Tak aby bylo jasno

Když jsem zakládal tyto stránky, nepochyboval jsem, že stále bude o čem psát. Na světě je přeci tolik témat, že si stačí pouze vybrat. Zároveň můžeme mít různé důvody k tomu usednout za stůl a skládat jednu větu za druhou. Mým největším stimulem je, když jsem s něčím nespokojen, když vidím, že věci nefungují tak, jak by měly, když vidím, že lidé zapomínají na něco, na co by zapomínat neměli, nebo když mne prostě něco štve. V tu chvíli mám chuť vykřičet takovou věc do celého světa, aby to všichni věděli a abychom s tím něco dělali. A co když bude na světě vše v pořádku? Všichni se budou mít dobře a nebude na co nadávat? I takovou variantu mám promyšlenou. Ze stránek udělám sbírku receptů a budu sem postupně dávat ty nejlepší jídla, která znám. Už se na to moc těším, budete se divit, jaké dobroty vám představím. Ale to, že bych sem začal psát recepty, zatím nehrozí.

Moje odmlka byla způsobena mnoha důvody, především podnětů k psaní bylo tolik, že jsem nestačil všechny negativní vlivy kolem sebe vstřebávat. V první řadě bych se musel zmínit o špatně fungující náhradní dopravě při výluce tramvají na trase Jablonec-Liberec, ovšem pochybuji, že slova, která bych použil, by neměla za následek mé doživotní vyloučení z dopravy v rámci DPML (rozuměj Dopravní Podnik Města Liberce). Asi stárnu, ale pěšky se mi do školy chodit nechce, to raději budu držet hubu. A tak jsem si počkal a v tomto týdnu byla opět kompletní linka zprovozdněna a zatím jezdí, čímž zapomeneme, že to kdy bylo jinak, a zase je vše v pořádku. Psát mne nepřimělo ani výročí sametové revoluce, ačkoliv mnohá slova, která byla napsána nebo vyřčena během oslav, doufám, nejen mne malinko rozlítila.

Dalším důvodem je škola. Vím, že to zvládly generace před námi, tak proč bychom s tím zrovínka my měli mít nějakou potíž, ale přesto mi příjde, že chtíc všechno zvládnout a stihnout na výbornou je nemožné, ba co víc, je to nepředstavitelné. Ale jak se říká nemožné na počkání, zázraky do tří dnů...

A především to, že zde nezveřejňuji nové příspěvky, nemusí znamenat, že nic nepíši. Něco jsem přeci jenom i v minulých dnech psal, pouze si říkám, že jsou texty, které ještě musí trochu uležet. Musí počkat na to, až si jich po čase opět všimnu, od základu je předělám, a pak je možná někdy zveřejním a možná taky ne, čímž potvrdím jejich marnou existenci. Ovšem co na tomto světě není marné...? Ale takto chmurně jsem tedy končit nechtěl. I když vlastně to chmurné není, to, co jsem chtěl napsat, bylo: Psát jen tak nepřestanu, až bude svět bez chybičky, budu psát třeba i ty recepty, prozatím vidím spoustu jiných témat, kterými bychom se měli zabývat. A jestli se chvilkami odmlčím, je to jen dočasné, každý má občas zimní spánek, aby bylo více sil do dalších dnů...

Papež v Brně, tak trochu naděje pro každého

Byly tři hodiny ráno a můj budík zvonil ne náhodou. V takovou noční dobu musí mít člověk sakra dobrý důvod, aby vstával. Tím důvodem byl sraz ve čtyři pod hodinami na Český, autobus o půl páté z hlaváku, v pět přijít na louku pár kilometrů za městem a pak čekat. Nejprve na svítání a potom na přílet jedné důležité osoby. Tou loukou bylo letiště v Tuřanech u Brna a osobou, na kterou se vydalo čekat podobně jako já na 120 000 lidí, byl úřadující 265. papež Benedikt XVI. Psalo se datum 27.září 2009 a Brno se právě chystalo na největší událost od roku 1777, kdy byla založená brněnská diecéze.

V ulicích města tomu alespoň prozatím mnoho nenasvědčovalo, sem tam se odněkud někam přesunovala bdící mládež ovíněná s úmyslem jíti se dále ovínět. Jinak byl v ulicích klid. Jak jsme se ale postupně blížili k místu nočního rozvozu před hlavním nádražím v Brně, bylo jasné, že je tu něco jinak. Stále více se mezi mládeží vracející se z tahu objevovaly slušně oblečené osoby, někdy celé rodiny. Jistě muselo opilcům v rozvozu vrtat hlavou, proč místo obvyklých bílých králíků s nimi v autobuse cestují svátečně oblečené dámy a pánové. Již od prvních mimořádných autobusů s označením C, tedy centrum, bylo plno. Na nějaké pohodlí musel člověk zapomenout, hlavním cílem bylo vejít se. Lidé byli k sobě v rámci možností ohleduplní. Bylo vidět, že jsou plni očekávání a hleděli na slušné chování více než kdy jindy.

