Návštěva místa, kde se psaly reportáže na oprátkách...

Mají místa svoji paměť? Domnívám se, že ano. Jak jinak si vysvětlit atmosféru, která je na některých místech přítomna. Ano, dalo by se namítnout, že bez znalosti historických souvislostí by se nám všechna místa jevila úplně obyčejně. Ale máme se bránit ve snaze vyvarovat se trápení a nejistému svědomí znalosti dějů minulých? Znalost dějin nám dává jisté poučení a záruky, že se některé věci nebudou opakovat, a když tak maximálně jednou, dvakrát, při nejhorším třikrát. Víckrát ne! Ovšem nesmíme zapomenout. A právě to není případem míst, která jsme navštívili. Kdyby mohla vyprávět, jistě by nám mnohé řekla. Ovšem není dost na tom, co už sami víme? Nejsou taková místa sama o sobě svědectvím hrůz?

V rámci školní exkurze studentů historie jsme navštívili Pankráckou věznici, kde za války v takzvané Pankrácké sekyrárně vykonávali tresty smrti, otřesná místnost. Pamatuje doby, kdy i samotná existence byla rozsudkem k neexistenci, kdy za bytí následoval trest nebytí. Jak málo stačilo. Hranice mezi životem a smrtí byla chvíle ne delší deseti minut. Padly zde tresty na nevinných lidech. A jako jisté pokračování následovaly po válce na Pankráci popravy v režii komunistické ideologie. Jistě zde padly i spravedlivé tresty na nacistických zločincích (i když může být trest smrti spravedlivý???). Člověk je zde postaven před otázku, co nás dělá opravdu lidmi? Naše vysoké mínění o člověku při pohledu na funkční gilotinu s přistavenou nádobou na oddělené hlavy nejistě šmátrá po alespoň malém záchytu. Sami v sobě popíráme to, že něco takového bylo možné. Tady už nejde o nacisty či komunisty, tady už jde o lidi, toho by přece nebyli schopni. A přesto tváří tvář k těmto místům, nemůžeme popřít zločiny, ke kterým tu došlo. Prohnaly se zde dějiny podobně jako celou naší zemí. Je až překvapivé, jak moc se shodovalo konání rozdílných režimů. Nakonec se možná komunismus od nacismu příliš nelišil. Po popravách v režii nacistického režimu následovaly popravy komunistického režimu. I na ty je zde památka v podobě oprátek. Přišla doba, kdy ti, pro které je vězení určeno, kriminálníci, tvořili ve vězení menšinu. Političtí vězni byli zavíráni pro své myšlení, pro své názory na svět, které nebyly v duchu doby.

Naše návštěva Pankráce se započala u bran věznice. Památník, který je věnován vývoji vězenství na našem území se zvláštním důrazem na zločiny vězenství v nacistických a komunistických službách, je přímo v areálu věznice, a proto je jeho dostupnost značně omezena. V limitované skupince dvaceti lidí jsme se po předchozím nahlášení naší totožnosti jako studenti historie mohli do památníku podívat. V nepříliš vábné místnosti, jakési čekárně pro návštěvy vězňů, jsme čekali, až se nás někdo ujme. Následná prohlídka byla velice důkladná, vězeňské službě neuniklo téměř nic, naše marná snaha propašovat do věznice flash disky neuspěla, o mobilních telefonech a fotoaparátech ani nemluvě. A tak, když jsme se ocitli za branami věznice, nás od věznů odlišovalo pouze naše civilní oblečení a propoštěcí cedulka. Byl to zvláštní pocit.

Samotný památník je rozdělen do několika místností, průvodcem se nám stal doktor Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu historie a dokumentace VS ČR, představil nám památník a na modelu nám ukázal jednotlivé budovy věznice. „Dělal to jeden šikovný vězeň, před nedávnem jsme ho pustili, ale už zase něco vyvedl, tak se asi vrátí,“ poznamenal při našich obdivných pohledech na model. Vítejme v realitě věznice, pomyslel jsem si. Po krátkém historickém exkurzu jsme došli až do času první republiky. Je s podivem, že právě toto období se vyznačuje nejlépe fungujícím vězeňstvím. Je jakousi metou, ke které až doposud stále jen směřujeme.

