Po týdnu v Zelově

Je to týden, co jsem se z Kleščova přesunul do Zelova, a čtrnáct dní, co jsem přijel do Polska. Víc a víc se začínám orientovat ve zdejším prostředí. S překvapením zjišťuji, jak moc jsme si podobní, a s ještě větším překvapením zjišťuji, jak moc jsme rozdílní.

Pustím-li si polské rádio a náhodou je řeč o České republice, zpravidla to bývá na téma nekvalitní české potraviny a že bychom si na ně měli dávat pozor, když nakupujeme. A to nepovídám, to jsem skutečně slyšel a měl jsem díky tomu veselejší den, protože každý v Čechách přece z rádia moc dobře ví, jak je to s kvalitou polských potravin.

Nechci být soudce, ale pravdou je, že mi v Polsku chutná víc než v Čechách. V cukrárnách a v pekárnách si je z čeho vybírat, pečivo je pestré, chutné a velké. Dokonce bych řekl, že je zde nebezpečné chodit kolem cukráren, kterých je tu velké množství. Zpočátku jsem si řekl, že pár zákusků za svůj pobyt ochutnám, ale hned ten první, jakási Napoleonka, mi tak zachutnala, že jsem u ní prozatím zůstal. Dost věcí se tu prodává na váhu, a to jak zákusky, bonbóny, tak například i hlavní jídlo. Abych jen nechválil, nejsou tu prakticky žádné restaurace. Lidé se stravují buď doma, nebo jsou tu jídelny a jídlo si člověk přinese na tácu. Někdy je složité si jídlo objednat, jsou úplně jiná než v Čechách. Nejsem žádný pivař, ale co zde také postrádám a co mi trochu vadí, že je téměř nemožné si dát k obědu pivo. A přitom by se to k některým polským pokrmům tak bezvadně hodilo.

Ale teď už k samotnému Zelovu. Na rozdíl od Kleščova je Zelov mnohem větší a je tu i víc česky hovořících lidí. Vlastně ani nevím, jak to napsat. Část potomků českých exulantů hovoří česky, ale považují se za Poláky, část hovoří česky a považují se za Čechy svojí národností, nikoliv občanstvím, část hovoří polsky, ale rozumí česky, protože se tak bavili s rodiči nebo prarodiči, a část hovoří polsky a považují se za Poláky, a to přesto, že jejich příjmení je usvědčuje z toho, že předci byli Češi jak poleno. Mezi sebou už z velké většiny hovoří polsky. Snaží se ale, aby jejich děti nezapomínaly na svoje české kořeny. Pro mnoho Poláků v okolí jsou proto stále Češi. Ostatně to byl úděl lidí už po válce. Na ty, kteří přišli po válce do Čech, se pohlíželo jako na Poláky, přestože z Polska odešli právě proto, že se na ně pohlíželo jako na Čechy. Mnozí z českých obyvatel Zelova ke všemu mají své příbuzné v Čechách, tak jak odcházeli především po válce. Generace, která nastupovala do školy po válce, se musela učit už hlavně polský jazyk, čeština proto začala ustupovat a pouze v několika rodinách se udržela až do dnešní doby. Mnoho obyvatel ale v Zelově česky rozumí a podle sčítání až 3000 obyvatel v okolí má své předky z Čech (a Moravy). Některé znaky v jazyce jsou typické právě jen pro toto město, jde o takzvanou Zelovskou češtinu.

Charakter města je také zajímavý. Jde o menší městečko, kde člověk najde téměř vše, co potřebuje k svému životu. Jsou tu obchody všeho druhu, několik cukráren, je tu knihovna, kulturní dům, který je poměrně aktivní, a úhledné náměstí. Zelov je velká placka, i proto tu téměř všichni jezdí na kole. Jezdí se na širokých chodnících, kde se ovšem dost často potkávají chodci a cyklisté. Evangelický sbor vedle fary a kostela vlastní i dům, kde funguje školka pro děti, a to nejen evangelíků.

Ve městě se zachovalo mnoho původních domů, které si postavili Češi před tím, než z Polska odešli. Některé domy jejich noví obyvatelé opravili, ale stále lze ve městě spatřit domy, které stojí nepovšimnuty i 70 let a svědčí tak o událostech, které navždy změnily město. Jakoby tyto domy stále čekaly, až se vrátí jejich majitelé z dlouhého výletu.

Odkaz českých předků v Zelově stále žije a je připomínám ať už stavbou evangelického kostela s českými nápisy nebo českým jazykem, který si někteří stále zachovávají a pečují o něj jako o vzácný drahokam, protože tím také je.

