Společnost O2 míchá s cenami tak, až sami nevědí, která platí

Služba je od slova sloužit. Z tohoto pohledu není o čem diskutovat. Otázkou je, jak si svoji pozici vysvětlují společnosti, které služby poskytují. Kdo a komu podle nich slouží?

Vloni v prosinci jsem se rozhodl prodloužit smlouvu u telefonní společnosti O2. Vybral jsem si telefon a zašel jsem do prodejny. U pultíku jsem se dozvěděl, že telefon mají, ale prodají mi jej za jinou cenu, než je uvedená v katalogu. Ptal jsem se proč, když ve vitríně mají tento telefon za cenu, kterou chci. Prý se to právě dnes neplánovaně změnilo a ještě to nestačili vyměnit. Pravda, bylo něco krátce po poledni, netřeba to hned chápat jako klamání zákazníka. A to přes to, že se cena změnila ze 495 Kč na 1195 Kč. Přesto jsem se cítil podveden a odešel jsem.

Zprvu jsem zvažoval i tak radikální krok jako změnu operátora. Posléze jsem si to přeci jen rozmyslel a i se změněnou cenou jsem se telefon rozhodl koupit. Problém byl, že jej na skladě neměli. Slíbili mi, že jakmile telefony dostanou, dají mi zprávu. Po měsíčním čekání jsem se do prodejny opět vypravil. Telefony již měli, pouze na mne zapomněli.

Přešel jsem to s klidem, nebudu se zlobit pro takovouto maličkost. Leč nedalo mi to, abych byl v jednání se společností O2 již opatrný. Zjistil jsem si předem cenu telefonu na internetových stránkách a vyplatilo se. Telefon, který by mi měli nabídnout za cenu 995 Kč, mi v oficiální prodejně chtěli prodat za 2795 Kč. To je rozdíl 1800 Kč. Upozornil jsem je na rozdíl cen mezi nabídkou v katalogu a na internetu. Nejprve jsem sklidil ironický smích, ceny prý nejsou závazné. Přesto se podívali do oficiálního ceníku a zjistili, že zde mají úplně jinou cenu. Třetí varianta ceny pro jeden telefon je pro jednu společnost, myslím, až dost. Nakonec se přeci jen nechal pracovník O2 přesvědčit. Uznal, že v katalogu se jedná o tiskovou chybu a že telefon mi prodá za cenu, kterou požaduji. Aby nebyl konec legrace, zjistil, že telefon na prodejně nemají a že musím o prodejnu dál. Naštěstí nebyla daleko, pěšky do deseti minut. I zde se situace opakovala, s tím rozdílem, že zde telefon měli, prodají mi jej prý ale jen, co jim to povolí šéf pobočky. Zvláštní chování, šéf musí povolit to, aby mi prodali telefon za cenu, kterou inzerují na oficiálních internetových stránkách. Představuje si takto O2 službu zákazníkům?

Kam s ním? Glosa o chybějící záchytce

Opravdu musíme za vším vidět pouze zisk? Vždy okolo církevních svátků, které, ač je společnost považována striktně za ateistickou, si důsledně připomínáme, se snažíme nalézt trocha dobrého v nás. Člověk se víc kouká kolem sebe. Pomáhej bližnímu svému! Není náhodou, že Vánoce jsou svátky v době paradoxně nejkrutější, mrazy přituhují a příroda nelítostně zkouší, zda jsme na její rozmary připraveni. Lidé jsou v teple svých domovů, psi, když mají tu smůlu, v psích útulcích a bezdomovci? Na nádražích. Ale tam pochopitelně nepatří, podobně jako nepatří do knihoven a MHD. Ale kam tedy s nimi? Jsou pochopitelně organizace, které se o takovéto lidi starají, ale ani tam se nedostane každý. Zvlášť když si za tu trochu vyžebraných peněz koupí alkohol. Důvod, který je přivedl do takovéto situace, je tak stále více sráží k zemi.