Když přijel náš autobus k letišti byla ještě tma. Lidé se vyhrnuli z autobusu a již směřovali v předem připraveném směru, který lemovali pořadatelé, policisté, vojáci a zdravotníci. Po chvíli chůze se nám otevřel pohled na rozlehlou louku, které vévodilo několik ozářených objektů. V prvé řadě to bylo obří pódium, které nebylo zbytečně složité, vévodila mu jednoduchost a čistota, která ve světle reflektorů ještě více vynikla. Ústředním bodem pódia bylo velké ozdobné křeslo. Každý v tu chvíli věděl, kdo do tohoto křesla za pár hodin usedne. Z pohledu diváka nalevo od pódia stál velký dřevěný kříž. Symbol křesťanů a připomínka vykupitelského činu Ježíše Krista. Kříž byl vyroben speciálně pro tuto příležitost a jako připomínka tohoto dne bude umístěn u katedrály svatého Petra a Pavla na Petrově. Své místo najde v budoucnu i obří kotva nasvícená pro ranní účastníky fialově, která byla od pódia vpravo. Symbolizovala naději, což bylo ústřední téma celého setkání. Osvícené bylo také vedlejší pódium, ale tím veškeré světlo končilo, člověk se blížil k pódiu a míjel páskou rozdělené sektory. Náš sektor byl označen B8, chvíli jsme bloudili, ale za menší pomoci pořadatelů jsme ho i po tmě nalezli.

Byly to čtverce o délce asi sto krát sto metrů pro asi 15 000 účastníků. Každý sektor měl uprostřed svůj stan, kde byli přítomni zdravotníci a hasiči. U vstupu do sektoru jsme museli ukázat místenky, žádná jiná kontrola neproběhla, a tak jsme si už hledali vhodné místečko pro následujících několik hodin. Pro tmu nebylo vidět do tváří, ale podle hemžení se všechny sektory na letišti začínaly plnit. Usoudili jsme, že nejlépe uvidíme z místa přímo u cesty, a tak jsme si vyndali alumatku, složili batohy s jídlem a pitím a tiše jsme čekali. Již když jsme přišli, leželo u cesty pár lidí zachumlaných do spacáků. Možná takto přečkali celou noc a možná byli první, kteří ve čtyři hodiny na toto pole přijeli. Každopádně žádné velké teplo nebylo, což nám bylo jasné již po pár minutách, kdy si mráz našel cestičku všemi vrstvami oblečení, které měly člověka hřát. S nadějí jsme tedy hleděli na symbol naděje, neboť byla jistá naděje, že právě tímto směrem za několik minut vyjde slunce. A skutečně vyšlo, ještě před tím, přesně v šest hodin, se po celém areálu rozezvučely zvony. Byl to úžasný zážitek, člověk tu byl najednou sám, tma, svítání, zvony...

Po úvodních zvonech přivítal čekající poutníky moderátor, popřál dobrého rána, ujistil všechny, že jsou zde správně a poté představil krátce program setkání. Následovalo hudební vystoupení Hradišťanu, pár vět k přítomným pronesl režisér Lotranda a Zubejdy Strach, dále hovořili lidé, kterým víra změnila život, to vše prokládané hudebním vystoupením různých skupin.

Slunce již ozářilo veškerou planinu a i ti nejzkřehlejší začali postupně odkládat vrstvy oblečení. Početné zastoupení v davu měly také krojované skupinky, které i přes jisté nepohodlí přijely v místních krojích. Množství vlajek hlásalo návštěvníky z ciziny, byly zde k vidění vlajky slovenské, polské, brazilské nebo například australské. Nejvíc vlaječek mezi lidmi bylo vatikánského státu. Čas plynul a početný zástup lidí v nepřetržitém proudu plnil louku. Do sektoru i ze sektoru se mohlo pouze přes hlavní vstup, ale páska nebyla žádnou překážkou a bylo to hlavně blíž, a tak jsme si cestu na toalety a zpět takto krátili. Zpočátku se to dalo, s postupujícím časem byli pořadatelé stále více pozornější. Nevýhodou našeho místa byly vzdálené toalety, našli jsme budky i mnohem blíž, odtud jsem byl ale rychle vykázán, prý jsou zde pro VIP návštěvníky. No vida, toalety pouze pro vyvolené. A tak se obyčejný člověk musel trmácet přes celý areál.

