1170 kilometrů na trati

Je sobota, pár minut po půl šesté ráno, a modrý motoráček se pomalu rozjíždí z jabloneckého nádraží. Tma nedovoluje pohled z okna, za kterým začíná ubíhat krajina. Pomalu si uvědomuji plán cesty a představuji si, že té krajiny dnes za oknem proběhne na tisíc kilometrů, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Moderní vláček Regio-Shuttle RS1 od švýcarské firmy Stadler si klidně projíždí trať vedoucí Jizerskými horami. Sedám si na poměrně pohodlné sedadlo v modré barvě a vytahuji nabíječku, abych si v zásuvce u sedadla nabil mobil. Mám totiž důvodné pochyby, že dnešní celodenní pouť telefon nevydrží v plném provozu. Každá minuta navíc se proto hodí. Vlak je celkem obsazený, přesto není problém sednout si na samostatné dvojsedadlo. Většinu cestujících podle vzhledu tvoří lidé směřující do práce. Čeká mě příjemnější program, pomyslím si.

Do Liberce přijíždíme včas. Přes nástupiště, držící si stále charakter původního německého nádraží, procházím podchodem do odjezdové haly. Tam se setkávám s Ondrou, který byl nakonec jako jediný ochoten do takové akce jít. Projet vlakem za výhodných 199 korun celou republiku a protnout hraniční zastávky z české strany u všech sousedních států. Původně bylo ve hře až osm lidí. Bylo pro mne proto trochu zklamáním, že mnozí odřekli. U někoho sehrála roli nemoc, u někoho obava z Českých drah, u někoho jiné pracovní povinnosti. Každopádně doufám, že se příští podobné akce zúčastní více přislíbených, že se mi tímto příspěvkem všechny možné obavy z cestování vlakem podaří rozptýlit a po přečtení následujících řádků mi začnou chodit přihlášky k dalším podobným výletům. V partě tří až pěti lidí je, myslím, taková cesta nejideálnější.

Vracíme se zpět na nástupiště a nastupujeme do Jarmilky, tak se totiž jmenuje vlak řady 854, který nás jako rychlík R 1156 zaveze z Liberce do Děčína. Vyjíždíme poměrně prázdní, ale cestou lidé začínají přibývat a vlak se plní. To už máme za sebou cestu malebnou krajinou u Noviny, kterou si ovšem stále přes venkovní tmu nemůžeme vychutnat. Rozednívat se začíná až u České Lípy. Oceňuji nápad Ondry, vzít s sebou na cestu GPS navigaci, díky které jsme byli informováni o rychlosti vlaku a najeté vzdálenosti. Zpočátku jsme měli rychlost kolem 70 km/h, která se postupně zvýšila na 90 km/h, ale ta již byla znát na komfortu cesty, vlak se s námi pořádně natřásal. Jedeme na čas a ve čtvrt na devět vystupujeme v Děčíně. Je zde nízká oblačnost. Zataženo a chladno.

Máme chvíli čas, proto si jdeme prohlédnout nádraží zvenku a při krátké procházce po městě docházíme zcela náhodou k velice zajímavému Ovčímu mostu, který pochází patrně z roku 1561, jak lze dohledat na internetu. Výtku si jistě zaslouží město Děčín za to, že k tak zajímavé památce neumístí informační tabulku, člověk musí informace složitě hledat po internetu. Jinde k daleko méně poutavějším cílům umisťují podrobné popisy, tady není vůbec nic. A tak se až doma dočítám, že podoba vysoce klenutého mostu měla za účel převést ovce, nikoliv už povozy.

Po troše historie jdeme k modernějšímu cíli a po chvilce  nacházíme kešku GC39P82 s názvem Kabelovna. To už si ale musíme hlídat čas a vracíme se na nádraží. Vlak přijíždí včas, EuroCity 171 Hungaria z Berlína do stanice Budapešť-Keleti. Zalézáme nejbližšími dveřmi a procházíme se vlakem. Je zde osm vagónů, všechny patří maďarské železniční společnosti, tři jsou v úpravě oddílů, takzvaných kupé po šesti sedadlech, tři mají vnitřní uspořádání velkoprostorové, na každé straně vždy po čtyřech sedadlech ve skupině. Poslední dva vagóny jsou jídelní a za ním první třída. Kupé jsou poměrně plná, už od pohledu v nich necestují Češi, ale cizinci. Samozřejmě nechybí ani skupinky Japonců. Nacházíme si místo ve velkoprostorovém oddíle. Na to, že se jedná o dálkový vlak, jsou sedadla poněkud nepohodlná a malá, není moc místa na nohy. Ale jinak je vlak čistý a upravený.

