všechny patří maďarské železniční společnosti, tři jsou v úpravě oddílů, takzvaných kupé po šesti sedadlech, tři mají vnitřní uspořádání velkoprostorové, na každé straně vždy po čtyřech sedadlech ve skupině. Poslední dva vagóny jsou jídelní a za ním první třída. Kupé jsou poměrně plná, už od pohledu v nich necestují Češi, ale cizinci. Samozřejmě nechybí ani skupinky Japonců. Nacházíme si místo ve velkoprostorovém oddíle. Na to, že se jedná o dálkový vlak, jsou sedadla poněkud nepohodlná a malá, není moc místa na nohy. Ale jinak je vlak čistý a upravený.

U sedadel chybí jeden centrální stoleček, ale každá sedačka má svůj vlastní vysouvací tácek. Vagóny jsou klimatizovány. Vlak se rozjíždí a nově nastoupená vlaková četa nás rozhlasem vítá ve vlaku. Nejprve v českém a poté v anglickém jazyce. Rozhlas je dostatečně hlasitý, což, jak se v průběhu cesty ukáže, nebývá pravidlem. Nabíráme podstatně větší rychlost než v předchozím vlaku, rychlost se pohybuje kolem 140 km/h. Podstatnou část cesty do Prahy vlak opisuje tok Labe a poté Vltavy, to nabízí, pokud si vyberete okénko na té správné straně, úchvatné pohledy. Nebudeme si nic nalhávat, místo jsem vybíral já a na té špatné straně. Příště si už budu pamatovat. Ale ani tak jsme nepřišli o zajímavou krajinu. Někde za Děčínem se oblačnost začala protrhávat a zasvítilo sluníčko. Do Prahy už vjíždíme za slunce, vlak přitom zajímavě protíná park Stromovku, takže sledujeme podzimní atmosféru Prahy. Od Ústí je naší první zastávkou Praha-Holešovice, poté přejíždíme Vltavu a zastavujeme na hlavním nádraží v Praze. Zde máme asi čtvrt hodiny času, protože vlak mění směr a je nutné přepřáhnout lokomotivu. Dost se nám také mění spolucestující, přibývá mladých a lidí cestujících s notebooky, kteří během cesty pracují na počítači či sledují filmy. Elektrické zásuvky by ovšem v tomto vlaku člověk hledal marně, což je mínus.

Čekáme na odjezd, kdy si ještě jednou vychutnáváme pohled na Prahu, a pomalu se zvedáme do jídelního vozu. Přiblížila se dvanáctá hodina, a proto jsme se rozhodli využít nabídky vlaku a ochutnat nějaké jídlo. Ač se vlak v Praze dost podstatně zaplnil, jídelní vůz je téměř prázdný. Sedí zde dva tři lidé, kteří pocucávají kávu nebo pivo, pracují na počítači či si čtou knihu. To, co je sem evidentně přitáhlo, je klid a pohoda, která zde viditelně panuje. Rozhodujeme se, zda si sedneme ke stolečku pro dva, nebo zabereme stůl pro čtyři. Sedáme si k tomu většímu a jsme uvítáni maďarským číšníkem, který na nás ovšem mluví obstojně česky s občas přimíchanou angličtinou. Že bychom uměli maďarsky asi nedoufá. Při otevření jídelního lístku si pouze potvrzujeme trochu tušenou pravdu. Ceny zde nejsou pro nás. Ač se firma JLV snaží nalákat do jídelních vozů zákazníky a poměrně dost pro to dělá jak kvalitou pokrmů, tak jejich cenou, dokud se tomuto trendu nepodřídí i ostatní provozovatelé pojízdné gastronomie, zákazníky nepřitáhnou. Ale třeba jim o to jde. Cena hlavního jídla se v nabídce pohybovala kolem 350 korun, káva stála 50 korun a pivo 85. Polévka, kterou jsme si objednali, stála 185 korun. Gulášovka byla opravdu vynikající, velké kousky dobré zeleniny, chutné maso a vydatná porce, ovšem kdyby byla o stovku levnější, byla by přiměřeně drahá i s ohledem na ubíhající koleje pod námi. S jídlem jsme nepospíchali a vychutnávali si krajinu, kterou jsme projížděli. Stále bylo pěkné počasí, vlak svištěl stabilní rychlostí 148 km/h a nám pomalu narůstala projetá trasa. Byli jsme už na Vysočině, přitom jsme stále měli více než polovinu před sebou.

