Santiago de Compostela, místo, kam bych se rád podíval

Vyrazit na pouť do Santiaga mne napadlo někdy v roce 2010. Četl jsem si o dálkových pěších trasách a okouzlilo mne něco, co v dřívější době bylo samozřejmostí. Člověk se může pěšky dostat kamkoliv a projít jakoukoliv krajinou, ať už krajinou přírodní, která téměř není dotčena člověkem, nebo krajinou industriální, která svoji původní tvář ztratila, aby sloužila člověku a jeho potřebám. Jsou krajiny, které přijmou do svého nitra člověka jaksi samozřejmě, a pak jsou také krajiny, kde člověk ve své prosté podobě nemá téměř místa a působí jako rušivý element. Představme si například člověka jdoucího po okraji dálnice nebo jdoucího tunelem, ať už silničním nebo železničním. Přesto existují cesty kudy můžeme dojít pěšky kamkoliv. V minulých staletích poutníci na svých cestách bojovali s přízraky, draky a loupežníky (posledně jmenovaný druh stále přežívá), dnes jsou pro nás oním drakem již jmenované dálnice a umělé dopravní stavby, které s pěším člověkem tak trochu nepočítají, ale i s nimi se dá bojovat.

No a od dálkových pěších turistických tras byl již jen krůček k poutím. Zajímavostí je, že vedle sítí silnic a železnic je Evropa protkána i sítí cest pro pěší. A stejně jako u silnic a železnic i tato síť má svá centra. Překvapivě to ovšem nejsou velké aglomerace, ale stará poutní místa. Tím, co určuje podobu pěších cest po Evropě, je historie. No a už jsme u Svatojakubské pouti neboli u pouti do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Tato pouť, jejíž znamením je mušle, patří mezi tři nejvýznamnější, nejstarší a v současné době i nejvyhledávanější mezi poutníky. Je zařazena do světového kulturního dědictví UNESCO.

A jaký je rozdíl mezi turistickou cestou a poutí? U pouti je obsažen i rozměr duchovní, s kterým je konfrontován každý člověk, ať už je věřícím či duchovní stránku staví do jiných rovin.

O poutnících ve Španělsku jsem slyšel daleko dřív, ale co mne překvapilo, že lze do Španělska doputovat po cestách, které máme téměř za humny. Konkrétně se jedná o trasu ze Žitavy do Prahy. Rozhodl jsem se, že se na tuto cestu vydám. Cíl je jasný, ale odkud vyrazit? Po mnoha úvahách je prozatím tím důstojným místem odkud vyjít ze severu Čech zámek Frýdlant. Bylo by samozřejmě lákavé projít tuto trasu v kuse, ale nabízí se i možnost jít na více etap. Již rok mám tuto myšlenku v hlavě a stále více se mi v mé mysli zabydluje. Již rok pátrám po různých informacích, ať již na internetu nebo v knihovně. A stále více věřím tomu, že se na tuto cestu vydám.

Také proto jsem se rozhodl založit stránky http://www.cesta-do-santiaga.blogspot.com . Prozatím zde budu průběžně umisťovat informace o knihách a článcích na internetu, a jestli vše půjde tak, jak bych si přál, postupně přibudou informace z příprav a samotné cesty. To tedy na úvod.

Čtete? Čtěte!

Na konferenci Současnost literatury pro děti a mládež, která se každoročně koná v liberecké knihovně u příležitosti Veletrhu dětské knihy v Liberci, mne letos v dubnu pobavila výměna názorů mezi přednášejícím dětským psychologem PhDr. Václavem Mertinem a paní z řad odborné veřejnosti, která se na své vystoupení právě připravovala. Pan Mertin v jistém smyslu hájil děti, které jsou haněny za to, že v současném světě počítačů nemají vztah ke knihám. Tuto tezi se snažil vyvracet. V zahájené diskuzi se zmíněná paní ohradila proti tomuto názoru a začala si stěžovat právě na nedostatečné čtenářské schopnosti a zkušenosti dětí a mládeže, načež pan psycholog reagoval originálním způsobem. Obrátil se na diskutující paní s jednoduchou otázkou: „A vy, čtete?“ Chvíli bylo ticho, takovou otázku paní asi nečekala, nevěděla, jak má odpovědět: „Já, já píšu,“ odvětila. „Na to jsem se neptal, já jsem se ptal, zda čtete.“ Jednoduchá otázka, na kterou paní nenalezla jednoduchou odpověď, čímž pobavila posluchače v sále. Kdyby se na vás někdo obrátil s takovouto otázkou, dokázali byste odpovědět lépe?