U sedadel chybí jeden centrální stoleček, ale každá sedačka má svůj vlastní vysouvací tácek. Vagóny jsou klimatizovány. Vlak se rozjíždí a nově nastoupená vlaková četa nás rozhlasem vítá ve vlaku. Nejprve v českém a poté v anglickém jazyce. Rozhlas je dostatečně hlasitý, což, jak se v průběhu cesty ukáže, nebývá pravidlem. Nabíráme podstatně větší rychlost než v předchozím vlaku, rychlost se pohybuje kolem 140 km/h. Podstatnou část cesty do Prahy vlak opisuje tok Labe a poté Vltavy, to nabízí, pokud si vyberete okénko na té správné straně, úchvatné pohledy. Nebudeme si nic nalhávat, místo jsem vybíral já a na té špatné straně. Příště si už budu pamatovat. Ale ani tak jsme nepřišli o zajímavou krajinu. Někde za Děčínem se oblačnost začala protrhávat a zasvítilo sluníčko. Do Prahy už vjíždíme za slunce, vlak přitom zajímavě protíná park Stromovku, takže sledujeme podzimní atmosféru Prahy. Od Ústí je naší první zastávkou Praha-Holešovice, poté přejíždíme Vltavu a zastavujeme na hlavním nádraží v Praze. Zde máme asi čtvrt hodiny času, protože vlak mění směr a je nutné přepřáhnout lokomotivu. Dost se nám také mění spolucestující, přibývá mladých a lidí cestujících s notebooky, kteří během cesty pracují na počítači či sledují filmy. Elektrické zásuvky by ovšem v tomto vlaku člověk hledal marně, což je mínus.

Čekáme na odjezd, kdy si ještě jednou vychutnáváme pohled na Prahu, a pomalu se zvedáme do jídelního vozu. Přiblížila se dvanáctá hodina, a proto jsme se rozhodli využít nabídky vlaku a ochutnat nějaké jídlo. Ač se vlak v Praze dost podstatně zaplnil, jídelní vůz je téměř prázdný. Sedí zde dva tři lidé, kteří pocucávají kávu nebo pivo, pracují na počítači či si čtou knihu. To, co je sem evidentně přitáhlo, je klid a pohoda, která zde viditelně panuje. Rozhodujeme se, zda si sedneme ke stolečku pro dva, nebo zabereme stůl pro čtyři. Sedáme si k tomu většímu a jsme uvítáni maďarským číšníkem, který na nás ovšem mluví obstojně česky s občas přimíchanou angličtinou. Že bychom uměli maďarsky asi nedoufá. Při otevření jídelního lístku si pouze potvrzujeme trochu tušenou pravdu. Ceny zde nejsou pro nás. Ač se firma JLV snaží nalákat do jídelních vozů zákazníky a poměrně dost pro to dělá jak kvalitou pokrmů, tak jejich cenou, dokud se tomuto trendu nepodřídí i ostatní provozovatelé pojízdné gastronomie, zákazníky nepřitáhnou. Ale třeba jim o to jde. Cena hlavního jídla se v nabídce pohybovala kolem 350 korun, káva stála 50 korun a pivo 85. Polévka, kterou jsme si objednali, stála 185 korun. Gulášovka byla opravdu vynikající, velké kousky dobré zeleniny, chutné maso a vydatná porce, ovšem kdyby byla o stovku levnější, byla by přiměřeně drahá i s ohledem na ubíhající koleje pod námi. S jídlem jsme nepospíchali a vychutnávali si krajinu, kterou jsme projížděli. Stále bylo pěkné počasí, vlak svištěl stabilní rychlostí 148 km/h a nám pomalu narůstala projetá trasa. Byli jsme už na Vysočině, přitom jsme stále měli více než polovinu před sebou.

