Píšete si deník? Kdybych se ptal v 19. století, tak by mi na tuto otázku podle knihy A ptáš se, knížko má… od Mileny Lenderové podobně jako dnes každá třetí žena a každý padesátý muž odpověděli ano. Doba se mění, ale podstata deníků zůstává. Minimálně krátkodobé pokusy o takové psaní učinil jistě mnohý z nás. Co je vlastně osobní deník? Deník je formou pro zaznamenání přítomných dějů, myšlenek, hodnot a plánů. Jedná se o chronologicky seřazený text opatřený časovým údajem psaný v bezprostřední přítomnosti popisované události, což má pro text výhody, ale i nevýhody. Často se zde opakují slova jako dnes, nyní, před chvílí. Je to jakási reportáž vašeho života. Chybí zde odstup a nadhled. Oproti tomu je pisatel více upřímný, do vět vkládá své emoce. Deník je také svobodným prostorem, kde si můžeme ujasnit vlastní myšlenky, provést jistou formu sebereflexe nebo sebeanalýzy. Je tak prostředkem pro duševní hygienu.
I s nepatrným odstupem několika dní ba několika hodin si nad deníkem uvědomíme, jak moc žijeme přítomností, jak jsme schopni pro přítomnost večera zapomenout na prožitky rána. Až když si člověk přečte své vlastní zápisky, uvědomí si, co za den, týden či měsíc prožil. A není to stále dokola? Nejsou události stále stejné a neměnné? Troufnu si tvrdit, že ne. Na každém dni je alespoň jedna událost výjimečná, která den činní jedinečným. Stačí někoho potkat, nad něčím se zasmát, něco zažít, už to z obyčejného dne dělá den sváteční, kterého si můžeme vážit. A i přes svoji banálnost mají takové momenty v deníku své místo. A kdyby se přeci jen v deníku opakovaly stále dokola ty samé události, je to přeci dobrý argument pro nápravu, ale to si člověk také uvědomí, až když uvidí kousek svého příběhu na papíře.
Pro koho je tedy deník psán? Deník je určen především pro pisatele samotného. Nemá adresáta. Pomáhá krátkodobé i dlouhodobé paměti, utřídit a formulovat myšlenky. Dětské deníky mají někdy za adresáta samotný deník: Milý deníčku,… Někdy může být adresátem postava z představ. Jeden z nejslavnějších deníků dvacátého století, který sepsala židovská dívka Anne Franková, měl za adresáta smyšlenou přítelkyni Kitty. Anne Franková svůj deník psala zprvu pro sebe, ale později sama myslela na to, že si deník přečtou další lidé.
Historicky pochází první osobní deníky z doby renesance, v té době byly časté deníky z kavalírských cest, ale nejen ty. Jak šla doba a vzdělání obyvatel se zvyšovalo, kratochvíle šlechty a urozeného měšťanstva se rozšiřovala mezi široký lid. Měnila se také forma. Z původně strohého výčtu událostí přechází deníková tvorba stále více i k úvahám a názorům pisatelů. V 19. století přišla éra ženských deníků. Dívky a ženy si do deníků ukládaly své myšlenky o sobě, o rodině i o světě okolo. Pokud se takové deníky v archivech uchovaly, slouží jako vzácný dokument nejen o své autorce, ale o celé své době. Je zajímavé, že psaní deníku velice často předznamenalo úspěšnost pisatele/pisatelky v životě. To do jisté míry souviselo se vzděláním, ale i s odhodláním plnit si své sny, které mnohdy nalézaly svoji první podobu na stránkách deníků.
Z hlediska literárního žánru je deník řazen spolu s osobní korespondencí mezi memoárovou literaturu. Nese prvky autentičnosti, dokumentárnosti. Struktura textu není pevně dána podobně jako styl. Je zde široký prostor pro vlastní vyjádření. Impulzem pro vznik a založení deníku bývaly a stále jsou životní události v rodině, narozeniny, nová láska, biřmování, první přijímání, zásnuby, sňatek, narození dítěte, ale například i hádka s rodiči. Co se při psaní deníku cení, je vytrvalost. Někdo v psaní setrvá jen krátké období a někdo se k deníku neustále vrací.
Je spousta způsobů, jak k deníku přistupovat. Osobně si deník píšu již delší dobu. První zápisky deníkového formátu jsme si psali v první třídě do malého notýsku, byl to úkol od paní učitelky, abychom si cvičili psaní, vždy jedna až dvě věty denně. Skutečný deník si píšu souvisle s jistými přestávkami od třetí třídy. Tehdy bylo prvním impulzem vysvědčení a začínající prázdniny, opis vysvědčení také tvoří skoro celou první stránku.
Můj deník se časem měnil, až jsem dospěl k dnešní podobě. Píšu do záznamní knihy A5 s pevnými deskami s 200 listy (nejlépe z Brněnských papíren, které roční každodenní používání vydrží, což se o některých jiných říci nedá). Novou knihu začínám vždy o narozeninách. Titulní list deníku obsahuje mé jméno, časové vymezení a číslo deníku, které je shodném s mým věkem. Na první stránce verš či citát vztahující se k celému roku. Co rok života, to nová kniha, a to i v případě, že jsem starou knihu celou nepopsal, nebo v průběhu roku začal novou. Co den, to nový list, nová stránka, ale když je o čem, popíšu toho i více. Každý den má svoji hlavičku, kromě přesného data a dne v týdnu, zde zapisuji město, kde se nalézám, a pod třemi odrážkami pojmenuji ve zkratce tři hlavní události dne. Něco jako novinové titulky. Pak už následuje samotný text deníku, u kterého na začátku a na konci poznamenám čas zápisu. Text píšu souvisle bez odstavců a ručně, psaní na počítači by, myslím, deníku ubralo část z osobního vyjádření. Snažím se psát denně, pokud možno dřív než jdu spát a než vypne mozek - ne vždy se to daří.
To je tedy ve zkratce malá charakteristika deníku jako takového i můj recept, jak s deníkem naložit. Ale co člověk to jiný příběh, to jiné zpracování a kromě obsahu i jiná forma deníku. Kdo s deníkem nikdy nezačal, doporučuji si například týden psát ve zkratce tři hlavní události dne. Uvidíte, že v tom najdete zalíbení, a později tomu rádi 10 až 15 minut denně věnujete.
