Kterak jsem se stal knihoběžníkem

Ten nápad se mi zalíbil hned, jak jsem se o něm poprvé dozvěděl z krátké zprávičky na Twitteru. Udělat si z veřejného prostoru jednu velkou knihovnu, kde se budou trochu konspirativně vyměňovat stovky knih, jejichž pohyb bude možné sledovat na internetu. To není vůbec špatný nápad. Hned jsem si řekl, že se také zapojím. Navštívil jsem stránky www.knihobeznik.sk a poměrně s překvapením jsem nalezl profesionálně připravený projekt s lákavým obsahem. Však aby taky ne, jak jsem později zjistil, celý projekt má pod záštitou velký internetový obchod Martinus.sk a na Slovensku, odkud pochází, má knihobežník řady fanoušků i registrovaných členů.

A jak se člověk stane knihoběžníkem? Zcela jednoduše. Na uvedených stránkách postačí krátká registrace, kde uvedete základní identifikační údaje. Poté si na zobrazené mapě vyhledáte volné knihy a pokud je vám některá nablízku a měli byste o knihu zájem, stačí si pro ni dojít na uvedené místo. Knihy jsou označeny několika identifikačními údaji. Je zde číslo a heslo knihy. Vrchní desky každé knihy jsou polepeny samolepkou knihoběžníka, aby nemohlo dojít k záměně s něčí domácí knihovnou. To umožňuje knihu schovat například i ve veřejných knihovnách nebo v knihkupectvích, což je dle mého velice vhodné, protože kniha alespoň netrpí povětrnostními vlivy a má společnost. Knihy venku jsou uloženy a zalepeny v euroobalech, které je tak chrání před deštěm. Na předsádce každé knihy je dále vlepena samolepka s krátkou informací o projektu s identifikačním číslem knihy a s heslem. Pokud tedy naleznete knihu, stačí zadat její číslo a heslo a rázem se připíše na váš účet a označí se jako čtená. A po přečtení ji stačí opět schovat na příhodné místo, které sami vyberete a na mapě knihoběžníka zadáte s údaji potřebnými k nalezení. No a pokud budete mít chuť, můžete připsat i pár řádků, kam všude se s vámi kniha dostala. Píšete tak na chvíli příběh knihy samotné. U každé knihy je seznam čtenářů, kterým se dostala do rukou, počet kilometrů, které mezi čtenáři urazila a její stav, jestli je právě čtená, nebo volná.

Knihy se od 19.8.2010, kdy byl projekt spuštěn, podívaly již do pěti světadílů, dohromady nacestovaly 151 038 km (rekord přitom drží kniha s 31 849 km) a registrovaných knihoběžníků je 2186. Malé zklamání může čekat české zájemce o knihoběžníka, na mapě v Česku se prozatím objevují knihy pouze v Brně a v Praze. O rozšíření se ale můžete postarat sami, k přidání knihy stačí zaslat žádost na stránkách projektu a za pár dní vám zdarma poštou ze Slovenska dorazí potřebné samolepky.

Rozhodl jsem se, že také obohatím knižní fond knihoběžníka a vybral jsem celkem zajímavý titul Snílci od spisovatele Gilberta Adaira, který napsal i scénář ke stejnojmennému filmu. Obsah knihy si můžete přečíst zde: www.goo.gl/p1IBu . Plusem bylo i to, že mě kniha v Levných knihách nepřišla ani na dvacet korun a její rozsah není také nijak velký, rychle se čte a snadno se i schová. Knihu jsem si přečetl, napsal komentář na databazeknih.cz a již jsem vymýšlel, kam knihu ukryji. Dalo to chvíli přemýšlení, chtěl jsem vybrat místo příhodné pro knihu, ale zároveň místo, významné i pro mne. Původní plán umístit knihu na zadní stranu plakátovací plochy u letního kina v Jablonci mi nevyšel, teď na jaře, když není zeleň, by na knihu bylo vidět z ulice. A tak jsem zvolil místo jiné, u gymnázia Dr. Randy, kam jsem chodil čtyři roky do školy. Přesné místo naleznete na stránkách knihobežníka pod kolonkou mapa. Protože není projekt v Čechách příliš známý, napsal jsem pár řádků na facebook a na twitter a vše jsem nezbytně zdokumentoval i těmito řádky. Proto jestli vás to alespoň trochu nalákalo, vzhůru do terénu pro nějakou knihu a připište jí tak kousek příběhu.

Můj internet 1/52

Internet. Stal se každodenní součástí našeho života. Používáme jej při práci i při zábavě. Jak si ovšem internet představit? Jakou má tvář a jak internet vypadá? Myslím, že internet má tolik tváří, kolik má uživatelů. Rozhodl jsem se, že Vám internet, jak ho vidím já, představím. Najít totiž na síti něco zajímavého je někdy celkem složité. Jestli vám třeba i jen trochu mé doporučení pomohou a usnadní čas hledání, budu rád. Sestavil jsem si žebříček internetových stránek, které pravidelně navštěvuji, a ty jsem rozdělil do 52 částí. V každé části vám představím zajímavou stránku. Ne vždy se jedná o něco unikátního, ale třeba jen o střípek, který dohromady v celku tvoří moji mozaiku. Nechci zde popisovat veškeré možnosti a funkce stránek, které možná znáte lépe a důvěrněji než já, mnohdy si tedy při popisu vystačím jen s názorem a úhlem pohledu na možnosti té které stránky.