Náš vlak staví v Pardubicích a poté až v Brně. Zde nás opět opouští český element a slyšíme povětšinou slovenštinu, což napovídá tomu, že vlak za chvíli opustí Českou republiku a při cestě do Maďarska bude projíždět Slovenskem. Raději platíme s předstihem, abychom mohli za chvíli v klidu vystoupit, a směřujeme ke dveřím. Jak později zjišťuji, vlak se většinu své trasy pohyboval dvě minuty v předstihu, proto nepřekvapuje, že jsme do Břeclavi přijeli včas.

Vystupujeme z vlaku a hledáme vlak EC 102 Polonia, který měl přijet o pár okamžiků dřív z rakouského území. Nalézáme jej poměrně rychle. Vlak jede z rakouského Villachu přes Vídeň a Českou republiku do Varšavy. V Čechách má asi osm zastávek, to je na vlak této kategorie poměrně dost. I zde jsou vagóny s kupé a s velkoprostorovým uspořádáním. To se ovšem s maďarským vlakem nedá srovnávat. Polský komfort vlaku vítězí. Je zde méně sedadel po čtyřech. Převažuje řazení po dvojsedadlech a za sebou. Ve vagonu jsou na stropě dvě oboustranné obrazovky, které byly ovšem cestou vypnuté. Místa na nohy je habaděj. Sedadla jsou vybavena sklápěcím stolečkem, opěradly na nohy a u každého místa nechybí elektrická zásuvka, kterou hned oba s Ondrou využíváme. Vedle světlých světel strop dokresluje příjemné zelené světlo budící pocit honosnosti.

Vlak se rozjel načas a já si jdu vyfotit koleje na pravé straně vlaku. (titulní snímek) Právě totiž jedeme na poslední trati v České republice, kde platí levostranný provoz, který se má ovšem již začátkem prosince změnit na klasický pravostranný. Proto jsou všude na této trati informační cedule, aby se cestující na změnu po 140 letech připravili. Při pohledu na navigaci zjišťujeme, že vlak uhání rychlostí slabě pod 160 km/h, což je zatím nejrychlejší úsek. Vlakem prochází polský mladík s občerstvením, moje objednávka kapučína ho překvapuje stejně, jako to, že mu hodlám zaplatit v českých korunách. Jeho rozpaky ještě více vzrostou, když mi má vrátit 40 korun. Z kapsy vytáhne pár českých drobáků a padesátikorunu. Pokusím se ho vysvobodit z nepříjemné situace a za padesátikorunu mu nabízím desetikorunu. Brání se, a tak spolu na padesátikoruně hledáme, kde má napsáno, že je to padesátikoruna. Nakonec jsme úspěšní. Projíždíme Otrokovicemi, Přerovem a do Ostravy přijíždíme už za tmy. Vystupujeme v Bohumíně a jdeme se podívat na lokomotivu, která nás táhla a kterou na hranicích odpojují. Byla to jedna z nejmodernějších lokomotiv v Evropě, Škoda 109E.

V Bohumíně máme asi tři čtvrtě hodiny. Vycházíme před nádraží. Ve městě je již vánoční výzdoba. Těžko říci, co způsobilo, že na nás město nezapůsobilo vůbec špatně, naopak. Zvlášť, když jsme objevili zajímavý a pěkně osvícený římskokatolický kostel Božského srdce Páně z červených cihel a přilehlé budovy městského úřadu, které jakoby někdo přestěhoval ze staré Anglie. Jen ty nedůvěryhodné skupinky potulující se mládeže nám kazily dojem z města.

V Bohumíně na nádraží studujeme cedule o blížícím se pravostranném provozu a jdeme čekat na vlak. Ten přijíždí ze Žiliny a směřuje do Prahy, Ex 142 Odra. Sedáme si ke stolečku pro čtyři a čteme si vlakového průvodce. Výjimečně není připojen jídelní vagón, jinak servis vypadá velice dobře. Každou další zastávku se vlak začíná víc a víc plnit, v Olomouci jsou již všechna sedadla obsazena a lidé postávají i po chodbičkách. Naproti nám si sedá trojice mladých, kteří dnes podle všeho absolvují podobný vlakový výlet. Ihned si začínají nabíjet mobily a diskutují nad trasou cesty. Na mobilu si pročítáme nové události dne, v Pardubicích hořelo, v Ostravě zatýkali a podobně, když se Ondra zamyslí a pronese zajímavou pravdu: “My jsme vlastně dneska byli u všeho.”