Poslední částí památníku je již zmiňovaná sekyrárna, věděli jsme, co nás čeká, ale jak zapůsobí místo při osobní návštěvě, tím si nikdo nemohl být jistý. Před samotnou místností jsme si mohli přečíst několik dopisů na rozloučenou od odsouzených na smrt. Už to samo o sobě vyvolá v člověku pocity hrůzy a lítosti. Nejprve jsme vstoupili do zasedací místnosti. Za dřevěnou katedrou bylo pět židlí, místnost bez oken, kolem dokola ověšena černým závěsem. Tak, jak to podle dochovaných svědectví skutečně vypadalo i za války. Osvětlení z lampy bylo velice ponuré. „Zde seděl zástupce strany, zde zapisovatel a zde na kraji doktor, který měl za úkol stanovit smrt,“ postupně nám představoval zasedací pořádek v této místnosti náš průvodce. Stáli jsme v místech, které bylo určeno pro odsouzené, nemělo to podobu divadla, vyplynulo to ze situace, vše je zde zachováno ve své syrovosti, v té chvíli jsem se vůbec necítil pevný na svých nohou. V místnosti žádný rozsudek nepadl, došlo pouze k identifikaci odsouzeného, který musel odsouhlasit své jméno. Následně se rozhrnul závěs a před námi se objevila gilotina. Měla být po válce zničena a shozena do Vltavy pod Karlův most, ale podařilo se ji nalézt. Zločinci se snažili zbavit důkazů. Samotný kat, Alois Weiss, dožil svůj život v Bavorsku a zemřel v roce 1986. „V jednom rozhovoru pro noviny obviňoval Československý stát, že mu nechtějí potvrdit práci v protektorátu, a proto má nižší základ pro důchod,“ poznamenal k osobě kata pan doktor Kýr. Pro odsouzené již z těchto míst nebylo návratu. Popravy zde probíhaly i způsobem oběšení na podlouhlé traverze. Po konstatování smrti bylo tělo uloženo do dřevěných rakví a odneseno do dalších místností. Rakve jsme zde viděli, byli připravené pro další odsouzené, kdyby neskončila válka, nacisti by i tyto kusy využili. Po chvilce ticha k uctění obětí jsme pomalu odcházeli. Není nic veselého na vlastní oči spatřit místa, kde docházelo k takovým zločinům. Neměl je na svědomí jeden vyšinutý jedinec, ale celé společenství. Proto by měla být mementem do budoucna, aby již k ničemu podobnému nedošlo.

Když jsme opustili areál věznice a za posledním z nás se zavřely dveře, myslím, že jsme si tak trochu oddechli. V současnosti plní věznice svoji práci správně a její funkce je pro společnost nepostradatelná, přesto zůstává místem, kterému se člověk raději obloukem vyhýbá. Je to trochu odvrácená stránka života. „Víte, jsme rádi, když vidíme, že naši vězni se v budoucnu dokáží vrátit do běžného života, největší beznaděj je, když se nám mnozí do našich rukou neustále vrací,“shrnoval na závěr pocity zaměstnanců věznice doktor Kýr.

Žádná zpráva- dobrá zpráva, aneb Ladova zima

Aniž bych si dával nějaká předsevzetí, přeci jenom nějaké cíle pro letošní rok mám, nic velkého, ale přeci jenom jistý pokrok v mezích zákona by jistě každý rád uskutečnil.

