Čtete? Čtěte!

Na konferenci Současnost literatury pro děti a mládež, která se každoročně koná v liberecké knihovně u příležitosti Veletrhu dětské knihy v Liberci, mne letos v dubnu pobavila výměna názorů mezi přednášejícím dětským psychologem PhDr. Václavem Mertinem a paní z řad odborné veřejnosti, která se na své vystoupení právě připravovala. Pan Mertin v jistém smyslu hájil děti, které jsou haněny za to, že v současném světě počítačů nemají vztah ke knihám. Tuto tezi se snažil vyvracet. V zahájené diskuzi se zmíněná paní ohradila proti tomuto názoru a začala si stěžovat právě na nedostatečné čtenářské schopnosti a zkušenosti dětí a mládeže, načež pan psycholog reagoval originálním způsobem. Obrátil se na diskutující paní s jednoduchou otázkou: „A vy, čtete?“ Chvíli bylo ticho, takovou otázku paní asi nečekala, nevěděla, jak má odpovědět: „Já, já píšu,“ odvětila. „Na to jsem se neptal, já jsem se ptal, zda čtete.“ Jednoduchá otázka, na kterou paní nenalezla jednoduchou odpověď, čímž pobavila posluchače v sále. Kdyby se na vás někdo obrátil s takovouto otázkou, dokázali byste odpovědět lépe?

Je spousta projektů, které mají podpořit čtení dětí. Některé jsou opravdu zajímavé a originální. Stačí jmenovat www.celeceskoctedetem.cz, těšící se podpoře známých osobností nebo třeba Škola naruby, spočívající ve vyplňování jakési žákovské knížky dětmi pro rodiče, kde děti hodnotí, jak jim rodiče čtou. Vztah, který si mladý člověk vybuduje ke knize, jej bude provázet celý život, zní otřepaná poučka. Pravdivá. Ale jak jsou na tom sami dospělí, čtou? V minulých letech se na toto téma konaly zajímavé průzkumy, ale přeci jenom je to jenom statistika, kde se jistě skryje sem tam hladový a sem tam najedený a oba jsou dle statistiky spokojení.

A tak každý může nakonec hodnotit jen sám sebe. Osobně musím říci, že mě až překvapilo, kolik jsem toho dříve přečetl. Četl jsem sám od sebe a taky z popudu učitelů, vedli jsme si čtenářký deník, kam jsme zaznamenávali naše čtenářské postupy a taky postřehy z přečtených knih. Časem jsem toto čtení opustil. Nedostatek času, jiné důležitější věci a já nevím, co ještě mohu použít za výmluvu. Neznamená to, že bych přestal číst, přečtu do školy jistě více knih a více článků, než dříve. Ale to není podle mne čtení knihy.

Čtení knihy musí podle mých představ probíhat někde v klidu bez zbytečného spěchu a stresu. Řekl jsem si, že se k takovému čtení vrátím. Denně si stačí přečíst deset stránek (to vyjde tak na půl hodinky) a za rok máte přečteno 3650 stánek, to znamená tak 14 knih za rok. Přidal bych tedy k projektu „čteme dětem alespoň dvacet minut denně“ projekt „čteme si alespoň třicet minut denně“. Myslím, že to tak trochu patří i k osobní duševní hygieně, aby si člověk vyčistil hlavu od všedních starostí a na krátkou chvíli se každý den trochu začetl. Poklady, které se nám tak prostřednictvím literárních děl otevřou, jsou jistě nedocenitelné. A pro větší motivaci si můžete začít vést čtenářský deník s poznámkami ke knihám nebo se svými čtenářkými pokroky a úspěchy. Co na tom, že už jsme dospělí? Nestane se nám tak alespoň taková příhoda, jako oné paní z oboru, kterou psycholog překvapil otázkou: „A vy, čtete?“

I já se hlásím z periférie republiky

Přišly povodně, bude to už skoro rok. Hodně článků se napsalo, hodně vět se napovídalo a hodně slz se prolilo. Dotklo se to snad každého občana v České republice. Politici soucitně a zároveň aktivně cestovali do oblastí republiky, o kterých možná kdysi slyšeli v národopise, ale které si sami nedokázali představit.