Překvapením ve vlaku je informační tabule, která vedle obvyklých údajů pro cestující zobrazuje i aktuální rychlost vlaku. Srovnání s navigací je velice příjemné, údaje se prakticky nelišily a rychlost z obou zdrojů byla po téměř celou cestu kolem 160 km/h. Cesta probíhá přesto klidně a tiše, rychlost není vůbec znát. I do Pardubic přijíždíme včas. Máme dvacet minut, a tak si běžíme do místního tradičního bufetu na nádraží pro hamburgr a pivo. Nastupujeme do rychlíku R 996, který ve 21.05 směřuje do Liberce. Už jsme téměř doma. Musíme si ale zvyknout na podstatně menší rychlost než v předchozích vlacích. Průměrná rychlost nám v tomto rychlíku poměrně klesá, jedeme většinou rychlostí 60 km/h, ale není výjimkou rychlost ani kolem třiceti. Zároveň se dostáváme poprvé do skluzu a do Liberce přijíždíme s asi pětiminutovým zpožděním, přesně o půlnoci, což vzhledem k projeté trase není, myslím, vůbec špatné. Vystupujeme na nádraží v Liberci a jsme spokojeni, naše “expedice” po republice proběhla na výbornou a potvrdili jsme si, že České dráhy pracují dobře. Při představě, jak na sebe všechny spoje navazují a všechno pracuje jako hodinový strojek, si zaslouží pochvalu.

Vyprovodil jsem Ondru před nádražní budovu a sám jsem se vracel odjezdovou halou k vlaku. V hlavě jsem si přitom přehrával první věty tohoto příspěvku, ve kterém vyzdvihnu perfektní služby Českých drah. Když v tom...

Dva najatí hlídači zavírají dveře v podchodu, právě když tam přicházím.

“Je zavřeno,”obrací se na mě jeden už z dálky.

“Jdu k vlaku, tak mě otevřete,” snažím se je s naivitou přesvědčit. “Jede mi to v 0.30.”

“My tady ale zavíráme v 0.20 a teď je 0.21,” pokouší se mě odzbrojit argumenty. “Klidně si jděte stěžovat.”

“To si děláte legraci?” nechápu situaci, v které jsem se ocitl.

Nedělali. Musel jsem vyjít z budovy a obejít nádraží z druhé strany. A stěžovat jsem si šel. Otevřel mi nevrlý přednosta stanice a na můj dotaz, proč zavírají podchod v 0.20, když poslední vlak odjíždí v 0.30 mi odpověděl, že to není jeho starost, že je to záležitost správy budov. No nic, slovo zákazník je přeci jenom ještě občas na dráze cizím pojmem. Tímto přístupem u mne ztratili jednu hvězdičku za jinak perfektní celodenní služby. Ale dobrou zprávou je, že vlaky jezdí a snad ještě chvíli jezdit budou. A načas.

A tak jsem stejným motoráčkem jako ráno dokončil posledních 12 kilometrů trasy a završil tak pěkných 1170 kilometrů na trati.

Mnohé další fotky z naší cesty naleznete pod tímto odkazem.

Lidé, choďte pěšky

Když se na začátku léta objevila na serveru mapy.cz turistická mapa s velkým rozlišením a nechyběly zde turistické trasy a možnost zadání prostřednictvím pěší chůze, poměrně jsem zajásal. Jít pěšky odněkud někam a obejít tak motorizované prostředky mě celkem láká, ale zatím jsem tak nahrazoval pouze městskou hromadnou dopravu v Praze. Ostatně to by bylo také na článek. Pražané nevědí, o co přichází, když jezdí metrem. Pěšky po Praze se chodit dá, ale zpět k tématu. Čekal jsem na příležitost a jsem rád, že přes mé povinnostmi naplněné prázdniny jsem dva dny našel.

Z Nového Města pod Smrkem jsem jeden den musel kvůli škole do Liberce, a protože jsem na studijním oddělení strávil jenom chvíli a program na den již byl beztak pasé, rozhodl jsem se, že půjdu zpět pěšky. Našel jsem si trasu a textový výpis jsem si uložil na Disk do Googlu, abych ji měl přístupnou při cestě v telefonu. Vlakem trasa trvá přibližně jednu hodinu a měří 40 kilometrů. Pěší trasa trvá podle Seznamu 7 hodin a 12 minut a měří 29 kilometrů.