Kleszczów, nejbohatší vesnice v Polsku

Kde začít? Ještě v Čechách, když jsem nastupoval do auta a trochu neprozřetelně prohlásil, že jsem při své cestě za českými menšinami v Polsku připraven na vše? Nebo ještě dřív. Ve chvíli, kdy mi přišel mail s nabídkou, zda bych nechtěl v Zelově vyučovat češtinu? Začnu už v Zelově, kam jsme dorazili na začátku září rovnou z Čech. Jak jsem se dozvěděl, o mojí návštěvu stojí i v Kleščově, jenže to jsem ještě ani netušil, kde Kleščov je. Na týden jsem se tam vypravil.

On totiž Kleščov jako takový žádné české menšiny neměl, ale osud některých Čechů v Polsku byl tak pestrý, že je zavedl až sem, a to celkem nedávno. Původně tito Češi obývali ves Kučov. Kučov ležel asi 40 km od Zelova, zelováci jej také postavili, když se část jich ze Zelova přestěhovala. Se Zelovem je ale i nadále vážou pevné někdy i rodinné vazby. Před válkou v Kučově žilo asi 900 Čechů, pak ale velká část z nich odešla po druhé světové válce do Československa na pozvání prezidenta Beneše podobně jako ze Zelova. “Přijíždíme do nejbohatší vesnice v Polsku,” oznamují mi moji průvodci a já se nestačím divit, když vidím nové silnice, vychytávky v dopravě, o kterých se nám ani v Čechách nezdá a nejrůznější znaky toho, že je zde něco jinak.  Není pravda, že by uprostřed Polska nebyly hory a sjezdovky. Jedna sjezdovka je přímo v Kleščově a jezdí i v létě, dominantou zdejšího vrchu jsou větrné motory. 

Překvapení pro mě bylo, když jsem se dozvěděl, že je toto pohoří umělé. Pochopil jsem to ve chvíli, když jsme přijeli asi dva kilometry za Kleščov, k největší jámě v Evropě, ve které se povrchově těží hnědé uhlí. Přebytečný materiál navezli za město a vytvořili tak umělé kopce.  Na obzoru jsme spatřili jednu z největších tepelných elektráren v Evropě, Belchatov.

“Támhle někde býval dříve Kučov,” ukazuje mi rukou doprostřed jámy můj společník, “ale to už je všechno pryč.”

Není to ale tak dávno, vše se odehrálo v osmdesátých letech. Obyvatele vystěhovali, celkem štědře jim zaplatili jejich pozemky a především každému nabídli práci, takže se z chudých zemědělských rodin stali za pár roků poměrně zaopatření lidé. Mluvil jsem s mnoha, stesk je zde přítomen, ale od nikoho jsem neslyšel, že by se jim stala křivda. Kučov a jeho obyvatelé se tedy přestěhoval do nedalekého Kleščova. Starý evangelický kostel byl v Kučově zbourán a kolem roku 1990 postavili nový v Kleščově. Co mě ale zarazilo nejvíc. Víte, co se stěhovalo jako první? Hřbitov. By zřízen nový evangelický hřbitov za katolickým v Kleščově a postupně byly exhumovány a přeneseny ostatky všech zemřelých. Vždy za přítomnosti příbuzných. Přeneseny byly i náhrobní kameny. Paradoxně je tak evangelický hřbitov mladší než sousední katolický, ale má starší náhrobky. Mnozí zřídili pro své zemřelé náhrobky nové, poměrně honosné, i proto že jim to jejich nová ekonomická situace dovolovala. Z velké většiny jsou zde česká příjmení. Velice často se opakují, někdy ve více variantách (Nevečeřal, Nievieceral). Je to znak toho, že zde končily stopy pobělohorských exulantů. A jako nejbohatší vesnice v Polsku má Kleščov i gymnázium a lyceum, postavené před sedmi lety, kam se snaží dostat studenti z daleka a které se chlubí nejlepšími výsledky svých studentů v zemi. 

Součástí školy, ale i veřejnosti otevřený,  je například aquapark, atletický stadion, hřiště na plážový volejbal, v zimě zimní stadion. Je tu snad vše, na co si člověk vzpomene. Po dobu pobytu v Kleščově, jsem měl vyučovat český jazyk i na těchto školách a prakticky vždy jsem si zašel po škole i do bazénu. Na září bylo nezvykle teplé počasí, proto koupání ve venkovním bazénu ozářeném sluncem s pohledem na školní budovu za živým plotem, bylo velice zajímavé. V celém vodním areálu  jsme přitom byli tak dva či tři návštěvníci v těchto hodinách, připadal jsem si jak v nějakém filmu. To musí být sen každého učitele takováto škola. 

Aby to nebylo ale tak růžové, tak téměř odevšad jsou vidět komíny elektrárny a v noci je slyšet stálý hukot z nedaleké těžby. Místní si na to prý už zvykli a musím říci, že já jsem to třetí den už také skoro nevnímal, a to ani když jsem spal s otevřeným oknem. A Češi zde? Několik rodin stále pamatuje na to, že mají svůj původ v Čechách, ačkoliv češtinu si udržují stále hůř a hůř. I to je ale úděl exulantů a jejich potomků. O tom ale příště.

