Chystám se do Polska. Do Zelova.

Městečko Zelov leží v Lodžském vojvodství uprostřed Polska. Není nijak velké, má něco kolem 8 tisíc obyvatel. Přesto má minulost, díky které se zde byl podívat při své cestě Polskem v roce 1998 i prezident Václav Havel. Toto městečko totiž založili v roce 1802 čeští  pobělohorští exulanti. Je to takový malý ostrůvek českého národa uprostřed Polska. Před druhou světovou válkou se zde k české komunitě hlásilo 6 tisíc obyvatel. Z nich se po druhé světové válce vrátilo do Československa asi 3500 obyvatel. Česká komunita v Zelově ale stále existuje.

Mezi těmi, kteří se vrátili do Čech, byla i moje babička. Zelov proto pro mě vždy znamenal zvláštní místo, o kterém jsem slyšel hodně vyprávět. No a nyní se mi naskytla příležitost, abych v Zelově měsíc působil jako učitel českého jazyka.

Hned jsem věděl, že tuto příležitost využiji. A teď už se můj odjezd pomalu blíží. Vím, že čeština už moc v Zelově slyšet není. To, co vydrželo dlouhá staletí, se odchodem značné části obyvatel trochu vytratilo. I potomci exulantů proto dnes hovoří víc polsky než česky. Ale o to zajímavější bude alespoň trochu místním češtinu připomenout. Těším se i na zelovskou češtinu, o které jsem také hodně slyšel. Jsou to mnohé výrazy, které stojí někde mezi polštinou a češtinou, případně je to čeština hodně archaická, ale o to zajímavější. 

Ještě před cestou jsem navštívil několik pamětníků, kteří pamatují cestu ze Zelova do Čech. Povyprávěli mi o tom, jak vypadal Zelov před jejich odchodem a jak někdy až dramaticky probíhala cesta domů do Československa. Doufám, že v Zelově potkám nějaké pamětníky na stejnou dobu a jsem zvědavý, co se dozvím od nich.

Otázka těchto dnů je pro mě jasná, co vše si připravit abych za měsíc přiblížil současnou češtinu? Písničky, básničky, pohádky, příběhy, možná nějaký film? Uvidím, jsem na to hodně zvědavý.

Pódium třikrát jinak

Od minulého týdne jsem byl divákem a posluchačem hned třech naprosto rozdílných pódií. O všech třech by se dalo říci, že se jedná o již tradiční akci. 

První je několikadenní výstava a prezentace bižuterního zboží, která se jmenuje Křehká krása a konala se v Jablonci nad Nisou již po páté. Svým významem ale navazuje na výstavy z předchozích desetiletí, které měly velké jméno. Pamatuji si na to jako dítě a vzpomínám si, že jsem byl tehdy okouzlen tím, co vše zde bylo možné vidět. A podobně jsem na tom byl i letos. Jsem rád, že bižuterie v Jablonci i nadále existuje, i když to měla v posledních letech dost nahnuté. Myslím, že oči z té nádhery musely přecházet každému. Tématem letošních výstav byly Vánoce, které vedle šperků a skla dotvářely atmosféru výstavních prostor. V připravených dílnách si lidé mohli vyrobit vánoční ozdoby. To si člověk ani příliš neuvědomí, že ti, kteří vyrábí vánoční ozdoby, na nich pracují celý rok. Každý den se na Křehké kráse konala také módní přehlídka rozdělená do dvou celků: jaro, léto a podzim, zima.

Druhým pódiem byl ve středu koncert lektorů Letní jazzové dílny na nádvoří frýdlantského zámku. Jazzová dílna Karla Velebného se konala již po 33. a opět byla zastoupena velkými jmény jazzové hudby v čele s Jiřím Stivínem. Poslouchat jazz v tak hvězdném podání a na nádvoří zámku Frýdlant stojí opravdu za to.

No a třetí pódium, na které jsem v týdnu zaměřil svoji pozornost, sestávalo z hlav historiků, kteří přednášeli své příspěvky na 26. semináři Česko-slovenské vztahy konaném pravidelně na konci srpna v Liberci. Letošní téma semináře znělo “Nechtění spoluobčané” a bylo zasazeno do let 1945 - 1989. Škála k uchopení takového tématu byla značná, což se také ukázalo na jednotlivých referátech. Kdo všechno byl nebo mohl být nechtěným spoluobčanem? Určitě bylo mnohem jednodušší stát se nechtěným spoluobčanem, než se stát chtěným spoluobčanem, ale to platí vlastně i dnes.