To se ale již čas nachýlil a na velkoplošné obrazovce kamery začaly snímat nebe. Po chvíli i pouhým okem bylo vidět blížící se letadlo. Za pár okamžiků již stál na brněnské půdě prezident Václav Klaus. Vše bylo připravené pro přílet papeže. Když se objevilo letadlo, dav začal bouřit. Vlajky šly vzhůru, lidé mávali a jásali. Atmosféra připomínala sportovní klání, do toho zvuk velkého letounu. Člověk by hádal, že se ocitl na Velké ceně formule 1 a ne na náboženském shromáždění. Na velkoplošné obrazovce jsme potom sledovali, jak papež vystupuje z letadla, jak jej vítají zástupci města, jak nastupuje do svého papa mobilu a jak vyráží mezi lidi. To jsme sledovali ale již sami.

Byla to zvláštní chvíle, hlava katolické církve, která se hrdě hlásí k celé historii Vatikánu, se ocitla na této louce kousek za Brnem. Co vše se touto krajinou v dějinách prohnalo, kolikrát již tisíce hlav putovalo ve jménu církve touto krajinou. Ne vždy to bylo s tak mírumilovným poselstvím. Kolikrát jsme si mohli hrdě jako český národ připisovat zásluhy o šíření a hlásání zvěsti o božím poselství. Nyní, na kraji jednadvacátého století, přilétá papež do Česka jako do nejateističtější země na světě. To ale v tuto chvíli okolní louky v ničem nepřipomínají, zde se píská jiná písnička. Papež projíždí mezi lidmi a nebýt menší strkanice ve snaze být papa mobilu co nejblíže, vzájemné společenství víry a lásky by nic nenarušovalo. "To jste křesťan," slyším na sebe pokřikovat paní s pánem. Paní se až hrubě cpe dopředu. "No právě, že jsem křesťan, proto vám to říkám slušně," odpovídá jí pán.

Pak už se ale všichni zklidní a po výzvě papeže, aby dnešní shromáždění proběhlo v klidu, bez vlajek a transparentů, se celé shromáždění křesťanů pohrouží do společné modlitby. Zpívají se písničky, chvílemi zní čeština, chvílemi latina a italština, papež k radosti všech přítomných zdraví i ve slovenštině, polštině a němčině. Bohoslužba trvá po dvě hodiny, ve dvanáct hodin papež podle časového harmonogramu zamává věřícím, a odlétá zpět do Prahy. Jeho letadlo ještě na závěr učiní obrat o sto osmdesát stupňů a již mizí v dáli. Pokud se vzácnému pasažéru neudělalo z neobvyklého manévru nevolno, naskytla se mu jistě neopakovatelná podívaná. Na sto dvacet tisíc párů mávajících rukou.

Pokud si někdo myslel (a přiznám se, že já také), že tím celá legrace končí, velice se mýlil. To nám sdělil již brzy hlas moderátora, na louku jsme přicházeli čtyři hodiny, stejně dlouho bude tedy trvat náš odchod. Kapacita obslužnosti rozvážejících autobusů měla své limity, a tak nezbývalo, než ještě nějaký čas posedět na louce. Bylo velkým štěstím krásné počasí, které po celý víkend papežovy návštěvy všem přálo.

Autobusem s označením C jsme od Tuřanského letiště odjížděli něco kolem třetí hodiny odpolední. Bylo to zvláštní setkání a myslím, že každého účastníka to nějakým způsobem obohatilo a bylo jedno jestli přišel jako pravý katolík, zapřisáhlý ateista, či člověk jiného vyznání. On také symbol kotvy jako naděje přinášel pro každého něco jiného. A s nadějí lidé odtud odcházeli. Myslím, že není rozdílu mezi slušným křesťanem a slušným nevěřícím, víra není nějaká pojistka, která by mohla zaručovat kvality člověka. Není ale ani berličkou, bez které by se věřící nedokázali ve světě orientovat. Víra je jistým dialogem. A dialogem se jistě dá vyřešit mnoho problémů, které nás jako lidstvo nebo jen nás jako samostatné jedince trápí. A to by tedy pro nás všechny, ať už jsme byli na louce u Brna tehdy, jak tam přijel papež, či ne, mohlo být onou nadějí...

Chybí nám autority

Bylo období, kdy jsem denně četl noviny, téměř jsem si neuměl představit den, pokud jsem nepřečetl celou titulní stránku a titulky na dalších stránkách. Pak začaly ubývat peníze, a pak došel i čas, a tak jsem přestal číst noviny a jen občas kouknu, co se píše na internetu. Po dlouhé době jsem do novin nahlédl dnes a nestačil jsem se divit.