Třeba dnes ráno jsem vstal a řekl jsem si, že napíši nějaký vtipný příspěvek na tyto stránky. Abych se inspiroval, prohlédl jsem si několik zpravodajských serverů, ale po chvíli, kdy můj smích již nebyl takové intenzity jako na začátku, jsem si uvědomil, že bych pouze opisoval to, co někdo napsal plně vážně. Stačí se podívat na hlavní zprávy například na stránce idnes. Jedna ze zásadních zpráv je ta, že si Miloš Zeman pořídil mobil. Hm, dobrý a k čemu nám to jako bude? Je sice pravda, že k tomu doplnili i informaci, že více než becherovku pije nyní slivovici, ale stále nevidím informační hodnotu tohoto článku. Není každý den posvícení, a tak vzali novináři zavděk i tímto.

Úvodní zprávou téměř všech zpravodajských serverů je dnes sněhová kalamita, která by snad měla Česko zasáhnout přes víkend. I zde se soudně uvažující člověk zasměje. Například na serveru idnes proto spustili online reportáž, kde téměř celý den přibývaly příspěvky o sněhové kalamitě, o tom že na některých místech již nasněžilo tři centimetry sněhu a o tom jak kolabuje doprava. Vzpomněl jsem si na písničku od Jaromíra Nohavici, která před lety pobavila celou republiku. Rozdíl je v tom, že Nohavica chtěl pobavit, zatímco novináři tyto zprávičky píší plně vážně. Ano, možná nás zasáhne sněhová nadílka, ale měli bychom trochu soudněji rozlišovat a vidět rozdíl mezi normálním stavem a kalamitou. I kdyby napadlo půl metru sněhu, je to pořád v normálu.O kalamitě by se mělo psát, ale až skutečně přijde. Nebylo by to asi tak akční, nemělo by to ten náboj, ale proč prostě nenapsat, zatím normálně sněží a kritická situace se stále pouze čeká?

Takže jediným důvodem, proč nás takto novináři baví, je především to, že nemají o čem psát, a to je asi nakonec přeci jenom dobře. Ono platí, žádná zpráva= dobrá zpráva. Klidně by ještě chvíli mohlo vydržet, aby nejdůležitější zprávou dne bylo, že si Zeman koupil mobil a napadly tři centimetry sněhu. Jen se bojím toho, abychom se nezabývali takovými zásadními věcmi a někde stranou pozornosti nám neunikaly nějaké zbytečné detaily...

Tak aby bylo jasno

Když jsem zakládal tyto stránky, nepochyboval jsem, že stále bude o čem psát. Na světě je přeci tolik témat, že si stačí pouze vybrat. Zároveň můžeme mít různé důvody k tomu usednout za stůl a skládat jednu větu za druhou. Mým největším stimulem je, když jsem s něčím nespokojen, když vidím, že věci nefungují tak, jak by měly, když vidím, že lidé zapomínají na něco, na co by zapomínat neměli, nebo když mne prostě něco štve. V tu chvíli mám chuť vykřičet takovou věc do celého světa, aby to všichni věděli a abychom s tím něco dělali. A co když bude na světě vše v pořádku? Všichni se budou mít dobře a nebude na co nadávat? I takovou variantu mám promyšlenou. Ze stránek udělám sbírku receptů a budu sem postupně dávat ty nejlepší jídla, která znám. Už se na to moc těším, budete se divit, jaké dobroty vám představím. Ale to, že bych sem začal psát recepty, zatím nehrozí.

Moje odmlka byla způsobena mnoha důvody, především podnětů k psaní bylo tolik, že jsem nestačil všechny negativní vlivy kolem sebe vstřebávat. V první řadě bych se musel zmínit o špatně fungující náhradní dopravě při výluce tramvají na trase Jablonec-Liberec, ovšem pochybuji, že slova, která bych použil, by neměla za následek mé doživotní vyloučení z dopravy v rámci DPML (rozuměj Dopravní Podnik Města Liberce). Asi stárnu, ale pěšky se mi do školy chodit nechce, to raději budu držet hubu. A tak jsem si počkal a v tomto týdnu byla opět kompletní linka zprovozdněna a zatím jezdí, čímž zapomeneme, že to kdy bylo jinak, a zase je vše v pořádku. Psát mne nepřimělo ani výročí sametové revoluce, ačkoliv mnohá slova, která byla napsána nebo vyřčena během oslav, doufám, nejen mne malinko rozlítila.

