Febiofest 2013. Mé loňské přirovnání k cestovní kanceláři platí i pro tento ročník. Zaoceánský parník kotvící v Praze na Andělu se opět vydal na cestu kolem světa a i letos v plném obsazení posádky i cestujících. Všechny kajuty praskaly ve švech, ale nikdo se ani letos neutopil a nálada na palubě byla po celou dobu plavby příjemná. Proč se člověk na takovou cestu vydává? Za poznáním vzdálených krajin? Za dobrodružstvím? Kvůli rozšíření vlastních obzorů o světě i o sobě samém? Od všeho trochu, především je ale taková cesta spojená se setkáváním se s lidmi. A že jsme jich i letos během třídenní víkendové návštěvy Febiofestu potkali: desítky a stovky návštěvníků v sálech, autorské delegace k jednotlivým snímkům, přátele (když zrovna necestovali jinou lodí), posádku v čele s kapitánem Fero Feničem (kde jinde potkáte prezidenta festivalu mezi lidmi?), a mohu pokračovat: potkali jsme Thora Heyerdahla, plujícího na voru Kon-Tiki, malíře Renoira, kterak zachycuje do svých obrazů to příjemné, co nám svět přináší, drsnou finskou krajinu časů dávno minulých i těch současných, potkali jsme obyvatele Izraele a jejich boj s okolním světem, Makedonii v době druhé světové války a svět dětí v současném Afghánistánu. Potkali jsme pestrou směsici světové kinematografie. Ve výsledku to znamená, že jsme se i letos podívali na osm filmů.
Je zajímavé sledovat složení diváků v sále. Každý film si posbíral své konkrétní diváky, nejvíc patrné to bylo u makedonského filmu Třetí poločas, po kterém následovala diskuze s obecenstvem, které, jak se ukázalo, bylo z velké části z Makedonie a okolních krajin. Překladatelku zachránil režisér snímku, který dotazy diváků tlumočil do angličtiny, aby ona mohla pokračovat češtinou. Ale to bych předbíhal. Vezměme náš výběr filmů pěkně popořádku. A čím jiným začít než letošní znělkou...
První film, kterým jsme náš festivalový maraton odstartovali, byl francouzský snímek Renoir (čsfd) . Jistě ten pocit znáte. Stojíte před plátnem a představujete si, jaké by to bylo, vstoupit do obrazu. Právě to umožňuje film Renoir, který pestrými barvami a poetickou krajinou navozuje atmosféru děl malíře Augusta Renoira. Umělec je zde zachycen na sklonku svého života, kdy mu sil do další práce dodá půvabná modelka Andrée Heuschlingová. Píše se rok 1915 a malíř má dva své syny na frontě. Scéna, kdy se jeho syn Jean vrací zraněn z fronty domů a je nadšeně vítán služebnictvem, je velice dojemná. Sledujeme milostný příběh budoucího slavného režiséra Jeana Renoira a Andrée, která se později stala jeho manželkou. Přestože je zde válka přítomná v mnoha podobách, malíř bojuje především se svým stářím a s chutí nadále tvořit to pěkné, co nám život přináší. Vedle Renoira malíře sleduje film i Renoira režiséra, pro kterého jeho tvůrčí život teprve začíná. Film není zbytečně pomalý, jak by mohl někdo namítat, pouze svým tvarem a obsahem navazuje na tvůrčí linku Renoirových obrazů, které vyžadují vnímavé a citlivé oko.