Z centra Liberce jsem se vymotal k náměstí Českých bratří a odtud kolem Liebigovy vily k liberecké přehradě. Byl konec srpna a přesto, že bylo moc pěkné slunné počasí, ve vodě nikdo nebyl. Byla kouzelně zelená. Jen kdyby to nebyly sinice...

Za přehradou jsem se napojil na modrou turistickou trasu a od té chvíle jsem se již turistické značky nepustil. Prochází kolem studentských kolejí Harcov a poté se vymotává u Lidových sadů.

Zde jsem udělal malinkou chybu, která mě stála pár kilometrů navíc. Pamatoval jsem si, že mě modrá značka dovede až k přehradě Bedřichov. Zrada byla, že se v Lidových sadech v Liberci modrá značka rozdvojuje a já si nevědomky vybral tu delší trasu, ale cíl byl stejný. No ale tím, že jsem se vydal po horší trase, jsem se alespoň prošel kolem liberecké zoo a zahlédl jsem tak nějaké to osazenstvo zoo, které se ukrývalo ve stínu stromů. 

Dalším zajímavým místem, ke kterému jsem již po lesní cestě došel, bylo bývalé lesní koupaliště, o kterém se v poslední době párkrát hovořilo v médiích v souvislosti s připravovanou rekonstrukcí v příštích letech. Uprostřed lesa zarostlý bazén se skokanskými můstky a s prolézačkami se jeví poměrně zvláštně.

Jelikož jsem do poslední chvíle netušil, že zvolená trasa je jiná, než jsem měl v plánu, stále jsem čekal, kdy se už na turistických rozcestnících objeví přehrada Bedřichov, a také jsem odhadoval, že už cesta půjde pouze lesem. Proto mě překvapilo, když se objevila nová asfaltka a jistě milionářská obydlí. Tak tady bydlí liberecká smetánka. Po třech kilometrech od Lidových sadů jsem se ocitl u poutního místa U obrázku, kde stojí i liberecký poutní kostel Panny Marie U Obrázku s křížovou cestou lemovanou alejí stromů jílovců maďalů a dubů.

V tu chvíli mi připadalo, že se stále motám v libereckém souměstí, zvlášť když mě čekal průchod Kateřinkami, které nejsou zrovna nejvhodnějším terénem pro pohodlné procházky. Když kolem projíždělo občas auto, uhýbal jsem vyloženě ze soucitu, rozjíždět se v takovém terénu do kopce musí být legrace. No a taky jsem si rád párkrát oddechl, přesto jsem až do posledních metrů celkem supěl a začal jsem malinko pochybovat, zda jsem se nepřecenil. Ale šel jsem dál. Asfalt se zakrátko vytratil a nahradila jej lesní cesta. O tom, že se jedná o cestu starodávnou, svědčil smírčí kámen, na který jsem narazil.

Další rozcestníky, které následovaly, byly Pod dračím vrchem a Pod javorovým vrchem, zde lesní cestu opět nahradila asfaltka, po které se občas projel nějaký ten cyklista. Turistů pěších jsem za celou cestu potkal asi pět, což mě v Jizerských horách překvapilo, čekal jsem větší nával. U rozcestníku U závor, poblíž přehrady Bedřichov, jsem se opět napojil na cestu, kterou jsem původně měl v plánu. Byl jsem jedenáct kilometrů od Liberce a devět kilometrů od Hejnic. Počasí mi při cestě vycházelo vstříc, sluníčko svítilo, horko přílišné nebylo, les voněl a pro chodce s foťákem se nabízelo tolik možných snímků, že jsem si stále musel připomínat cestu, kterou mám před sebou. 

Zpočátku zdánlivá nevýhoda toho, že jdu cestu sám, se ukázala trochu i výhodou, měl jsem čas na myšlenky, které ve shonu všedního dne jinak zůstávají mnou nepovšimnuty. Na cestě má člověk čas přemýšlet. A to byl možná taky jeden z prapůvodních účelů, proč se budovaly poutní cesty. Jedna mě také čekala. Prošel jsem kolem Olivetské hory, kde jsem mimo jiné narazil na zajímavý srážkoměr hydrometeorologického ústavu, a došel jsem až k Bílé kuchyni. Zde cesta změnila charakter, přibylo kamení, musel jsem si dávat pozor na kořeny stromů, kolem kterých se cesta proplétala, koukat se pod nohy a sledovat kam šlapu. Cesta nese název Nová poutní cesta, je hodně strmá a vede Jizerskohorskými bučinami. Opisuje tok potůčku Bílý Štolpich, u kterého jsem se párkrát zastavil. Že se jedná o poutní cestu svědčily občasné zastavení s náboženskými motivy, které ale mají co říci každému člověku. 