Dalším důvodem je škola. Vím, že to zvládly generace před námi, tak proč bychom s tím zrovínka my měli mít nějakou potíž, ale přesto mi příjde, že chtíc všechno zvládnout a stihnout na výbornou je nemožné, ba co víc, je to nepředstavitelné. Ale jak se říká nemožné na počkání, zázraky do tří dnů...

A především to, že zde nezveřejňuji nové příspěvky, nemusí znamenat, že nic nepíši. Něco jsem přeci jenom i v minulých dnech psal, pouze si říkám, že jsou texty, které ještě musí trochu uležet. Musí počkat na to, až si jich po čase opět všimnu, od základu je předělám, a pak je možná někdy zveřejním a možná taky ne, čímž potvrdím jejich marnou existenci. Ovšem co na tomto světě není marné...? Ale takto chmurně jsem tedy končit nechtěl. I když vlastně to chmurné není, to, co jsem chtěl napsat, bylo: Psát jen tak nepřestanu, až bude svět bez chybičky, budu psát třeba i ty recepty, prozatím vidím spoustu jiných témat, kterými bychom se měli zabývat. A jestli se chvilkami odmlčím, je to jen dočasné, každý má občas zimní spánek, aby bylo více sil do dalších dnů...

Papež v Brně, tak trochu naděje pro každého

Byly tři hodiny ráno a můj budík zvonil ne náhodou. V takovou noční dobu musí mít člověk sakra dobrý důvod, aby vstával. Tím důvodem byl sraz ve čtyři pod hodinami na Český, autobus o půl páté z hlaváku, v pět přijít na louku pár kilometrů za městem a pak čekat. Nejprve na svítání a potom na přílet jedné důležité osoby. Tou loukou bylo letiště v Tuřanech u Brna a osobou, na kterou se vydalo čekat podobně jako já na 120 000 lidí, byl úřadující 265. papež Benedikt XVI. Psalo se datum 27.září 2009 a Brno se právě chystalo na největší událost od roku 1777, kdy byla založená brněnská diecéze.

V ulicích města tomu alespoň prozatím mnoho nenasvědčovalo, sem tam se odněkud někam přesunovala bdící mládež ovíněná s úmyslem jíti se dále ovínět. Jinak byl v ulicích klid. Jak jsme se ale postupně blížili k místu nočního rozvozu před hlavním nádražím v Brně, bylo jasné, že je tu něco jinak. Stále více se mezi mládeží vracející se z tahu objevovaly slušně oblečené osoby, někdy celé rodiny. Jistě muselo opilcům v rozvozu vrtat hlavou, proč místo obvyklých bílých králíků s nimi v autobuse cestují svátečně oblečené dámy a pánové. Již od prvních mimořádných autobusů s označením C, tedy centrum, bylo plno. Na nějaké pohodlí musel člověk zapomenout, hlavním cílem bylo vejít se. Lidé byli k sobě v rámci možností ohleduplní. Bylo vidět, že jsou plni očekávání a hleděli na slušné chování více než kdy jindy.