Hned následující druhý snímek byl z jiného těsta. Norský film Kon-Tiki (čsfd) o plavbě Thora Heyerdahla a jeho společníků z Peru do Polynésie na balzovém voru v roce 1947. Netrvalo moc dlouho, abych si uvědomil, že je to ten pravý film pro mne, jelikož nemám rád příliš hlubokou vodu, neuvázaná velká zvířata moc nemusím a bouřku víc než jen respektuji. A právě tyto prvky se ve filmu objevují dost často. Jediné, co upevňovalo mé nejisté sebevědomí, byla víra, že se tvůrci drželi reálné předlohy. Prozíravě jsem si totiž před filmem prostudoval Wikipedii, která mě ujistila, že přes všechny nesnáze výprava Kon-Tiki dopadla dobře a nikomu se nic nestalo. A tvůrci se předlohy naštěstí opravdu drželi. Film přijel představit producent filmu Jeremy Thomas, který diváky ujistil, že pouze jedna zápletka ve filmu není podle skutečnosti. Na palubu nikdo svazek kovových drátů nepronesl, ve filmu má tato scéna ukázat, jak moc chtěl Heyerdahl postavit autentický vor, kterým se měli lidé plavit před 1500 lety. Dráty totiž letí nekompromisně do moře. Vizuálně je film velice zajímavý a ačkoliv se značná část filmu odehrává na malém voru uprostřed oceánu, dějová linka snímku tím netrpí. Naopak.
Pátečním třetím filmem byl snímek Tenkrát na severu (čsfd). Už svým českým názvem odkazuje k westernovému žánru. A není to vůbec náhodné. Finská divoká krajina na začátku 19. století. Jen místo písku zde vítr rozfoukává sníh. Mimochodem vloni náš první festivalový den končil tureckým filmem Tenkrát v Anatolii. Statkář má dva syny, mladšího Mattiho a staršího Eska. Podle zvykového práva se dědicem domu stává starší syn, Esko je ovšem zbojník a opilec a nebyl by dobrým hospodářem, to si otec rodiny uvědomuje, a proto sepíše závěť, která obvyklé pořádky mění. Z bratrů se stávají nepřátelé na život a na smrt a stejně tak společnost se dělí na dvě strany. Že si Divoký sever nic nezadá s Divokým západem je jasné hned na začátku, kam může dojít spor dvou bratrů, kteří symbolizují jeden dobro a druhý zlo, vyjde najevo až v průběhu filmu. Každopádně je jasné, že boj se zlem není nikdy snadný. Divákům navyklým na obvyklou filmovou tvorbu může film připadat příliš drsný, ale zkuste si někdy přečíst severské pohádky a představte si, jak by vypadala jejich doslovná adaptace na filmovém plátně.
S dalšími filmy jsme pokračovali v sobotu snímkem Boží sousedé (čsfd). Současný izraelský film o skupině nábožensky uvědomělých mladých židů, jejichž chování je na hranici extrémismu. Ti se snaží o dodržování náboženských pravidel ve své čtvrti, ale jejich prosazováním sami mnohé zásady porušují. Hlavní hrdina chce být především dobrým věřícím, jeho život ale brzy zpestří izraelská dívka, která má k náboženství poněkud vlažnější přístup. Hrdina zjišťuje, že jejich vztah není na překážku jeho víře, ale jeho fundamentalismu ve víře a díky tomu poznává, která je ta správná cesta. Zní to dosti kýčovitě, ale snímek je to velice vydařený, vtipný a zčásti i dojemný.
Současný byl i náš další snímek. Odhalený přístav (čsfd). Finsko a krátká exkurze do života několika mladých lidí. Každý z nich by mohl tvořit samostatný film, ani jeden z těchto filmů by ovšem nebyl příjemný, jak už napovídá název. Odhaluje se vždy něco nepěkného, něco špatného. Divák sleduje milostné a osobní vztahy, z nichž žádný není podle představ hlavních hrdinů. Budu přísný, když řeknu, že si za většinu problémů mohli hrdinové sami. A tak si lítost zaslouží snad jen nevinné děti, které v mnoha příbězích měly více než vedlejší role a jejich hereckým představitelům patří uznání za obdivuhodné výkony. Nejdojemnějším byl pro mne příběh, ve kterém hrála roli zákeřná nemoc a bezmoc nejen dítěte. Opět svým způsobem drsný film z Finska. Země, u které si většina lidí vybaví dobře fungující školství, pokrokovou architekturu a vysokou životní úroveň, to ovšem příběh nevyvrací. Projekce filmu se zúčastnil i režisér Aku Louhimies a jedna z otázek zněla, zda se ve filmu jedná o aktuální problémy Finska? “Nejen Finska,” odpověděl režisér, “to je problém i České republiky, to je problém kterékoliv společnosti.” Zároveň dodal, že byl při projekci filmu na Moskevském filmovém festivalu tázán, proč točí tak nevlastenecké filmy? “Finsko je dost známé a jezdí k nám mnoho turistů, myslím, že proto není třeba točit vlastenecké filmy a mohu točit i o problémech,” vysvětlil svůj postoj režisér. S úsměvem doplnil, že by se se svým dalším filmem rád podíval do Karlových Varů.