Z lesa jsem se vymotal u Ferdinandova, zde mě čekalo překvapení v podobě Měsíce, který si ještě za bílého dne udělal výlet po zdejší krajině, také takový poutník. 

No a když poutní cesta, tak jaký je její cíl? Je jím poutní bazilika Navštívení Panny Marie v Hejnicích, ke které jsem se dostal už za mírného soumraku. 

Právě v Hejnicích jsem musel přehodnotit své plány, sluníčko již zapadalo a mně ještě zbývalo pár kilometrů domů. Poslední část cesty přitom vedla lesem, proto jsem se rozhodl od svého cíle pro dnešek upustit a po průchodu Hejnicemi a Lázněmi Libverda jsem si došlápl k restauraci Obří sud na kopci nad Libverdou. A pak už jsem počkal na autobus, který mě posledních 5 kilometrů svezl.

I přes to jsem byl spokojený, došel jsem téměř celou cestu a prošel jsem 25 km za 5 hodin a 45 minut. Příště už budu vědět, kde nezabloudit a jistě pěšky do cíle dojdu. 

A doufám také, že vám toto mé prázdninové povídání bylo trošku inspirací k tomu, abyste se také porozhlédli, kudy vede pěší cesta domů. Věřte, stojí to za to. 

Celou moji cestu jsem zaznamenal zde. A fotky, které jsem po cestě pořídil, jsou uloženy v galerii na Picase. 

Svět viděný Febiofestem

Rádi cestujete, poznáváte nové lidi, jejich zvyky, chování, jazyky, rádi se necháte strhnout k dobrodružstvím, která jsou za hranicí běžného dne? Pak právě pro vás jsou určeny následující řádky. Jestli jste z tohoto úvodu vytušili reklamu na cestovní kancelář, pak máte pravdu možná tak napůl. On totiž Febiofest vlastně taková cestovka je. Odjezd je každoročně na začátku jara z Prahy a cíl je pokaždé jiný, ale zároveň každý rok stejný. Za týden projekcí poznat celý svět. Není v možnostech diváka vidět všechny filmy, které jsou za celý týden uvedeny. Jedná se o 182 filmů z 55 zemí uvedených ve 20 sekcích. Vedle filmu se ale Febiofest věnuje i hudbě a nabízí 32 koncertů téměř všech žánrů na dvou scénách. K tomu spodní podlaží garáží v CineStar Anděl jako odpočinkou zónu před, po a mezi filmy plnou zajímavých alternativních stánků. A z tohoto balíčku si má tedy divák namíchat svůj koktejl. Jakékoliv celkové hodnocení je tedy zároveň ovlivněno výběrem filmů, každopádně mohu říci, že letošní 19. ročník se zařadí mezi ty velice úspěšné. Troufám si to tvrdit přesto, že jsme viděli pouze čtyři procenta všech filmů.

A čtyřprocentní byl i náš první film. Švédský film Líbej mě (čsfd) vypráví příběh, kterak se Mia a Frida měly stát nevlastními sestrami, ale po krátké známosti zjistily, že je mezi nimi něco víc. Aby to nebylo tak jednoduché, tak je Mia zasnoubena se svým přítelem Tinem a společně plánují svatbu. O trochu lépe je na tom Frida, nemusí řešit svoji orientaci, ale přesto musí překonat svoje selhání ve vztahu s jinou ženou. Ze svatby sejde a zmatek v hlavách všech je vystřídán přijetím situace. A snad i happy endem, i když každý by to viděl asi jinak.