Při mé povánoční cestě vlakem jsem zažil nepříjemnou příhodu. Jdu z nádraží a před budovou leží ve sněhu člověk. Když mne spařil, prosil mne o pomoc. To, že se jedná o bezdomovce, jsem poznal rychle. Byl tak opilý, že když jsem se mu snažil pomoci vstát ze země, nebyl toho schopen. Náhodou poblíž popojíždělo auto městské policie, šel jsem tedy říci o tomto muži strážníkům. Jak jsem poznal, nejen že o něm věděli, ale právě oni jej před chvíli vykázali z nádražní haly a snad se mu i pokoušeli vstát, když poprvé upadl. „Co s ním máme dělat?“ Položili mi otázku. „Nevím, zavolejte doktora,“odpověděl jsem. „Ten ho nevezme, dokud se sám hýbe,“ odvětili, „jedině můžeme počkat, až zmrzne, a pak ho budou hospitalizovat.“

Jistě si takový člověk nezaslouží zvláštní péči, ale boudu pro psa by mu společnost věnovat mohla. Myslím, že každé větší město by se o podobné lidi mělo postarat jinak, než aby strážníci bezradně čekali co s ním, když je jenom opilý, ale jinak se hýbe. Myslím, že provoz záchytky by nebyl nejvýnosnější, ale nezbývá nám než věřit, že se jednou za čas zlije pod obraz i nějaký ten primátor nebo starosta, který na poplatcích přispěje i svým chudším kolegům.

Peníze pro Tulipan předány

Byla to zajímavá akce. A začala zcela neplánovaně. V univerzitním zpravodaji Technické univerzity v Liberci vyšel článek o daru, který předal hejtman Libereckého kraje pan Stanislav Eichler pro chráněnou dílnu Tulipan. Dílna Tulipan sídlí v přízemí univerzitní budovy S v centru Liberce u hlavní pošty, a tak pro studenty univerzity není zcela neznámá. Pracovníci dílny a studenti se denně potkávají na chodbách budovy. Mnozí studenti si zde nakupují drobné předměty vyráběné v dílně a nechávají si vázat své závěrečné práce. Na daru, který předával hejtman, bylo ovšem něco zvláštního, co vyvolalo reakci studentů.

V době, kdy si všichni stěžují na krizi, je takový skutek od hejtmana jistě chválihodný. Šek, který byl předán, měl ale přes své velké rozměry malou hodnotu. Jednalo se o peníze, které byly vybrány z prodeje dortu na reklamní akci jednoho z libereckých nákupních center. Pan hejtman se angažoval tím, že šek s částkou osobně předával. Jak bylo vidět, přímá úměrnost, čím větší šek, tím větší částka, zde neplatila. Šek byl vypsán na částku 5010 Kč.

Článek vyvolával na první čtení smíšené pocity. Je taková částka hodna postavení nejvyššího politika v kraji? Neměl by hejtman předávat šeky s trochu větší hodnotou, když už se vyrábí rozměrný šek? Říkal jsem si, jestli mám takové pocity sám, proto jsem o tom napsal na facebooku. Reakce byla rychlá, ihned se mi pár lidí ozvalo a celkem jsme se shodli. Jakákoliv dobročinná akce si zaslouží své uznání, přesto i dobrý skutek by neměl být přijímán zcela nekriticky.

Rozhodli jsme se reagovat. Stačí, když se dá dohromady 51 lidí, každý přispěje do sbírky 100 Kč a dáme dohromady více jak hejtman. Bylo to lákavé. Naše představy byly ale již brzy konfrontovány s realitou. Dáme dohromady padesát lidí, v pondělí vybereme peníze a v pátek předáváme. Rychle jsme zjistili, že to tak snadno nepůjde. Přesto se nám první příspěvky začaly scházet. Založili jsme skupinu na facebooku a den ode dne nás bylo víc a víc. Po krátkém čase nás bylo na padesát. Sbírku nepodporovali pouze studenti, i když těch byla většina, zvlášť z pedagogické fakulty kateder češtiny a historie, odkud byli i organizátoři akce, ale přidávali se i lidé z jiných fakult, zaměstnanci univerzity, ale i lidé, kteří se jen náhodou o akci dozvěděli a které bychom mohli označit jako přátele univerzity nebo chráněné dílny. Z počátku jsme byli velice optimističtí, ale jak jsme postupně poznali, mnozí ze skupiny na facebooku zůstali pouze u virtuální podpory naší akce. Sebelepší komunikační prostředek nezvýší v lidech ochotu pomoci. Přesto není těch, co jsou odhodláni pomáhat, málo. Blížil se konec semestru a nám se podařilo vybrat částku 3800 korun. Vytčenou metu 5010 korun jsme nepřekonali, ale i tak jsme poznali, že naším příspěvkem pomůžeme. A nejen po finanční stránce. Podpora, kterou jsme dílně vyjádřili, je, jak doufáme, i morální podporou, v leckdy nesnadných podmínkách. Paní Adamíčková, jejíž zásluhou byla dílna v roce 2004 založena a pro kterou je Tulipan srdeční záležitostí, naši akci vřele přivítala a pozvala nás na návštěvu do Tulipanu.