Z přírody

Myslím, že není ideálnější čas, kdy se na chvíli podívat do přírody, než léto. Alespoň na chvíli zahodit všechny starosti. Projít se lesním potokem, vykoupat se v tůňce, poležet si v trávě mezi stromy, poslouchat, jak větve šumí ve větru. Zavřít na chvíli oči a jen poslouchat hudbu, která k nám ze všech stran doléhá. Zavřít oči a vnímat všechny ty vůně lesa, potoka, slunečních paprsků a všeho toho dohromady. Mám pár míst v přírodě, kam se rád vracím a kde se cítím téměř jako doma. Rád si sem vezmu v létě knížku a odpočívám, přemýšlím, plánuji, rozjímám a trochu i vzpomínám. Důležité ale je, na chvíli se zastavit. Nebýt hercem, ale jen divákem a sledovat, kolik se toho kolem děje, od malého mravence, který hledá cestičky vedoucí po vaší ruce, noze či za krkem, po velký mrak, jenž svojí mohutností na obloze zahalí celé slunce, než odpluje zase dál. Asi by mi to chybělo. Proto jsem rád, že jsem i letos mohl svá místa navštívit. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a já se těšil z tisíce věcí kolem. Z čeho všeho může mít člověk radost? I třeba jenom z takového krásného dne.

A pro představu, jak bylo krásně, tu mám i pár fotek.

Na bar micva v pražské synagoze

Že se někdy na tuto slavnost podívám, mě v životě nenapadlo, že se na ni podívám u příležitosti bar micva mně blízké osoby už vůbec ne, přesto jsem se jednu červencovou sobotu ocitl v pražské synagoze a mohl jsem zažívat tento důležitý obřad společně s ostatními, kteří si ten den přišli vyslechnout slova z tóry přednesené nově přijatým členem v mužském sboru. A bylo to něco uchvacujícího. Stojím u lavice na místě, kde možná kdysi stával Franz Kafka, Egon Erwin Kisch nebo Max Brod. To jsou jména, která mi jako první přijdou na mysl, ale vím, že těch, co tudy za ta staletí prošli, bylo nespočet. A teď jsme tu my a dnešní slavný okamžik. Nejsem ve staronové synagoze poprvé, ale být zde jako turista se nedá srovnávat s tím, být tu jako host na skutečném obřadu. Tyhle okamžiky si musím pamatovat, zní mi v hlavě, když sleduji průběh celé slavnosti. V ruce držím otevřenou knihu, o které vím jen to, že bych jí nerozuměl ani kdybych se snažil, protože je psaná v hebrejštině. Pamatuji na to, že se čte zprava doleva, listovat v knize pozpátku mi přesto činí problém. Vedle mě stojící mladý pán pochopil moji bezradnost ohledně hebrejštiny a občas sleduje, zda jsem na správné stránce. Tato pozornost mě těší, ale víc než knihu sleduji, co se děje kolem. Papírová jarmulka, kterou jsem si půjčil kvůli povinné pokrývce hlavy u vstupu,  mi ke všemu stále padá a nesedí na hlavě. Kdosi mi poklepe na rameno a já vidím, jak mi jeden ze sousedů podává svoji náhradní jarmulku. Opravdovou. S díky ji přijímám a hned zjišťuji, že ta sedí na hlavě mnohem lépe. V jednu chvíli jsem trochu nervózní, ne kvůli sobě, ale za toho, kdo má dnes prvně číst. Naprosto zbytečně, zvládl to výborně a já po pár minutách sdílím jeho radost, kterou mu lze vyčíst z očí. Oslavou svých třináctých narozenin a prvním čtením z tóry vstoupil mezi dospělé. Celý sbor mu potřásá rukou, připojuji se. Na tvářích všech přítomných je úsměv. Obřad je u konce a já s překvapením zjišťuji, že jsem v synagoze strávil téměř tři hodiny, přesto mi to uteklo velice rychle. Společnost se poté odebrala na malé pohoštění. Po krátkém, ale zajímavém rozhovoru u dobrého jídla o historii, o češtině a o zajímavých souvislostech mezi počátky češtiny a hebrejštiny se odvažuji zeptat, s kým mám tu čest vést rozhovor. “Já? Já jsem rabín,” slyším odpověď.  Nezakrývám své překvapení a s omluvou konstatuji, že jsem si vždy rabína představoval jinak. “Rabín nemusí být jen starý muž,” dostává se mi odpovědi pronesené s úsměvem. Vzpomínám si, jak na mě před rokem udělalo dojem, když jsem viděl skupinky židů trousících se v sobotu ráno vídeňskými ulicemi k modlitbám. Děkoval jsem tehdy v duchu za to, že se tu mohou židé přes celé složité dvacáté století scházet. A dnes děkuji, že jsem mohl být v synagoze hostem.