Dějiny potřebují svá místa, kde není místa, není dějin. To si podvědomě uvědomovali již stavitelé velkých staveb ve starověku. Ruku v ruce vedle budování mohutných staveb šlo budování pomníků. V podobném duchu se pustil do budování pevnostního města císař Josef II., dne 10. 10. 1780 byl položen základní kámen města, které na počest císařovy matky neslo název Terezín.
Již samotný název svědčí o tom, že se nemělo jednat pouze o stavbu vojenského účelu, ale že tato obdivuhodná stavba měla zachovávat a upomínat slávu císařovy matky. Lidé si musí pamatovat, lidé si chtějí pamatovat. Na základě dějinných událostí se nám město Terezín nejeví jenom jako slavná stavba dokazující technickou, logistickou a fortifikační vyspělost monarchie na konci 18.století. Stojí zde také jako pomník hanby režimu, který této krajině vládl za druhé světové války.
Místo jako důkaz, místo jako svědek. Jedno místo se tak stalo obrazem ke dvěma dějinám. Chceme-li v Terezíně vnímat jednu historii, nesmíme zapomínat na druhou. Proč jezdit na taková místa? Vždyť dostatek informací nalezneme v bezpočtu knih a informace, které získáme od průvodců, nejsou, jak jsme se sami přesvědčili v terezínské Malé pevnosti, mnohdy důvěryhodné. Ale za informacemi se primárně na taková místa nejezdí. Dějiny se nám na těchto místech zpřítomňují. Jak si lépe představit konkrétní lidi, kteří na těchto místech žili, než si prohlédnout cihli, které jednu po druhé kladli v obrovské stavebnici tvořící komplex města? Jak jinak si představit pocit vojáka ve službě rakousko-uherské armády, než si projít autentickou chodbu s autentickou špínou a s autentickou pavučinou. Jak jinak si představit vězně, kteří zde byli zadržováni, než si prohlédnout jejich výtvory vyryté do kamene v jedné z bran pevnosti? Vidíme zde, na co mysleli, čím se zabývali, co je trápilo a když si odmyslíme čas, který nás dělí, zjišťujeme, že se od nás nelišili. Neznáme jejich jména, ale známe jejich osudy. Terezínem prošlo celkem 155000 vězňů. To, co pro ně zůstávalo skryto, je nám známo. Víme, kdy jejich život v Terezíně skončí, víme, co následovalo, a vidíme, jak se na tuto část historie dívá svět po 65 letech.
Když se člověk ocitne sám na těchto místech a uvědomí si osudy mnoha lidí, které těmito prostory prošli, musí se sám sebe ptát, zda by obstál tváří tvář těmto lidem. Je můj život takový, abych se jim, kdyby náš lidský život nebyl neúprosně ohraničen narozením a úmrtím, mohl podívat do očí? Nebyli všichni vyjímeční hrdinové bez chyb, byli mezi nimi lidé stateční, nadaní, bezúhonní, ale také lidé zbabělí, chamtivý a hříšní.
Naše moderní společnost vytlačila smutek na okraj. Je to něco, co si nepřipouštíme, neumíme být smutní, ale zároveň podoba naší veselosti je stále více umělá. Extrémy potlačujeme, protože na to nemáme potřebný čas a stojí to více úsilí. Problém je ovšem v tom, že to neučíme ani děti, a pak jsme nespokojeni, když se výpravy školáků na těchto pietních místech smějí. Naše společnost neumí žít ve smutku. Jestliže nejsme schopni příjmout do našeho života smutek, potom nejsme ani schopni radovat se z maličkostí a nejsme schopni vážit si svého života. Jestliže nám má být poznání historie ku prospěchu, musíme si uvědomit veškeré důsledky, které k takovýmto dějinným zvratům vedly. Politika nacismu nám zde plným právem slouží pro označení zla. Zastupuje zde totalitní režimy, které svojí zločinnost schovávají pod roušku byrokratického řízení a znamenají pernamentní ohrožení společnosti, pokud si to nebudeme neustále připomínat.
Otázkou je, zda právě to, že zde, na těchto místech, je slyšet dětský smích, není tím vítězstvím, které by si zdejší vězni za druhé světové války přáli. Pryč jsou doby, kdy se zde umíralo. Je ovšem v pořádku, když si mladý návštěvník bude terezínskou Malou pevnost pamatovat podle značky nanuků, které zde prodávají? Vždyť za nanuky nemohou děti, nanuky na taková místa nosíme my, dospělí. A právě zde, myslím, selhává výchova. Je určitě v pořádku, když si mladý člověk koupí na osvěžení zmrzlinu, nemyslím si ale, že je třeba tuto zmrzlinu prodávat u Národního hřbitova či přímo v Malé pevnosti. Dalším stánkem, který jde proti smyslu památných míst je stánek v Mezeu ghetta. Podle statistik Památníku Terezín dosáhl počet návštěvníků v roce 2004 počet 230 tisíc. Podstatnou část těchto návštěvníků tvoří školní výpravy. Při tak velkém počtu osob je jistě obtížné udržet náležitou důstojnost památných míst. Ale právě tento fakt rozhodne, zda návštěva mladého člověka v Terezíně bude mít patřičný účinek, či zda bude pouhou kulisou pro zážitky z výletu. Není účelem těchto návštěv vylíčit studentům všechny hrůzy, které se zde odehrály, důležité je, aby studenti pochopili nebezpečí, která jsou stále aktuální, jestliže se masa obyvatel nechá zfanatizovat lživými myšlenkami. Pokud se člověk nechá manipulovat těmito myšlenkami, přestává být člověkem.
Naopak víru v to, že lidé ani v těch nejhorších chvílích nepřestávají být lidmi, nám mohou přinést malby, texty a všechny umělecké výtvory, které vězni v ghettu Terezín vytvořili. Je z nich cítit naděje, že se člověk ani ve strastiplných okamžicích nevzdává toho, co je mu přirorené, citu pro krásu. To, co přetrvá další věky, by měla být touha po kráse a ta je i na takovém místě jako je Terezín prostřednictvím uměleckých předmětů vytvořených v nepříznivých podmínkách přítomná. Je důkazem, že lidský duch se nepoddá zločinné ideologii.