Je spousta projektů, které mají podpořit čtení dětí. Některé jsou opravdu zajímavé a originální. Stačí jmenovat www.celeceskoctedetem.cz, těšící se podpoře známých osobností nebo třeba Škola naruby, spočívající ve vyplňování jakési žákovské knížky dětmi pro rodiče, kde děti hodnotí, jak jim rodiče čtou. Vztah, který si mladý člověk vybuduje ke knize, jej bude provázet celý život, zní otřepaná poučka. Pravdivá. Ale jak jsou na tom sami dospělí, čtou? V minulých letech se na toto téma konaly zajímavé průzkumy, ale přeci jenom je to jenom statistika, kde se jistě skryje sem tam hladový a sem tam najedený a oba jsou dle statistiky spokojení.

A tak každý může nakonec hodnotit jen sám sebe. Osobně musím říci, že mě až překvapilo, kolik jsem toho dříve přečetl. Četl jsem sám od sebe a taky z popudu učitelů, vedli jsme si čtenářký deník, kam jsme zaznamenávali naše čtenářské postupy a taky postřehy z přečtených knih. Časem jsem toto čtení opustil. Nedostatek času, jiné důležitější věci a já nevím, co ještě mohu použít za výmluvu. Neznamená to, že bych přestal číst, přečtu do školy jistě více knih a více článků, než dříve. Ale to není podle mne čtení knihy.

Čtení knihy musí podle mých představ probíhat někde v klidu bez zbytečného spěchu a stresu. Řekl jsem si, že se k takovému čtení vrátím. Denně si stačí přečíst deset stránek (to vyjde tak na půl hodinky) a za rok máte přečteno 3650 stánek, to znamená tak 14 knih za rok. Přidal bych tedy k projektu „čteme dětem alespoň dvacet minut denně“ projekt „čteme si alespoň třicet minut denně“. Myslím, že to tak trochu patří i k osobní duševní hygieně, aby si člověk vyčistil hlavu od všedních starostí a na krátkou chvíli se každý den trochu začetl. Poklady, které se nám tak prostřednictvím literárních děl otevřou, jsou jistě nedocenitelné. A pro větší motivaci si můžete začít vést čtenářský deník s poznámkami ke knihám nebo se svými čtenářkými pokroky a úspěchy. Co na tom, že už jsme dospělí? Nestane se nám tak alespoň taková příhoda, jako oné paní z oboru, kterou psycholog překvapil otázkou: „A vy, čtete?“

I já se hlásím z periférie republiky

Přišly povodně, bude to už skoro rok. Hodně článků se napsalo, hodně vět se napovídalo a hodně slz se prolilo. Dotklo se to snad každého občana v České republice. Politici soucitně a zároveň aktivně cestovali do oblastí republiky, o kterých možná kdysi slyšeli v národopise, ale které si sami nedokázali představit.

Zvláštní krajinou zůstává území bývalých Sudet již od odchodu německého obyvatelstva. Historie stará několik desetiletí si zde stále zachovává svůj vliv. Odsun německého obyvatelstva a nedostatečné zalidnění českým obyvatelstvem ovšem nebyla první ani poslední tragédie tohoto území. Po odchodu mnoha zlatokopů, kteří přišli a odešli pouze s vidinou opuštěného majetku, přišla komunistická strana, která na území Sudet ještě před Únorem 48 vyzkoušela svůj plán na plošné znárodnění a přerozdělování majetku. A pak přišly další vlny pohrom. Po sociálním experimentu s etnickými menšinami, kdy se na přelomu let osmdesátých a devadesátých stalo území odkladištěm nepřizpůsobivých obyvatel nejednoho města z vnitrozemí, přišla neřízená vlna národnostního experimentu, kdy zásobovací infrastrukturu postupně přebírali občané vietnamské národnosti a občan si v malých městech již ani nemůže vybrat z jiných obchodů. Školská reforma aplikovaná vedením kraje se postupně snaží eliminovat školy s vyšším potenciálem vzdělání, jakoby se jednalo o řízenou likvidaci území. Každý občan myslící na svoji budoucnost a na budoucnost svých dětí je tedy postaven před otázku, zda ke klidnému a zdárnému životu nemá zvolit jinou část republiky. A do toho přišly povodně v srpnu 2010. Ač jsem nebyl mezi postiženými, pohnutky z povodní jsem měl osobní. Nebylo mi líto majetku, lidé jsou bojovníci, opraví se, upraví se a život půjde dál. Naopak jsem si říkal, že návštěva prezidenta a ostatních papalášů by mohla postižené oblasti prospět. Pan hejtman alespoň pozná, že Liberecký kraj nekončí v hranicích Liberce. Ale bál jsem se něčeho jiného, těch zapomenutých míst, kde voda udělá své a lidé na to zapomenou. Sám jsem byl svědkem, že se opravovaly místa a mosty, které to nepotřebovaly, prostě tu byly peníze, most už nějakou dobu opravu potřeboval, tak to opravíme. Co na tom, že jsou zde místa, která potřebují opravu více?

