Když se na začátku léta objevila na serveru mapy.cz turistická mapa s velkým rozlišením a nechyběly zde turistické trasy a možnost zadání prostřednictvím pěší chůze, poměrně jsem zajásal. Jít pěšky odněkud někam a obejít tak motorizované prostředky mě celkem láká, ale zatím jsem tak nahrazoval pouze městskou hromadnou dopravu v Praze. Ostatně to by bylo také na článek. Pražané nevědí, o co přichází, když jezdí metrem. Pěšky po Praze se chodit dá, ale zpět k tématu. Čekal jsem na příležitost a jsem rád, že přes mé povinnostmi naplněné prázdniny jsem dva dny našel.
Z Nového Města pod Smrkem jsem jeden den musel kvůli škole do Liberce, a protože jsem na studijním oddělení strávil jenom chvíli a program na den již byl beztak pasé, rozhodl jsem se, že půjdu zpět pěšky. Našel jsem si trasu a textový výpis jsem si uložil na Disk do Googlu, abych ji měl přístupnou při cestě v telefonu. Vlakem trasa trvá přibližně jednu hodinu a měří 40 kilometrů. Pěší trasa trvá podle Seznamu 7 hodin a 12 minut a měří 29 kilometrů.
Z centra Liberce jsem se vymotal k náměstí Českých bratří a odtud kolem Liebigovy vily k liberecké přehradě. Byl konec srpna a přesto, že bylo moc pěkné slunné počasí, ve vodě nikdo nebyl. Byla kouzelně zelená. Jen kdyby to nebyly sinice...
Za přehradou jsem se napojil na modrou turistickou trasu a od té chvíle jsem se již turistické značky nepustil. Prochází kolem studentských kolejí Harcov a poté se vymotává u Lidových sadů.
Zde jsem udělal malinkou chybu, která mě stála pár kilometrů navíc. Pamatoval jsem si, že mě modrá značka dovede až k přehradě Bedřichov. Zrada byla, že se v Lidových sadech v Liberci modrá značka rozdvojuje a já si nevědomky vybral tu delší trasu, ale cíl byl stejný. No ale tím, že jsem se vydal po horší trase, jsem se alespoň prošel kolem liberecké zoo a zahlédl jsem tak nějaké to osazenstvo zoo, které se ukrývalo ve stínu stromů.
Dalším zajímavým místem, ke kterému jsem již po lesní cestě došel, bylo bývalé lesní koupaliště, o kterém se v poslední době párkrát hovořilo v médiích v souvislosti s připravovanou rekonstrukcí v příštích letech. Uprostřed lesa zarostlý bazén se skokanskými můstky a s prolézačkami se jeví poměrně zvláštně.
Jelikož jsem do poslední chvíle netušil, že zvolená trasa je jiná, než jsem měl v plánu, stále jsem čekal, kdy se už na turistických rozcestnících objeví přehrada Bedřichov, a také jsem odhadoval, že už cesta půjde pouze lesem. Proto mě překvapilo, když se objevila nová asfaltka a jistě milionářská obydlí. Tak tady bydlí liberecká smetánka. Po třech kilometrech od Lidových sadů jsem se ocitl u poutního místa U obrázku, kde stojí i liberecký poutní kostel Panny Marie U Obrázku s křížovou cestou lemovanou alejí stromů jílovců maďalů a dubů.
V tu chvíli mi připadalo, že se stále motám v libereckém souměstí, zvlášť když mě čekal průchod Kateřinkami, které nejsou zrovna nejvhodnějším terénem pro pohodlné procházky. Když kolem projíždělo občas auto, uhýbal jsem vyloženě ze soucitu, rozjíždět se v takovém terénu do kopce musí být legrace. No a taky jsem si rád párkrát oddechl, přesto jsem až do posledních metrů celkem supěl a začal jsem malinko pochybovat, zda jsem se nepřecenil. Ale šel jsem dál. Asfalt se zakrátko vytratil a nahradila jej lesní cesta. O tom, že se jedná o cestu starodávnou, svědčil smírčí kámen, na který jsem narazil.
Další rozcestníky, které následovaly, byly Pod dračím vrchem a Pod javorovým vrchem, zde lesní cestu opět nahradila asfaltka, po které se občas projel nějaký ten cyklista. Turistů pěších jsem za celou cestu potkal asi pět, což mě v Jizerských horách překvapilo, čekal jsem větší nával. U rozcestníku U závor, poblíž přehrady Bedřichov, jsem se opět napojil na cestu, kterou jsem původně měl v plánu. Byl jsem jedenáct kilometrů od Liberce a devět kilometrů od Hejnic. Počasí mi při cestě vycházelo vstříc, sluníčko svítilo, horko přílišné nebylo, les voněl a pro chodce s foťákem se nabízelo tolik možných snímků, že jsem si stále musel připomínat cestu, kterou mám před sebou.
Zpočátku zdánlivá nevýhoda toho, že jdu cestu sám, se ukázala trochu i výhodou, měl jsem čas na myšlenky, které ve shonu všedního dne jinak zůstávají mnou nepovšimnuty. Na cestě má člověk čas přemýšlet. A to byl možná taky jeden z prapůvodních účelů, proč se budovaly poutní cesty. Jedna mě také čekala. Prošel jsem kolem Olivetské hory, kde jsem mimo jiné narazil na zajímavý srážkoměr hydrometeorologického ústavu, a došel jsem až k Bílé kuchyni. Zde cesta změnila charakter, přibylo kamení, musel jsem si dávat pozor na kořeny stromů, kolem kterých se cesta proplétala, koukat se pod nohy a sledovat kam šlapu. Cesta nese název Nová poutní cesta, je hodně strmá a vede Jizerskohorskými bučinami. Opisuje tok potůčku Bílý Štolpich, u kterého jsem se párkrát zastavil. Že se jedná o poutní cestu svědčily občasné zastavení s náboženskými motivy, které ale mají co říci každému člověku.
Z lesa jsem se vymotal u Ferdinandova, zde mě čekalo překvapení v podobě Měsíce, který si ještě za bílého dne udělal výlet po zdejší krajině, také takový poutník.
No a když poutní cesta, tak jaký je její cíl? Je jím poutní bazilika Navštívení Panny Marie v Hejnicích, ke které jsem se dostal už za mírného soumraku.
Právě v Hejnicích jsem musel přehodnotit své plány, sluníčko již zapadalo a mně ještě zbývalo pár kilometrů domů. Poslední část cesty přitom vedla lesem, proto jsem se rozhodl od svého cíle pro dnešek upustit a po průchodu Hejnicemi a Lázněmi Libverda jsem si došlápl k restauraci Obří sud na kopci nad Libverdou. A pak už jsem počkal na autobus, který mě posledních 5 kilometrů svezl.
I přes to jsem byl spokojený, došel jsem téměř celou cestu a prošel jsem 25 km za 5 hodin a 45 minut. Příště už budu vědět, kde nezabloudit a jistě pěšky do cíle dojdu.
A doufám také, že vám toto mé prázdninové povídání bylo trošku inspirací k tomu, abyste se také porozhlédli, kudy vede pěší cesta domů. Věřte, stojí to za to.
