Byly tři hodiny ráno a můj budík zvonil ne náhodou. V takovou noční dobu musí mít člověk sakra dobrý důvod, aby vstával. Tím důvodem byl sraz ve čtyři pod hodinami na Český, autobus o půl páté z hlaváku, v pět přijít na louku pár kilometrů za městem a pak čekat. Nejprve na svítání a potom na přílet jedné důležité osoby. Tou loukou bylo letiště v Tuřanech u Brna a osobou, na kterou se vydalo čekat podobně jako já na 120 000 lidí, byl úřadující 265. papež Benedikt XVI. Psalo se datum 27.září 2009 a Brno se právě chystalo na největší událost od roku 1777, kdy byla založená brněnská diecéze.
V ulicích města tomu alespoň prozatím mnoho nenasvědčovalo, sem tam se odněkud někam přesunovala bdící mládež ovíněná s úmyslem jíti se dále ovínět. Jinak byl v ulicích klid. Jak jsme se ale postupně blížili k místu nočního rozvozu před hlavním nádražím v Brně, bylo jasné, že je tu něco jinak. Stále více se mezi mládeží vracející se z tahu objevovaly slušně oblečené osoby, někdy celé rodiny. Jistě muselo opilcům v rozvozu vrtat hlavou, proč místo obvyklých bílých králíků s nimi v autobuse cestují svátečně oblečené dámy a pánové. Již od prvních mimořádných autobusů s označením C, tedy centrum, bylo plno. Na nějaké pohodlí musel člověk zapomenout, hlavním cílem bylo vejít se. Lidé byli k sobě v rámci možností ohleduplní. Bylo vidět, že jsou plni očekávání a hleděli na slušné chování více než kdy jindy.
Když přijel náš autobus k letišti byla ještě tma. Lidé se vyhrnuli z autobusu a již směřovali v předem připraveném směru, který lemovali pořadatelé, policisté, vojáci a zdravotníci. Po chvíli chůze se nám otevřel pohled na rozlehlou louku, které vévodilo několik ozářených objektů. V prvé řadě to bylo obří pódium, které nebylo zbytečně složité, vévodila mu jednoduchost a čistota, která ve světle reflektorů ještě více vynikla. Ústředním bodem pódia bylo velké ozdobné křeslo. Každý v tu chvíli věděl, kdo do tohoto křesla za pár hodin usedne. Z pohledu diváka nalevo od pódia stál velký dřevěný kříž. Symbol křesťanů a připomínka vykupitelského činu Ježíše Krista. Kříž byl vyroben speciálně pro tuto příležitost a jako připomínka tohoto dne bude umístěn u katedrály svatého Petra a Pavla na Petrově. Své místo najde v budoucnu i obří kotva nasvícená pro ranní účastníky fialově, která byla od pódia vpravo. Symbolizovala naději, což bylo ústřední téma celého setkání. Osvícené bylo také vedlejší pódium, ale tím veškeré světlo končilo, člověk se blížil k pódiu a míjel páskou rozdělené sektory. Náš sektor byl označen B8, chvíli jsme bloudili, ale za menší pomoci pořadatelů jsme ho i po tmě nalezli. Byly to čtverce o délce asi sto krát sto metrů pro asi 15 000 účastníků. Každý sektor měl uprostřed svůj stan, kde byli přítomni zdravotníci a hasiči. U vstupu do sektoru jsme museli ukázat místenky, žádná jiná kontrola neproběhla, a tak jsme si už hledali vhodné místečko pro následujících několik hodin. Pro tmu nebylo vidět do tváří, ale podle hemžení se všechny sektory na letišti začínaly plnit. Usoudili jsme, že nejlépe uvidíme z místa přímo u cesty, a tak jsme si vyndali alumatku, složili batohy s jídlem a pitím a tiše jsme čekali. Již když jsme přišli, leželo u cesty pár lidí zachumlaných do spacáků. Možná takto přečkali celou noc a možná byli první, kteří ve čtyři hodiny na toto pole přijeli. Každopádně žádné velké teplo nebylo, což nám bylo jasné již po pár minutách, kdy si mráz našel cestičku všemi vrstvami oblečení, které měly člověka hřát. S nadějí jsme tedy hleděli na symbol naděje, neboť byla jistá naděje, že právě tímto směrem za několik minut vyjde slunce. A skutečně vyšlo, ještě před tím, přesně v šest hodin, se po celém areálu rozezvučely zvony. Byl to úžasný zážitek, člověk tu byl najednou sám, tma, svítání, zvony...
Po úvodních zvonech přivítal čekající poutníky moderátor, popřál dobrého rána, ujistil všechny, že jsou zde správně a poté představil krátce program setkání. Následovalo hudební vystoupení Hradišťanu, pár vět k přítomným pronesl režisér Lotranda a Zubejdy Strach, dále hovořili lidé, kterým víra změnila život, to vše prokládané hudebním vystoupením různých skupin.