Náš vlak staví v Pardubicích a poté až v Brně. Zde nás opět opouští český element a slyšíme povětšinou slovenštinu, což napovídá tomu, že vlak za chvíli opustí Českou republiku a při cestě do Maďarska bude projíždět Slovenskem. Raději platíme s předstihem, abychom mohli za chvíli v klidu vystoupit, a směřujeme ke dveřím. Jak později zjišťuji, vlak se většinu své trasy pohyboval dvě minuty v předstihu, proto nepřekvapuje, že jsme do Břeclavi přijeli včas.

Vystupujeme z vlaku a hledáme vlak EC 102 Polonia, který měl přijet o pár okamžiků dřív z rakouského území. Nalézáme jej poměrně rychle. Vlak jede z rakouského Villachu přes Vídeň a Českou republiku do Varšavy. V Čechách má asi osm zastávek, to je na vlak této kategorie poměrně dost. I zde jsou vagóny s kupé a s velkoprostorovým uspořádáním. To se ovšem s maďarským vlakem nedá srovnávat. Polský komfort vlaku vítězí. Je zde méně sedadel po čtyřech. Převažuje řazení po dvojsedadlech a za sebou. Ve vagonu jsou na stropě dvě oboustranné obrazovky, které byly ovšem cestou vypnuté. Místa na nohy je habaděj. Sedadla jsou vybavena sklápěcím stolečkem, opěradly na nohy a u každého místa nechybí elektrická zásuvka, kterou hned oba s Ondrou využíváme. Vedle světlých světel strop dokresluje příjemné zelené světlo budící pocit honosnosti.

Vlak se rozjel načas a já si jdu vyfotit koleje na pravé straně vlaku. (titulní snímek) Právě totiž jedeme na poslední trati v České republice, kde platí levostranný provoz, který se má ovšem již začátkem prosince změnit na klasický pravostranný. Proto jsou všude na této trati informační cedule, aby se cestující na změnu po 140 letech připravili. Při pohledu na navigaci zjišťujeme, že vlak uhání rychlostí slabě pod 160 km/h, což je zatím nejrychlejší úsek. Vlakem prochází polský mladík s občerstvením, moje objednávka kapučína ho překvapuje stejně, jako to, že mu hodlám zaplatit v českých korunách. Jeho rozpaky ještě více vzrostou, když mi má vrátit 40 korun. Z kapsy vytáhne pár českých drobáků a padesátikorunu. Pokusím se ho vysvobodit z nepříjemné situace a za padesátikorunu mu nabízím desetikorunu. Brání se, a tak spolu na padesátikoruně hledáme, kde má napsáno, že je to padesátikoruna. Nakonec jsme úspěšní. Projíždíme Otrokovicemi, Přerovem a do Ostravy přijíždíme už za tmy. Vystupujeme v Bohumíně a jdeme se podívat na lokomotivu, která nás táhla a kterou na hranicích odpojují. Byla to jedna z nejmodernějších lokomotiv v Evropě, Škoda 109E.

V Bohumíně máme asi tři čtvrtě hodiny. Vycházíme před nádraží. Ve městě je již vánoční výzdoba. Těžko říci, co způsobilo, že na nás město nezapůsobilo vůbec špatně, naopak. Zvlášť, když jsme objevili zajímavý a pěkně osvícený římskokatolický kostel Božského srdce Páně z červených cihel a přilehlé budovy městského úřadu, které jakoby někdo přestěhoval ze staré Anglie. Jen ty nedůvěryhodné skupinky potulující se mládeže nám kazily dojem z města.