Přivítání v Tulipanu bylo velice příjemné, paní Adamíčková nám představila prostory dílny a krátce nám vysvětlila, s jakými problémy se chráněná dílna potýká. „V současnosti by nám velice pomohlo, kdyby se chtěl někdo jako dobrovolník podílet na sobotním a nedělním prodeji. Naši zaměstnanci přes týden pracují, proto nám nezbývají lidé na víkendy,“ postěžovala si paní Adamíčková, „přívítáme každého, kdo by nám chtěl pomoci.“

Sortiment dílny je velice pestrý, od keramických výrobků, nádob i dekoračních předmětů, výrobků z ručního recyklovaného papíru různé barvy, který může sloužit různým účelům od dopisního papíru až po svatební oznámení. Dílna vyrábí i pletené košíčky nebo například barevně zdobené tašky.

Prohlídka dílny byla zajímavá. Malé prostory, ve kterých pracuje 21 stálých pracovníků se zdravotním hendikepem a 4 pracovníci bez zdravotního omezení, se vyznačují jistou útulností, barevně pestré místnosti dělají hodně pro vnímání prostoru. I přes to, že univerzita a město vycházejí dílně v mnohém vstříc, není práce v oboru chráněných dílen jednoduchá.

A naše akce? Přes mnohé potíže, se kterými jsme se střetli, byla úspěšná. Potkali jsme se s mnoha zajímavými lidmi a myslím, že kdo se k naší akci přidal, klidně by podobnou věc podpořil i příště. Proto jsme se rozhodli, že příští rok v březnu zahájíme další sbírkovou akci pro Tulipan. Hodnota, kterou sbírka vynesla, nespočívá pouze ve vybrané částce. Zvýšili jsme mezi studenty povědomí o chráněné dílně Tulipan. Samotní jsme pátrali po informacích, které nás před tím pouze míjely. A v neposlední řadě jsme si dokázali, že studenti, ale nejen studenti, jsou ochotní rozhlížet se kolem sebe a vnímat okolní svět ze svého úhlu pohledu, tedy nejen takový, který je nám připravován médii. Být studentem neznamená pouze užívat si života, ale i život kolem sebe vnímat a kde je to možné pomoci. Zde je pomoc na místě. A proto jsme si vzali za své pomoci. Pan hejtman nás předáváním šeku s malou částkou nevědomky vybídl, abychom se jeho šek pokusili překonat, kéž by naše akce byla podobným impulzem třeba pro podobnou reakci politiků. Každopádně naše snažení zcela jistě nevyznělo jako marné. Za to všem zúčastněným patří velký dík.

A koho budeme překonávat příští rok? Přeci sami sebe, to může být ještě větší výzva, než když jsme překonávali hejtmana. Chcete-li nám pomoci a chcete-li se k nám již nyní přidat, naše skupina na facebooku- Sbírka studentů (TULáků) pro Tulipan - je Vám otevřená.

Historie v konfrontaci s dneškem

Dějiny potřebují svá místa, kde není místa, není dějin. To si podvědomě uvědomovali již stavitelé velkých staveb ve starověku. Ruku v ruce vedle budování mohutných staveb šlo budování pomníků. V podobném duchu se pustil do budování pevnostního města císař Josef II., dne 10. 10. 1780 byl položen základní kámen města, které na počest císařovy matky neslo název Terezín.

Již samotný název svědčí o tom, že se nemělo jednat pouze o stavbu vojenského účelu, ale že tato obdivuhodná stavba měla zachovávat a upomínat slávu císařovy matky. Lidé si musí pamatovat, lidé si chtějí pamatovat. Na základě dějinných událostí se nám město Terezín nejeví jenom jako slavná stavba dokazující technickou, logistickou a fortifikační vyspělost monarchie na konci 18.století. Stojí zde také jako pomník hanby režimu, který této krajině vládl za druhé světové války.