Když přijel náš autobus k letišti byla ještě tma. Lidé se vyhrnuli z autobusu a již směřovali v předem připraveném směru, který lemovali pořadatelé, policisté, vojáci a zdravotníci. Po chvíli chůze se nám otevřel pohled na rozlehlou louku, které vévodilo několik ozářených objektů. V prvé řadě to bylo obří pódium, které nebylo zbytečně složité, vévodila mu jednoduchost a čistota, která ve světle reflektorů ještě více vynikla. Ústředním bodem pódia bylo velké ozdobné křeslo. Každý v tu chvíli věděl, kdo do tohoto křesla za pár hodin usedne. Z pohledu diváka nalevo od pódia stál velký dřevěný kříž. Symbol křesťanů a připomínka vykupitelského činu Ježíše Krista. Kříž byl vyroben speciálně pro tuto příležitost a jako připomínka tohoto dne bude umístěn u katedrály svatého Petra a Pavla na Petrově. Své místo najde v budoucnu i obří kotva nasvícená pro ranní účastníky fialově, která byla od pódia vpravo. Symbolizovala naději, což bylo ústřední téma celého setkání. Osvícené bylo také vedlejší pódium, ale tím veškeré světlo končilo, člověk se blížil k pódiu a míjel páskou rozdělené sektory. Náš sektor byl označen B8, chvíli jsme bloudili, ale za menší pomoci pořadatelů jsme ho i po tmě nalezli.

Byly to čtverce o délce asi sto krát sto metrů pro asi 15 000 účastníků. Každý sektor měl uprostřed svůj stan, kde byli přítomni zdravotníci a hasiči. U vstupu do sektoru jsme museli ukázat místenky, žádná jiná kontrola neproběhla, a tak jsme si už hledali vhodné místečko pro následujících několik hodin. Pro tmu nebylo vidět do tváří, ale podle hemžení se všechny sektory na letišti začínaly plnit. Usoudili jsme, že nejlépe uvidíme z místa přímo u cesty, a tak jsme si vyndali alumatku, složili batohy s jídlem a pitím a tiše jsme čekali. Již když jsme přišli, leželo u cesty pár lidí zachumlaných do spacáků. Možná takto přečkali celou noc a možná byli první, kteří ve čtyři hodiny na toto pole přijeli. Každopádně žádné velké teplo nebylo, což nám bylo jasné již po pár minutách, kdy si mráz našel cestičku všemi vrstvami oblečení, které měly člověka hřát. S nadějí jsme tedy hleděli na symbol naděje, neboť byla jistá naděje, že právě tímto směrem za několik minut vyjde slunce. A skutečně vyšlo, ještě před tím, přesně v šest hodin, se po celém areálu rozezvučely zvony. Byl to úžasný zážitek, člověk tu byl najednou sám, tma, svítání, zvony...

Po úvodních zvonech přivítal čekající poutníky moderátor, popřál dobrého rána, ujistil všechny, že jsou zde správně a poté představil krátce program setkání. Následovalo hudební vystoupení Hradišťanu, pár vět k přítomným pronesl režisér Lotranda a Zubejdy Strach, dále hovořili lidé, kterým víra změnila život, to vše prokládané hudebním vystoupením různých skupin.

Slunce již ozářilo veškerou planinu a i ti nejzkřehlejší začali postupně odkládat vrstvy oblečení. Početné zastoupení v davu měly také krojované skupinky, které i přes jisté nepohodlí přijely v místních krojích. Množství vlajek hlásalo návštěvníky z ciziny, byly zde k vidění vlajky slovenské, polské, brazilské nebo například australské. Nejvíc vlaječek mezi lidmi bylo vatikánského státu. Čas plynul a početný zástup lidí v nepřetržitém proudu plnil louku. Do sektoru i ze sektoru se mohlo pouze přes hlavní vstup, ale páska nebyla žádnou překážkou a bylo to hlavně blíž, a tak jsme si cestu na toalety a zpět takto krátili. Zpočátku se to dalo, s postupujícím časem byli pořadatelé stále více pozornější. Nevýhodou našeho místa byly vzdálené toalety, našli jsme budky i mnohem blíž, odtud jsem byl ale rychle vykázán, prý jsou zde pro VIP návštěvníky. No vida, toalety pouze pro vyvolené. A tak se obyčejný člověk musel trmácet přes celý areál.