Zvláštní krajinou zůstává území bývalých Sudet již od odchodu německého obyvatelstva. Historie stará několik desetiletí si zde stále zachovává svůj vliv. Odsun německého obyvatelstva a nedostatečné zalidnění českým obyvatelstvem ovšem nebyla první ani poslední tragédie tohoto území. Po odchodu mnoha zlatokopů, kteří přišli a odešli pouze s vidinou opuštěného majetku, přišla komunistická strana, která na území Sudet ještě před Únorem 48 vyzkoušela svůj plán na plošné znárodnění a přerozdělování majetku. A pak přišly další vlny pohrom. Po sociálním experimentu s etnickými menšinami, kdy se na přelomu let osmdesátých a devadesátých stalo území odkladištěm nepřizpůsobivých obyvatel nejednoho města z vnitrozemí, přišla neřízená vlna národnostního experimentu, kdy zásobovací infrastrukturu postupně přebírali občané vietnamské národnosti a občan si v malých městech již ani nemůže vybrat z jiných obchodů. Školská reforma aplikovaná vedením kraje se postupně snaží eliminovat školy s vyšším potenciálem vzdělání, jakoby se jednalo o řízenou likvidaci území. Každý občan myslící na svoji budoucnost a na budoucnost svých dětí je tedy postaven před otázku, zda ke klidnému a zdárnému životu nemá zvolit jinou část republiky. A do toho přišly povodně v srpnu 2010. Ač jsem nebyl mezi postiženými, pohnutky z povodní jsem měl osobní. Nebylo mi líto majetku, lidé jsou bojovníci, opraví se, upraví se a život půjde dál. Naopak jsem si říkal, že návštěva prezidenta a ostatních papalášů by mohla postižené oblasti prospět. Pan hejtman alespoň pozná, že Liberecký kraj nekončí v hranicích Liberce. Ale bál jsem se něčeho jiného, těch zapomenutých míst, kde voda udělá své a lidé na to zapomenou. Sám jsem byl svědkem, že se opravovaly místa a mosty, které to nepotřebovaly, prostě tu byly peníze, most už nějakou dobu opravu potřeboval, tak to opravíme. Co na tom, že jsou zde místa, která potřebují opravu více?

Nezačaly-li opravy okamžitě, dalo se to omluvit, přišla rychle zima. Nyní již nějaký pátek (soboty nevyjímaje) zima není, a přes to most spojující obce (po přičlenění k Novému Městu pod Smrkem části obcí) Hajniště a Ludvíkov pod Smrkem nestojí. Fotka k článku ilustruje jeho stav v polovině června. Vzdělaný čtenář jistě sám posoudí nakolik splňuje most svůj účel. Objížďka znamená pro obyvatele navíc 2,9 km.

Kdybych chtěl napsat objektivní článek, jistě bych se mohl obrátit mailem či telefonem na Kraj, případně na město, ale to nebylo účelem tohoto textu. Dostal bych nejspíš odpověď, že je most v plánu, ale „po plánu vodu nepřejdu“, jak zaznělo již ve filmu Bílá paní z roku 1965. Chtěl jsem přiblížit situaci tak, jak ji chápe a vnímá obyčejný člověk. Skutečně je tento kraj na okraji zájmu? V letech po druhé světové válce se konaly osidlovací kampaně za účelem toto území obydlit, nyní se zde konají takto nepřímo vysídlovací kampaně. Jak může člověk přijít do míst, kde spadlý most neopraví ani po roce? Konec světa? Možná. Doufám jen, že přes všechnu snahu politiků se periférie republiky jen tak nedá a dál se bude snažit o alespoň trochu slušnou existenci.

Kterak na Facebooku vykvetly lilie

Také vám mezi přáteli na Facebooku vykvetly lilie a ptáte se, co to znamená? Nemáte-li snad zavirovaný počítač nebo nečeká-li vaši profilovku podobný osud? Nemusíte mít obavy, vaši přátelé, kteří si změnili na deset dnů své profilové obrázky, tak udělali proto, aby si připomněli stoleté výročí od chvíle, kdy do Československa pronikla myšlenka skautingu a začala se psát historie českého skautu. Člověkem, který položil základy pro vznik v současnosti největší organizace pro mládež v Čechách, byl v roce 1911 Antonín Benjamin Svojsík. Stalo se tak pouhé čtyři roky poté, co byl skauting založen v Anglii. Pestrá historie českého skautingu do značné míry souzněla s osudem národa a s mírou svobody ve státě. Proto byly skautské oddíly v minulém století několikrát rušeny a opět zakládány. Hlavní myšlenka ovšem přetrvala dobu nesvobody a nyní se skauti mohou opět hrdě hlásit ke své tradici.

A právě to učinilo na 2800 uživatelů sociální sítě Facebook, když svou profilovou fotku vyměnili na deset dní (do svátku svatého Jiří - patrona všech skautů) za skautskou lilii. Z diskuze, která se mezi samotnými skauty na stránkách facebookové události rozvinula (o smysluplnosti takovéto akce), je patrné, že se český skauting stále nevymanil z jistých dětských chorob, které jsou důsledkem přerušené činnosti za komunismu. Nabízí se několik cest, kterými se ve výchově mládeže může skauting ubírat. Je otázkou, zda bychom měli trvat především na tradici, nebo zda bychom aktivity skautů měli přizpůsobit měnící se době. Myslím, že tím nakonec nejpodstatnějším je dobrý kolektiv v oddíle, který je zárukou toho, že se skauti a skautky budou vracet k skautským ideálům i v dospělosti po opuštění svých oddílů. I proto mám radost z každé květinky, která mezi mými přáteli na Facebooku vykvetla.