Místo jako důkaz, místo jako svědek. Jedno místo se tak stalo obrazem ke dvěma dějinám. Chceme-li v Terezíně vnímat jednu historii, nesmíme zapomínat na druhou. Proč jezdit na taková místa? Vždyť dostatek informací nalezneme v bezpočtu knih a informace, které získáme od průvodců, nejsou, jak jsme se sami přesvědčili v terezínské Malé pevnosti, mnohdy důvěryhodné. Ale za informacemi se primárně na taková místa nejezdí. Dějiny se nám na těchto místech zpřítomňují. Jak si lépe představit konkrétní lidi, kteří na těchto místech žili, než si prohlédnout cihli, které jednu po druhé kladli v obrovské stavebnici tvořící komplex města? Jak jinak si představit pocit vojáka ve službě rakousko-uherské armády, než si projít autentickou chodbu s autentickou špínou a s autentickou pavučinou. Jak jinak si představit vězně, kteří zde byli zadržováni, než si prohlédnout jejich výtvory vyryté do kamene v jedné z bran pevnosti? Vidíme zde, na co mysleli, čím se zabývali, co je trápilo a když si odmyslíme čas, který nás dělí, zjišťujeme, že se od nás nelišili. Neznáme jejich jména, ale známe jejich osudy. Terezínem prošlo celkem 155000 vězňů. To, co pro ně zůstávalo skryto, je nám známo. Víme, kdy jejich život v Terezíně skončí, víme, co následovalo, a vidíme, jak se na tuto část historie dívá svět po 65 letech.

Když se člověk ocitne sám na těchto místech a uvědomí si osudy mnoha lidí, které těmito prostory prošli, musí se sám sebe ptát, zda by obstál tváří tvář těmto lidem. Je můj život takový, abych se jim, kdyby náš lidský život nebyl neúprosně ohraničen narozením a úmrtím, mohl podívat do očí? Nebyli všichni vyjímeční hrdinové bez chyb, byli mezi nimi lidé stateční, nadaní, bezúhonní, ale také lidé zbabělí, chamtivý a hříšní.

Naše moderní společnost vytlačila smutek na okraj. Je to něco, co si nepřipouštíme, neumíme být smutní, ale zároveň podoba naší veselosti je stále více umělá. Extrémy potlačujeme, protože na to nemáme potřebný čas a stojí to více úsilí. Problém je ovšem v tom, že to neučíme ani děti, a pak jsme nespokojeni, když se výpravy školáků na těchto pietních místech smějí. Naše společnost neumí žít ve smutku. Jestliže nejsme schopni příjmout do našeho života smutek, potom nejsme ani schopni radovat se z maličkostí a nejsme schopni vážit si svého života. Jestliže nám má být poznání historie ku prospěchu, musíme si uvědomit veškeré důsledky, které k takovýmto dějinným zvratům vedly. Politika nacismu nám zde plným právem slouží pro označení zla. Zastupuje zde totalitní režimy, které svojí zločinnost schovávají pod roušku byrokratického řízení a znamenají pernamentní ohrožení společnosti, pokud si to nebudeme neustále připomínat.

Otázkou je, zda právě to, že zde, na těchto místech, je slyšet dětský smích, není tím vítězstvím, které by si zdejší vězni za druhé světové války přáli. Pryč jsou doby, kdy se zde umíralo. Je ovšem v pořádku, když si mladý návštěvník bude terezínskou Malou pevnost pamatovat podle značky nanuků, které zde prodávají? Vždyť za nanuky nemohou děti, nanuky na taková místa nosíme my, dospělí. A právě zde, myslím, selhává výchova. Je určitě v pořádku, když si mladý člověk koupí na osvěžení zmrzlinu, nemyslím si ale, že je třeba tuto zmrzlinu prodávat u Národního hřbitova či přímo v Malé pevnosti. Dalším stánkem, který jde proti smyslu památných míst je stánek v Mezeu ghetta. Podle statistik Památníku Terezín dosáhl počet návštěvníků v roce 2004 počet 230 tisíc. Podstatnou část těchto návštěvníků tvoří školní výpravy. Při tak velkém počtu osob je jistě obtížné udržet náležitou důstojnost památných míst. Ale právě tento fakt rozhodne, zda návštěva mladého člověka v Terezíně bude mít patřičný účinek, či zda bude pouhou kulisou pro zážitky z výletu. Není účelem těchto návštěv vylíčit studentům všechny hrůzy, které se zde odehrály, důležité je, aby studenti pochopili nebezpečí, která jsou stále aktuální, jestliže se masa obyvatel nechá zfanatizovat lživými myšlenkami. Pokud se člověk nechá manipulovat těmito myšlenkami, přestává být člověkem.

Naopak víru v to, že lidé ani v těch nejhorších chvílích nepřestávají být lidmi, nám mohou přinést malby, texty a všechny umělecké výtvory, které vězni v ghettu Terezín vytvořili. Je z nich cítit naděje, že se člověk ani ve strastiplných okamžicích nevzdává toho, co je mu přirorené, citu pro krásu. To, co přetrvá další věky, by měla být touha po kráse a ta je i na takovém místě jako je Terezín prostřednictvím uměleckých předmětů vytvořených v nepříznivých podmínkách přítomná. Je důkazem, že lidský duch se nepoddá zločinné ideologii.