Facebook jako tvář světa

www.facebook.com

Jak bych mohl začít něčím jiným než facebookem? Znají ho téměř všichni. A téměř každý má na facebook svůj názor, včetně mě. Když jsem poprvé slyšel, že existuje, bylo to v souvislosti s rostoucí popularitou sociálních sítí. Tehdy se objevil v jedné řadě se stránkou myspace. Tak trochu jsem to nechápal. Myspace měla podle mého opodstatnění, facebook nikoliv. Od té doby se mnohé změnilo a přesto podstata zůstala stejná, podobu facebooku vždy vytváří vaši přátelé.

Hlavním impulzem, proč jsem si založil profil, byla možnost sdílení fotografií. Jak jsem později zjistil, je mnoho jiných stránek vhodnějších pro fotografie. Galerie na facebooku má tak omezené rozlišení, že zde vystavené fotografie mají horší kvalitu než fotky z mobilního telefonu. Pro sdílení fotografií jsem si postupem času našel už jiné stránky, ale přesto mne facebook něčím fascinuje. Jeho základní myšlenka stojí na propojení lidí. Četl jsem knihu V pavučině sítí, která vyšla ještě před boomem sociálních sítí, kde se psalo, že se můžete s kýmkoliv na světě spojit prostřednictvím sedmi blízkých lidí. Je to něco nepředstavitelného, že nejkratší cesta, jak oslovit i třeba ty nejznámější (nebo i nejzapomenutelnější) tváře světa, vede přes sedm prostředníků. Facebook by nám už brzo mohl dát odpověď. Je opravdu někdy zajímavé, když zjistíte, že se znají mezi sebou vaši přátelé, kteří byste řekli, že se nikdy nemohli potkat. Takových náhod a setkání je právě díky facebooku mnoho.

Výhodou této stránky je v první řadě to, že je nejrozšířenější. A použití? Chápu facebook jako prostředek, jak si s přáteli vyměnit poznatky o tom, na čem pracují, kam chodí, kde bude jaká zajímavá událost nebo co si myslí. Mezi přátele řadím lidi, s kterými se znám a s kterými bych zašel třeba večer posedět. Určitě není facebook seznamkou, jak jej někteří chápou. Nemyslím, že mezi přátele patří lidé, které jste viděli dohromady dvakrát a moc o nich nevíte. Zároveň ale informace, které na stránky facebooku sám píši, jsou takové povahy, že by mne nijak nezasáhlo, kdyby byly veřejné. Prostě takové soukromé migroblogování o sobě. Odkazy jiných stránek na facebook dávám pouze tehdy, když vím, že mohou něco říci i mým přátelům. Rozuměj neházím tam každou pitomost, na kterou narazím. Stejně tak odkaz na Youtube video dávám na facebook, pouze když to má hlubší význam. Co absolutně nepobírám, jsou různé aplikace, hry a kvízy na facebooku. Beru to jako nutné zlo, aby byla síť populární mezi velkým množstvím uživatelů.

No a k obsahu samotných statusů? Někomu třeba vadí, když si od přátel denně čte, co měli k obědu. Pravda, někdy to nemusí být moc přínosné. Jsou statusy, které daleko víc obohatí a pobaví, ale na druhé straně člověk i díky takovým statusům pozná své přátele. A číst o jídle není až tak zlé. Někdy je zajímavé, se nad i třeba banálními statusy zamyslet, zda v nich není něco víc. A stejně tak je zajímavé, když se člověk s odstupem času podívá na své vlastní statusy, co tam o sobě zjistí. Co se mi na facebooku nelíbí, že se poslední dobou snaží instituce jako různé podniky, firmy, ale i televize a rádia vetřít do tohoto prostoru. Facebook chápu jako komunikaci mezi přáteli, proto mně vadí, když se mi na zdi objevují zpravodajské články. Televize a rádia by mohly více využívat jiné sítě. Argumentem pro ně je ovšem rozšířenost facebooku.

Budoucnost této sítě vidím velice optimisticky. Facebook podle mého neomrzí, stejně tak bude dlouho trvat (jestli vůbec), než ho předstihnou konkurenti. Je ovšem nutné pamatovat, jak mocným nástrojem tato síť je. V každém případě sdílím vůči facebooku optimismus a mohu jej proto doporučit.

Společnost O2 míchá s cenami tak, až sami nevědí, která platí

Služba je od slova sloužit. Z tohoto pohledu není o čem diskutovat. Otázkou je, jak si svoji pozici vysvětlují společnosti, které služby poskytují. Kdo a komu podle nich slouží?