Nezačaly-li opravy okamžitě, dalo se to omluvit, přišla rychle zima. Nyní již nějaký pátek (soboty nevyjímaje) zima není, a přes to most spojující obce (po přičlenění k Novému Městu pod Smrkem části obcí) Hajniště a Ludvíkov pod Smrkem nestojí. Fotka k článku ilustruje jeho stav v polovině června. Vzdělaný čtenář jistě sám posoudí nakolik splňuje most svůj účel. Objížďka znamená pro obyvatele navíc 2,9 km.

Kdybych chtěl napsat objektivní článek, jistě bych se mohl obrátit mailem či telefonem na Kraj, případně na město, ale to nebylo účelem tohoto textu. Dostal bych nejspíš odpověď, že je most v plánu, ale „po plánu vodu nepřejdu“, jak zaznělo již ve filmu Bílá paní z roku 1965. Chtěl jsem přiblížit situaci tak, jak ji chápe a vnímá obyčejný člověk. Skutečně je tento kraj na okraji zájmu? V letech po druhé světové válce se konaly osidlovací kampaně za účelem toto území obydlit, nyní se zde konají takto nepřímo vysídlovací kampaně. Jak může člověk přijít do míst, kde spadlý most neopraví ani po roce? Konec světa? Možná. Doufám jen, že přes všechnu snahu politiků se periférie republiky jen tak nedá a dál se bude snažit o alespoň trochu slušnou existenci.

Kterak na Facebooku vykvetly lilie

Také vám mezi přáteli na Facebooku vykvetly lilie a ptáte se, co to znamená? Nemáte-li snad zavirovaný počítač nebo nečeká-li vaši profilovku podobný osud? Nemusíte mít obavy, vaši přátelé, kteří si změnili na deset dnů své profilové obrázky, tak udělali proto, aby si připomněli stoleté výročí od chvíle, kdy do Československa pronikla myšlenka skautingu a začala se psát historie českého skautu. Člověkem, který položil základy pro vznik v současnosti největší organizace pro mládež v Čechách, byl v roce 1911 Antonín Benjamin Svojsík. Stalo se tak pouhé čtyři roky poté, co byl skauting založen v Anglii. Pestrá historie českého skautingu do značné míry souzněla s osudem národa a s mírou svobody ve státě. Proto byly skautské oddíly v minulém století několikrát rušeny a opět zakládány. Hlavní myšlenka ovšem přetrvala dobu nesvobody a nyní se skauti mohou opět hrdě hlásit ke své tradici.

A právě to učinilo na 2800 uživatelů sociální sítě Facebook, když svou profilovou fotku vyměnili na deset dní (do svátku svatého Jiří - patrona všech skautů) za skautskou lilii. Z diskuze, která se mezi samotnými skauty na stránkách facebookové události rozvinula (o smysluplnosti takovéto akce), je patrné, že se český skauting stále nevymanil z jistých dětských chorob, které jsou důsledkem přerušené činnosti za komunismu. Nabízí se několik cest, kterými se ve výchově mládeže může skauting ubírat. Je otázkou, zda bychom měli trvat především na tradici, nebo zda bychom aktivity skautů měli přizpůsobit měnící se době. Myslím, že tím nakonec nejpodstatnějším je dobrý kolektiv v oddíle, který je zárukou toho, že se skauti a skautky budou vracet k skautským ideálům i v dospělosti po opuštění svých oddílů. I proto mám radost z každé květinky, která mezi mými přáteli na Facebooku vykvetla.