V Bohumíně na nádraží studujeme cedule o blížícím se pravostranném provozu a jdeme čekat na vlak. Ten přijíždí ze Žiliny a směřuje do Prahy, Ex 142 Odra. Sedáme si ke stolečku pro čtyři a čteme si vlakového průvodce. Výjimečně není připojen jídelní vagón, jinak servis vypadá velice dobře. Každou další zastávku se vlak začíná víc a víc plnit, v Olomouci jsou již všechna sedadla obsazena a lidé postávají i po chodbičkách. Naproti nám si sedá trojice mladých, kteří dnes podle všeho absolvují podobný vlakový výlet. Ihned si začínají nabíjet mobily a diskutují nad trasou cesty. Na mobilu si pročítáme nové události dne, v Pardubicích hořelo, v Ostravě zatýkali a podobně, když se Ondra zamyslí a pronese zajímavou pravdu: “My jsme vlastně dneska byli u všeho.”

Překvapením ve vlaku je informační tabule, která vedle obvyklých údajů pro cestující zobrazuje i aktuální rychlost vlaku. Srovnání s navigací je velice příjemné, údaje se prakticky nelišily a rychlost z obou zdrojů byla po téměř celou cestu kolem 160 km/h. Cesta probíhá přesto klidně a tiše, rychlost není vůbec znát. I do Pardubic přijíždíme včas. Máme dvacet minut, a tak si běžíme do místního tradičního bufetu na nádraží pro hamburgr a pivo. Nastupujeme do rychlíku R 996, který ve 21.05 směřuje do Liberce. Už jsme téměř doma. Musíme si ale zvyknout na podstatně menší rychlost než v předchozích vlacích. Průměrná rychlost nám v tomto rychlíku poměrně klesá, jedeme většinou rychlostí 60 km/h, ale není výjimkou rychlost ani kolem třiceti. Zároveň se dostáváme poprvé do skluzu a do Liberce přijíždíme s asi pětiminutovým zpožděním, přesně o půlnoci, což vzhledem k projeté trase není, myslím, vůbec špatné. Vystupujeme na nádraží v Liberci a jsme spokojeni, naše “expedice” po republice proběhla na výbornou a potvrdili jsme si, že České dráhy pracují dobře. Při představě, jak na sebe všechny spoje navazují a všechno pracuje jako hodinový strojek, si zaslouží pochvalu.

Vyprovodil jsem Ondru před nádražní budovu a sám jsem se vracel odjezdovou halou k vlaku. V hlavě jsem si přitom přehrával první věty tohoto příspěvku, ve kterém vyzdvihnu perfektní služby Českých drah. Když v tom...

Dva najatí hlídači zavírají dveře v podchodu, právě když tam přicházím.

“Je zavřeno,”obrací se na mě jeden už z dálky.

“Jdu k vlaku, tak mě otevřete,” snažím se je s naivitou přesvědčit. “Jede mi to v 0.30.”

“My tady ale zavíráme v 0.20 a teď je 0.21,” pokouší se mě odzbrojit argumenty. “Klidně si jděte stěžovat.”

“To si děláte legraci?” nechápu situaci, v které jsem se ocitl.

Nedělali. Musel jsem vyjít z budovy a obejít nádraží z druhé strany. A stěžovat jsem si šel. Otevřel mi nevrlý přednosta stanice a na můj dotaz, proč zavírají podchod v 0.20, když poslední vlak odjíždí v 0.30 mi odpověděl, že to není jeho starost, že je to záležitost správy budov. No nic, slovo zákazník je přeci jenom ještě občas na dráze cizím pojmem. Tímto přístupem u mne ztratili jednu hvězdičku za jinak perfektní celodenní služby. Ale dobrou zprávou je, že vlaky jezdí a snad ještě chvíli jezdit budou. A načas.

A tak jsem stejným motoráčkem jako ráno dokončil posledních 12 kilometrů trasy a završil tak pěkných 1170 kilometrů na trati.

Mnohé další fotky z naší cesty naleznete pod tímto odkazem.