Slunce již ozářilo veškerou planinu a i ti nejzkřehlejší začali postupně odkládat vrstvy oblečení. Početné zastoupení v davu měly také krojované skupinky, které i přes jisté nepohodlí přijely v místních krojích. Množství vlajek hlásalo návštěvníky z ciziny, byly zde k vidění vlajky slovenské, polské, brazilské nebo například australské. Nejvíc vlaječek mezi lidmi bylo vatikánského státu. Čas plynul a početný zástup lidí v nepřetržitém proudu plnil louku. Do sektoru i ze sektoru se mohlo pouze přes hlavní vstup, ale páska nebyla žádnou překážkou a bylo to hlavně blíž, a tak jsme si cestu na toalety a zpět takto krátili. Zpočátku se to dalo, s postupujícím časem byli pořadatelé stále více pozornější. Nevýhodou našeho místa byly vzdálené toalety, našli jsme budky i mnohem blíž, odtud jsem byl ale rychle vykázán, prý jsou zde pro VIP návštěvníky. No vida, toalety pouze pro vyvolené. A tak se obyčejný člověk musel trmácet přes celý areál. 
To se ale již čas nachýlil a na velkoplošné obrazovce kamery začaly snímat nebe. Po chvíli i pouhým okem bylo vidět blížící se letadlo. Za pár okamžiků již stál na brněnské půdě prezident Václav Klaus. Vše bylo připravené pro přílet papeže. Když se objevilo letadlo, dav začal bouřit. Vlajky šly vzhůru, lidé mávali a jásali. Atmosféra připomínala sportovní klání, do toho zvuk velkého letounu. Člověk by hádal, že se ocitl na Velké ceně formule 1 a ne na náboženském shromáždění. Na velkoplošné obrazovce jsme potom sledovali, jak papež vystupuje z letadla, jak jej vítají zástupci města, jak nastupuje do svého papa mobilu a jak vyráží mezi lidi. To jsme sledovali ale již sami. 
Byla to zvláštní chvíle, hlava katolické církve, která se hrdě hlásí k celé historii Vatikánu, se ocitla na této louce kousek za Brnem. Co vše se touto krajinou v dějinách prohnalo, kolikrát již tisíce hlav putovalo ve jménu církve touto krajinou. Ne vždy to bylo s tak mírumilovným poselstvím. Kolikrát jsme si mohli hrdě jako český národ připisovat zásluhy o šíření a hlásání zvěsti o božím poselství. Nyní, na kraji jednadvacátého století, přilétá papež do Česka jako do nejateističtější země na světě. To ale v tuto chvíli okolní louky v ničem nepřipomínají, zde se píská jiná písnička. Papež projíždí mezi lidmi a nebýt menší strkanice ve snaze být papa mobilu co nejblíže, vzájemné společenství víry a lásky by nic nenarušovalo. "To jste křesťan," slyším na sebe pokřikovat paní s pánem. Paní se až hrubě cpe dopředu. "No právě, že jsem křesťan, proto vám to říkám slušně," odpovídá jí pán. 
Pak už se ale všichni zklidní a po výzvě papeže, aby dnešní shromáždění proběhlo v klidu, bez vlajek a transparentů, se celé shromáždění křesťanů pohrouží do společné modlitby. Zpívají se písničky, chvílemi zní čeština, chvílemi latina a italština, papež k radosti všech přítomných zdraví i ve slovenštině, polštině a němčině. Bohoslužba trvá po dvě 
hodiny, ve dvanáct hodin papež podle časového harmonogramu zamává věřícím, a odlétá zpět do Prahy. Jeho letadlo ještě na závěr učiní obrat o sto osmdesát stupňů a již mizí v dáli. Pokud se vzácnému pasažéru neudělalo z neobvyklého manévru nevolno, naskytla se mu jistě neopakovatelná podívaná. Na sto dvacet tisíc párů mávajících rukou. 
Pokud si někdo myslel (a přiznám se, že já také), že tím celá legrace končí, velice se mýlil. To nám sdělil již brzy hlas moderátora, na louku jsme přicházeli čtyři hodiny, stejně dlouho bude tedy trvat náš odchod. Kapacita obslužnosti rozvážejících autobusů měla své limity, a tak nezbývalo, než ještě nějaký čas posedět na louce. Bylo velkým štěstím krásné počasí, které po celý víkend papežovy návštěvy všem přálo. 
Autobusem s označením C jsme od Tuřanského letiště odjížděli něco kolem třetí hodiny odpolední. Bylo to zvláštní setkání a myslím, že každého účastníka to nějakým způsobem obohatilo a bylo jedno jestli přišel jako pravý katolík, zapřisáhlý ateista, či člověk jiného vyznání. On také symbol kotvy jako naděje přinášel pro každého něco jiného. A s nadějí lidé odtud odcházeli. Myslím, že není rozdílu mezi slušným křesťanem a slušným nevěřícím, víra není nějaká pojistka, která by mohla zaručovat kvality člověka. Není ale ani berličkou, bez které by se věřící nedokázali ve světě orientovat. Víra je jistým dialogem. A dialogem se jistě dá vyřešit mnoho problémů, které nás jako lidstvo nebo jen nás jako samostatné jedince trápí. A to by tedy pro nás všechny, ať už jsme byli na louce u Brna tehdy, jak tam přijel papež, či ne, mohlo být onou nadějí...
Žádné komentáře:
Okomentovat