To se ale již čas nachýlil a na velkoplošné obrazovce kamery začaly snímat nebe. Po chvíli i pouhým okem bylo vidět blížící se letadlo. Za pár okamžiků již stál na brněnské půdě prezident Václav Klaus. Vše bylo připravené pro přílet papeže. Když se objevilo letadlo, dav začal bouřit. Vlajky šly vzhůru, lidé mávali a jásali. Atmosféra připomínala sportovní klání, do toho zvuk velkého letounu. Člověk by hádal, že se ocitl na Velké ceně formule 1 a ne na náboženském shromáždění. Na velkoplošné obrazovce jsme potom sledovali, jak papež vystupuje z letadla, jak jej vítají zástupci města, jak nastupuje do svého papa mobilu a jak vyráží mezi lidi. To jsme sledovali ale již sami.

Byla to zvláštní chvíle, hlava katolické církve, která se hrdě hlásí k celé historii Vatikánu, se ocitla na této louce kousek za Brnem. Co vše se touto krajinou v dějinách prohnalo, kolikrát již tisíce hlav putovalo ve jménu církve touto krajinou. Ne vždy to bylo s tak mírumilovným poselstvím. Kolikrát jsme si mohli hrdě jako český národ připisovat zásluhy o šíření a hlásání zvěsti o božím poselství. Nyní, na kraji jednadvacátého století, přilétá papež do Česka jako do nejateističtější země na světě. To ale v tuto chvíli okolní louky v ničem nepřipomínají, zde se píská jiná písnička. Papež projíždí mezi lidmi a nebýt menší strkanice ve snaze být papa mobilu co nejblíže, vzájemné společenství víry a lásky by nic nenarušovalo. "To jste křesťan," slyším na sebe pokřikovat paní s pánem. Paní se až hrubě cpe dopředu. "No právě, že jsem křesťan, proto vám to říkám slušně," odpovídá jí pán.

Pak už se ale všichni zklidní a po výzvě papeže, aby dnešní shromáždění proběhlo v klidu, bez vlajek a transparentů, se celé shromáždění křesťanů pohrouží do společné modlitby. Zpívají se písničky, chvílemi zní čeština, chvílemi latina a italština, papež k radosti všech přítomných zdraví i ve slovenštině, polštině a němčině. Bohoslužba trvá po dvě hodiny, ve dvanáct hodin papež podle časového harmonogramu zamává věřícím, a odlétá zpět do Prahy. Jeho letadlo ještě na závěr učiní obrat o sto osmdesát stupňů a již mizí v dáli. Pokud se vzácnému pasažéru neudělalo z neobvyklého manévru nevolno, naskytla se mu jistě neopakovatelná podívaná. Na sto dvacet tisíc párů mávajících rukou.

Pokud si někdo myslel (a přiznám se, že já také), že tím celá legrace končí, velice se mýlil. To nám sdělil již brzy hlas moderátora, na louku jsme přicházeli čtyři hodiny, stejně dlouho bude tedy trvat náš odchod. Kapacita obslužnosti rozvážejících autobusů měla své limity, a tak nezbývalo, než ještě nějaký čas posedět na louce. Bylo velkým štěstím krásné počasí, které po celý víkend papežovy návštěvy všem přálo.

Autobusem s označením C jsme od Tuřanského letiště odjížděli něco kolem třetí hodiny odpolední. Bylo to zvláštní setkání a myslím, že každého účastníka to nějakým způsobem obohatilo a bylo jedno jestli přišel jako pravý katolík, zapřisáhlý ateista, či člověk jiného vyznání. On také symbol kotvy jako naděje přinášel pro každého něco jiného. A s nadějí lidé odtud odcházeli. Myslím, že není rozdílu mezi slušným křesťanem a slušným nevěřícím, víra není nějaká pojistka, která by mohla zaručovat kvality člověka. Není ale ani berličkou, bez které by se věřící nedokázali ve světě orientovat. Víra je jistým dialogem. A dialogem se jistě dá vyřešit mnoho problémů, které nás jako lidstvo nebo jen nás jako samostatné jedince trápí. A to by tedy pro nás všechny, ať už jsme byli na louce u Brna tehdy, jak tam přijel papež, či ne, mohlo být onou nadějí...