V Lidových novinách odhalili aféru právnické fakulty v Plzni, kde jistí lidé přišli snadno k titulům. Co je ještě horší, tak to jsou lidé z politiky, ale například i z vedení samotné vysoké školy. Je to divné, lidé, kteří by měli jít ostatním vzorem, jsou najednou odhaleni jako podvodníci.

Vedle toho jsem si přečetl článek o tom, jak Česko hledá svého eurokomisaře. Strany jsou hluší k návrhům druhých stran a protlačují jen své kandidáty. Bylo by zajímavé vědět, co vše probíhá za oponou, jaká různá jednání se konají. Kolik schůzek mají lidé jako Dalík, jenž se snaží do tohoto úřadu prosadit svého chlebodárce Topolánka. Ten prohlásil, že s politikou končí. Jistě by takovou funkcí nepohrdl, i když se ještě trochu upejpá. Ostatně by nebyl prvním expremiérem za české barvy v tomto křesle. Stejně to ale není odchod, jaký bych si představoval od férového politika. Zahrát scénku: politika je moc špinavá, to už je na mě moc a skončit, a pak tiše převzít nějakou výnosnou trafiku. Je mi z toho divně.

Dneska nás cestou do práce ve městě předjíždělo policejní auto, když jsme srovnali na jejich stopu měli jsme rychlost 80 a policejní auto nám mizelo. I to mi příjde divný.

Člověk neustále hledá autority, o které by se mohl opřít, kdo jiný by to měl být než představité vysoké politiky, vysokého školství a nebo například v dopravě policisté. A najednou si stačí ráno otevřít noviny a projet se městem a autority jsou pryč, zmizely jak pára nad hrncem.

Samozřejmě to jde i bez nich, obejdu se bez toho, že bych věděl, že nejsem, nebo alespoň nesnažím se, být poctivý sám. Ale pořád mi vrtá hlavou proč? Proč alespoň ti na vrcholcích našich pomyslných pyramid úspěchu a prestiže nejsou těmi vzory. Snaží se nám tím sdělit, že bez podvodů a nefér jednání to nejde? Pokud ano, tak alespoň u mne mají smůlu, dál se budu snažit dosáhnout svých cílů bez podvodného jednání. Možná to půjde a možná taky ne. A možná už definitivně přestanu číst noviny... A možná taky ne...

Svatý Václav potřebuje vaši pomoc

Podporovat lze v dnešní době kdeco, kdejak a kdekde, i když to poslední jde asi nejhůře. Není dne, aby člověka na ulici nezastavovali dobrovolníci s kasičkou. Člověk se musí proti nim obrnět a ujasnit si, že i když zrovna dnes nepomůžu, nejsem hned špatným člověkem. Člověk musí obstát především sám před vlastním svědomím, což je jeden velký paradox, protože prevít před svým svědomím obstojí vždy nejlépe a na poctivém vždy nějaká ta výčitka ulpne. Myšlenka: Ale přeci jen jsem mohl..., zůstává dlouho v mysli. S tím se ale člověk musí vyrovnat a musí si sám vybrat, kde a komu přispěje.

Jistě se už, vy, co jste nevzdali čtení již na začátku, smějete tomu, jak si opatrně chystám cestičku k tomu, abych po vás něco chtěl. Nemýlíte se, mé úmysly jsou průhledné jak sluneční paprsek z rána...

A co takhle udělat jednou něco nestandartního? Třeba podpořit dárcovskou dms opravu baziliku svatého Václava ve Staré Boleslavi? Ano i to jde, technika je dokonalá. My, co jsme tam už někdy byli, víme, že je to stavba, která opravu potřebuje a svoji důstojností a důležitostí pro náš národ si to zaslouží. A vy, co jste tam nebyli a jen tak do něčeho házet peníze nebudete, se tam jeďte podívat. Teď v září tam potkáte i toho nového papeže, který se příjede do Staré Boleslavi podívat až z Říma, tak to máte jistě blíž. A jestli vám nestačí argumenty, tak to tam pošlete jen tak, aspoň bude ňáká legrace, až to opraví...

A jak na to? Stačí poslat sms ve tvaru DMS VACLAV na číslo 87 777. Je to opravdu jednoduché. Kdo to chce mít z více zdrojů, tak prosím zde.

Sám půjdu příkladem a ihned, jak zveřejním tento příspěvek, posílám zmíněnou sms. Jen by mě zajímalo, kolik z vás, díky mně podpořilo Václava. Tak až tu sms pošlete, ohodnoťte tento příspěvek jako výborný. Sám budu prvním hodnotitelem.

Někdy se přeci jenom vyplatí pomáhat, nemůžete vědět, kdy ochránce české země pomůže vám...