Kterak jsem se stal knihoběžníkem

Ten nápad se mi zalíbil hned, jak jsem se o něm poprvé dozvěděl z krátké zprávičky na Twitteru. Udělat si z veřejného prostoru jednu velkou knihovnu, kde se budou trochu konspirativně vyměňovat stovky knih, jejichž pohyb bude možné sledovat na internetu. To není vůbec špatný nápad. Hned jsem si řekl, že se také zapojím. Navštívil jsem stránky www.knihobeznik.sk a poměrně s překvapením jsem nalezl profesionálně připravený projekt s lákavým obsahem. Však aby taky ne, jak jsem později zjistil, celý projekt má pod záštitou velký internetový obchod Martinus.sk a na Slovensku, odkud pochází, má knihobežník řady fanoušků i registrovaných členů.

A jak se člověk stane knihoběžníkem? Zcela jednoduše. Na uvedených stránkách postačí krátká registrace, kde uvedete základní identifikační údaje. Poté si na zobrazené mapě vyhledáte volné knihy a pokud je vám některá nablízku a měli byste o knihu zájem, stačí si pro ni dojít na uvedené místo. Knihy jsou označeny několika identifikačními údaji. Je zde číslo a heslo knihy. Vrchní desky každé knihy jsou polepeny samolepkou knihoběžníka, aby nemohlo dojít k záměně s něčí domácí knihovnou. To umožňuje knihu schovat například i ve veřejných knihovnách nebo v knihkupectvích, což je dle mého velice vhodné, protože kniha alespoň netrpí povětrnostními vlivy a má společnost. Knihy venku jsou uloženy a zalepeny v euroobalech, které je tak chrání před deštěm. Na předsádce každé knihy je dále vlepena samolepka s krátkou informací o projektu s identifikačním číslem knihy a s heslem. Pokud tedy naleznete knihu, stačí zadat její číslo a heslo a rázem se připíše na váš účet a označí se jako čtená. A po přečtení ji stačí opět schovat na příhodné místo, které sami vyberete a na mapě knihoběžníka zadáte s údaji potřebnými k nalezení. No a pokud budete mít chuť, můžete připsat i pár řádků, kam všude se s vámi kniha dostala. Píšete tak na chvíli příběh knihy samotné. U každé knihy je seznam čtenářů, kterým se dostala do rukou, počet kilometrů, které mezi čtenáři urazila a její stav, jestli je právě čtená, nebo volná.

Knihy se od 19.8.2010, kdy byl projekt spuštěn, podívaly již do pěti světadílů, dohromady nacestovaly 151 038 km (rekord přitom drží kniha s 31 849 km) a registrovaných knihoběžníků je 2186. Malé zklamání může čekat české zájemce o knihoběžníka, na mapě v Česku se prozatím objevují knihy pouze v Brně a v Praze. O rozšíření se ale můžete postarat sami, k přidání knihy stačí zaslat žádost na stránkách projektu a za pár dní vám zdarma poštou ze Slovenska dorazí potřebné samolepky.

Rozhodl jsem se, že také obohatím knižní fond knihoběžníka a vybral jsem celkem zajímavý titul Snílci od spisovatele Gilberta Adaira, který napsal i scénář ke stejnojmennému filmu. Obsah knihy si můžete přečíst zde: www.goo.gl/p1IBu . Plusem bylo i to, že mě kniha v Levných knihách nepřišla ani na dvacet korun a její rozsah není také nijak velký, rychle se čte a snadno se i schová. Knihu jsem si přečetl, napsal komentář na databazeknih.cz a již jsem vymýšlel, kam knihu ukryji. Dalo to chvíli přemýšlení, chtěl jsem vybrat místo příhodné pro knihu, ale zároveň místo, významné i pro mne. Původní plán umístit knihu na zadní stranu plakátovací plochy u letního kina v Jablonci mi nevyšel, teď na jaře, když není zeleň, by na knihu bylo vidět z ulice. A tak jsem zvolil místo jiné, u gymnázia Dr. Randy, kam jsem chodil čtyři roky do školy. Přesné místo naleznete na stránkách knihobežníka pod kolonkou mapa. Protože není projekt v Čechách příliš známý, napsal jsem pár řádků na facebook a na twitter a vše jsem nezbytně zdokumentoval i těmito řádky. Proto jestli vás to alespoň trochu nalákalo, vzhůru do terénu pro nějakou knihu a připište jí tak kousek příběhu.