Sobotní večer jsme zakončili filmem Třetí poločas (čsfd), který, jak už jsem se zmínil, měl zajímavé divácké složení především z Makedonie a okolí, o to byl filmový zážitek umocněný. Jednalo se přitom o evropskou filmovou premiéru a film byl natočen za české finanční účasti, takže zajímavá spolupráce. Přišlo jej představit hned několik tvůrců včetně režiséra Darka Mitrevskiho a neměli se za co stydět, naopak. Film se může směle měřit s mnohem známějšími snímky na podobné téma. Příběh se odehrával během okupace Makedonie za druhé světové války. Ústředním místem celého filmu bylo fotbalové hřiště místního klubu, které se z nepříliš dobré kondice propracuje s pomocí nového německého trenéra Rudolpha Spitze na špičkovou úroveň. I do sportu ale zasáhne válka a s bulharskými vojáky přichází i protižidovské zákony. Víc prozrazovat nebudu, film určitě stojí za podívanou, ukazuje tehdejší situaci v Makedonii a zaujme svým příběhem, který má svůj reálný předobraz. Silnou stránkou filmu je jeho hudba.
Letos poprvé jsou na Febiofestu uváděny filmy kratší než dlouhé a delší než krátké, dostaly samostatnou sekci s názvem Tři oříšky pro Popelku. Výhodou je, že jsou Popelky uváděny vždy po dvou za cenu jednoho filmu, a tak jsme na závěr naší návštěvy Febiofestu jednu dvojpopelku navštívili.
Prvním filmem byl třicetiminutový Buzkashi Boys (čsfd) z Afghánistánu o dvou chlapcích, Ahmadovi a Rafiovi. Ahmad se touží stát slavným, což v jeho představách znamená, že se stane jezdcem na koni ve sportu buzkashi. Rafi je smířen s tím, že bude jako otec kovářem. Během pár minut film ukáže, jak moc reálné jsou jejich představy a jakou mají šanci se svému osudu vzepřít. Hodně silným dojmem je pro diváka reálné prostředí afghánských ulic. Moc zajímavý snímek.
Neméně dramatickým byl i navazující hodinový film Chalán (čsfd), mexické kriminální drama o korupci a morálce v nejvyšších politických kruzích. Nedělám si iluze, asi to v našich krajích nebude příliš jiné, ale když je to z Mexika, je to tak akorát daleko, aby to člověk bral pouze jako zajímavé krimi.
Tak to tedy byl letošní 20. ročník festivalu Febiofest. Na sedm lístků jsme ze 190 filmů viděli dohromady osm z nich, kterým jsem za sebe na ČSFD rozdal 37 hvězdiček. Pravidelnou součástí festivalu byla i letos hudební garáž se zázemím na odpočinek i venkovní výstava uměleckých děl a festivalových plakátů. Pouze škoda, že se letos nekonala hudební produkce i v přilehlé pizzerii, doufám, že se to v dalších ročnících obnoví.
Vždy s probíhajícím Febiofestem je na místě otázka, a co za rok? Podle vyjádření Fera Feniče je o budoucnost festivalu i do dalších let postaráno. V rozhovoru pro Vltavu přitom dementoval zprávy, že festival prodává, pochopil-li jsem to správně, vznikla společnost, která by se v dalších letech měla starat o ještě plynulejší a stabilnější fungování festivalu, přitom Fero Fenič je i nadále hlavní zárukou, že si tato velice úspěšná nekomerční akce zachová svoji tvář i do dalších let. A tak se můžeme těšit.