A ještě několik fotografií zde .

Chystám se do Polska. Do Zelova.

Městečko Zelov leží v Lodžském vojvodství uprostřed Polska. Není nijak velké, má něco kolem 8 tisíc obyvatel. Přesto má minulost, díky které se zde byl podívat při své cestě Polskem v roce 1998 i prezident Václav Havel. Toto městečko totiž založili v roce 1802 čeští  pobělohorští exulanti. Je to takový malý ostrůvek českého národa uprostřed Polska. Před druhou světovou válkou se zde k české komunitě hlásilo 6 tisíc obyvatel. Z nich se po druhé světové válce vrátilo do Československa asi 3500 obyvatel. Česká komunita v Zelově ale stále existuje.

Mezi těmi, kteří se vrátili do Čech, byla i moje babička. Zelov proto pro mě vždy znamenal zvláštní místo, o kterém jsem slyšel hodně vyprávět. No a nyní se mi naskytla příležitost, abych v Zelově měsíc působil jako učitel českého jazyka.

Hned jsem věděl, že tuto příležitost využiji. A teď už se můj odjezd pomalu blíží. Vím, že čeština už moc v Zelově slyšet není. To, co vydrželo dlouhá staletí, se odchodem značné části obyvatel trochu vytratilo. I potomci exulantů proto dnes hovoří víc polsky než česky. Ale o to zajímavější bude alespoň trochu místním češtinu připomenout. Těším se i na zelovskou češtinu, o které jsem také hodně slyšel. Jsou to mnohé výrazy, které stojí někde mezi polštinou a češtinou, případně je to čeština hodně archaická, ale o to zajímavější. 

Ještě před cestou jsem navštívil několik pamětníků, kteří pamatují cestu ze Zelova do Čech. Povyprávěli mi o tom, jak vypadal Zelov před jejich odchodem a jak někdy až dramaticky probíhala cesta domů do Československa. Doufám, že v Zelově potkám nějaké pamětníky na stejnou dobu a jsem zvědavý, co se dozvím od nich.

Otázka těchto dnů je pro mě jasná, co vše si připravit abych za měsíc přiblížil současnou češtinu? Písničky, básničky, pohádky, příběhy, možná nějaký film? Uvidím, jsem na to hodně zvědavý.

Pódium třikrát jinak

Od minulého týdne jsem byl divákem a posluchačem hned třech naprosto rozdílných pódií. O všech třech by se dalo říci, že se jedná o již tradiční akci. 

První je několikadenní výstava a prezentace bižuterního zboží, která se jmenuje Křehká krása a konala se v Jablonci nad Nisou již po páté. Svým významem ale navazuje na výstavy z předchozích desetiletí, které měly velké jméno. Pamatuji si na to jako dítě a vzpomínám si, že jsem byl tehdy okouzlen tím, co vše zde bylo možné vidět. A podobně jsem na tom byl i letos. Jsem rád, že bižuterie v Jablonci i nadále existuje, i když to měla v posledních letech dost nahnuté. Myslím, že oči z té nádhery musely přecházet každému. Tématem letošních výstav byly Vánoce, které vedle šperků a skla dotvářely atmosféru výstavních prostor. V připravených dílnách si lidé mohli vyrobit vánoční ozdoby. To si člověk ani příliš neuvědomí, že ti, kteří vyrábí vánoční ozdoby, na nich pracují celý rok. Každý den se na Křehké kráse konala také módní přehlídka rozdělená do dvou celků: jaro, léto a podzim, zima.

Druhým pódiem byl ve středu koncert lektorů Letní jazzové dílny na nádvoří frýdlantského zámku. Jazzová dílna Karla Velebného se konala již po 33. a opět byla zastoupena velkými jmény jazzové hudby v čele s Jiřím Stivínem. Poslouchat jazz v tak hvězdném podání a na nádvoří zámku Frýdlant stojí opravdu za to.

No a třetí pódium, na které jsem v týdnu zaměřil svoji pozornost, sestávalo z hlav historiků, kteří přednášeli své příspěvky na 26. semináři Česko-slovenské vztahy konaném pravidelně na konci srpna v Liberci. Letošní téma semináře znělo “Nechtění spoluobčané” a bylo zasazeno do let 1945 - 1989. Škála k uchopení takového tématu byla značná, což se také ukázalo na jednotlivých referátech. Kdo všechno byl nebo mohl být nechtěným spoluobčanem? Určitě bylo mnohem jednodušší stát se nechtěným spoluobčanem, než se stát chtěným spoluobčanem, ale to platí vlastně i dnes.