Vloni v prosinci jsem se rozhodl prodloužit smlouvu u telefonní společnosti O2. Vybral jsem si telefon a zašel jsem do prodejny. U pultíku jsem se dozvěděl, že telefon mají, ale prodají mi jej za jinou cenu, než je uvedená v katalogu. Ptal jsem se proč, když ve vitríně mají tento telefon za cenu, kterou chci. Prý se to právě dnes neplánovaně změnilo a ještě to nestačili vyměnit. Pravda, bylo něco krátce po poledni, netřeba to hned chápat jako klamání zákazníka. A to přes to, že se cena změnila ze 495 Kč na 1195 Kč. Přesto jsem se cítil podveden a odešel jsem.

Zprvu jsem zvažoval i tak radikální krok jako změnu operátora. Posléze jsem si to přeci jen rozmyslel a i se změněnou cenou jsem se telefon rozhodl koupit. Problém byl, že jej na skladě neměli. Slíbili mi, že jakmile telefony dostanou, dají mi zprávu. Po měsíčním čekání jsem se do prodejny opět vypravil. Telefony již měli, pouze na mne zapomněli.

Přešel jsem to s klidem, nebudu se zlobit pro takovouto maličkost. Leč nedalo mi to, abych byl v jednání se společností O2 již opatrný. Zjistil jsem si předem cenu telefonu na internetových stránkách a vyplatilo se. Telefon, který by mi měli nabídnout za cenu 995 Kč, mi v oficiální prodejně chtěli prodat za 2795 Kč. To je rozdíl 1800 Kč. Upozornil jsem je na rozdíl cen mezi nabídkou v katalogu a na internetu. Nejprve jsem sklidil ironický smích, ceny prý nejsou závazné. Přesto se podívali do oficiálního ceníku a zjistili, že zde mají úplně jinou cenu. Třetí varianta ceny pro jeden telefon je pro jednu společnost, myslím, až dost. Nakonec se přeci jen nechal pracovník O2 přesvědčit. Uznal, že v katalogu se jedná o tiskovou chybu a že telefon mi prodá za cenu, kterou požaduji. Aby nebyl konec legrace, zjistil, že telefon na prodejně nemají a že musím o prodejnu dál. Naštěstí nebyla daleko, pěšky do deseti minut. I zde se situace opakovala, s tím rozdílem, že zde telefon měli, prodají mi jej prý ale jen, co jim to povolí šéf pobočky. Zvláštní chování, šéf musí povolit to, aby mi prodali telefon za cenu, kterou inzerují na oficiálních internetových stránkách. Představuje si takto O2 službu zákazníkům?

Kam s ním? Glosa o chybějící záchytce

Opravdu musíme za vším vidět pouze zisk? Vždy okolo církevních svátků, které, ač je společnost považována striktně za ateistickou, si důsledně připomínáme, se snažíme nalézt trocha dobrého v nás. Člověk se víc kouká kolem sebe. Pomáhej bližnímu svému! Není náhodou, že Vánoce jsou svátky v době paradoxně nejkrutější, mrazy přituhují a příroda nelítostně zkouší, zda jsme na její rozmary připraveni. Lidé jsou v teple svých domovů, psi, když mají tu smůlu, v psích útulcích a bezdomovci? Na nádražích. Ale tam pochopitelně nepatří, podobně jako nepatří do knihoven a MHD. Ale kam tedy s nimi? Jsou pochopitelně organizace, které se o takovéto lidi starají, ale ani tam se nedostane každý. Zvlášť když si za tu trochu vyžebraných peněz koupí alkohol. Důvod, který je přivedl do takovéto situace, je tak stále více sráží k zemi.

Při mé povánoční cestě vlakem jsem zažil nepříjemnou příhodu. Jdu z nádraží a před budovou leží ve sněhu člověk. Když mne spařil, prosil mne o pomoc. To, že se jedná o bezdomovce, jsem poznal rychle. Byl tak opilý, že když jsem se mu snažil pomoci vstát ze země, nebyl toho schopen. Náhodou poblíž popojíždělo auto městské policie, šel jsem tedy říci o tomto muži strážníkům. Jak jsem poznal, nejen že o něm věděli, ale právě oni jej před chvíli vykázali z nádražní haly a snad se mu i pokoušeli vstát, když poprvé upadl. „Co s ním máme dělat?“ Položili mi otázku. „Nevím, zavolejte doktora,“odpověděl jsem. „Ten ho nevezme, dokud se sám hýbe,“ odvětili, „jedině můžeme počkat, až zmrzne, a pak ho budou hospitalizovat.“

Jistě si takový člověk nezaslouží zvláštní péči, ale boudu pro psa by mu společnost věnovat mohla. Myslím, že každé větší město by se o podobné lidi mělo postarat jinak, než aby strážníci bezradně čekali co s ním, když je jenom opilý, ale jinak se hýbe. Myslím, že provoz záchytky by nebyl nejvýnosnější, ale nezbývá nám než věřit, že se jednou za čas zlije pod obraz i nějaký ten primátor nebo starosta, který na poplatcích přispěje i svým chudším kolegům.