Co je báječného na tomto festivalu? Že si člověk může filmy namíchat opravdu podle chuti. A tak jsme po sekci Jiný břeh zamířili do vedlejšího sálu na film Habemus papam (čsfd) od italského režiséra Nanniho Morettiho, který byl zároveň největší hvězdou letošního festivalu a i námi navštívenou projekci sám uvedl. Film vypráví o volbě nového papeže. Je postaven do skutečného rámce (toto slovo režisér zdůraznil) událostí. Během volby se ovšem odehraje několik nepředvidatelných situací. Nový papež nepředstoupí před dav lidí na Svatopetrském náměstí, ale uteče od své povinnosti. Je povolán psycholog, který z důvodu dodržení všech předepsaných regulí o volbě papeže, nemůže pokládat otázky ohledně dětství, jeho života a dospívání, dokonce se nemůže zeptat ani na jeho jméno. Po útěku papeže nakonec skončí psycholog zavřený společně se všemi kardinály ve vatikánských komnatách. A nový papež zatím hledá sám sebe mezi lidmi. Režisér Nanni Moretti je přirovnáván k Woodymu Allenovi a myslím, že určitou spojitost mezi nimi lze nalézt. Habemus papam je především výborná komedie, ale v průběhu filmu si člověk uvědomí, že nejen to.

A od komedie jsme přešli na detektivku z Turecka. Jednalo se o film Tenkrát v Anatolii (čsfd). Film učinil s divákem přesně to, co má dobrý film s divákem učinit, vtáhl ho do děje. Během téměř třech hodin filmu se až tak moc na plátně nedělo, o to víc se mohli diváci vnořit do příběhu. Skupina lidí putovala auty tureckou krajinou a s pomocí domnělého vraha hledali zakopanou mrtvolu. Zdálo se mi, že se vždy část filmu věnuje jiné postavě, divák tak mohl nahlédnout na jejich životy, aniž by sledoval něco jiného, než jejich cestu autem při policejní akci se všemi formalitami vyšetřování. I tento film mě velice oslovil, možná tou krajinou, možná těmi lidmi.

Druhý festivalový den jsme zahájili pohádkou, ale pohádkou pro dospělé. Jak po filmu uvedl německý režisér filmu, Veit Helmer, vždy chtěl natočit film na Bajkonuru a toto přání si splnil filmem Bajkonur (čsfd). Že se jedná o pohádku, divák pozná ne množstvím čar a kouzel, ale mnoha pohádkovými motivy. V kazašských stepích žijí lidé, pro které je technický pokrok zosobněn rádiem a automobilem, přitom hned vedle, chráněn vysokým plotem, leží svět, ze kterého se lítá do vesmíru, ruská raketová základna. Obyvatelé Kazachstánu nemají s touto základnou nic společného, pouze šrot odpadlý z raket pro ně znamená vítaný přivýdělek. No a jednoho dne se stane, že jim společně s tímto šrotem na zem spadne i krásná vesmírná turistka z Francie. Najde ji místní mladík, kterému přezdívají Gagarin, a dívka se stane jeho princeznou. Ovšem jen do té doby, než ji najde pátrací skupina ze základny a odvezou ji zpět. Tyto dva světy se tak neplánovaně potkaly. Gagarin se nehodlá se ztrátou své princezny smířit, a tak se pro ni vydává za plot základny. Poměrně hezký poetický příběh, u kterého si hned od začátku musí divák uvědomit, že se jedná o pohádku, a pak se mu film bude líbit. Režisérské strasti při natáčení v Kazachstánu spočívaly podle režiséra i v tom, že bylo natáčení povoleno za podmínky, objeví-li se zde vnučka kazašského prezidenta. V malé roli se objevila, a tak se mohlo točit.

Naším druhým filmem druhého dne byl Cirkus Columbia (čsfd), který s jistým nadhledem popisuje situaci v Jugoslávii po konci studené války, a zároveň před válkou občanskou. Zbohatlý emigrant Divko, kterého zahrál herec Miki Manojlovic známý z filmů Emira Kusturici, přijíždí se svojí novou mladou ženou po dvaceti letech domů a bere si bez ostychu, co mu patří. Scéna, kdy přijde do kuchyně, odkud policie právě vyvedla jeho bývalou ženu, a dosolí právě vařenou polévku, patří mezi vtipné, ale hodně mrazivé. Ale takových scén je ve filmu více. Možná by se mohlo říci, že film neukazuje historii Jugoslávie jako vodorovnou linii událostí, ale spíše jako spirálu nebo kruh. Jisté věci se stále opakují a lidé se z nich neumí poučit.

Od filmu z divoké Jugoslávie jsme přešli do klidnější Francie, ale k o to drsnějšímu tématu. Ony (čsfd). I tento film byl posazen do rámce. Pařížská novinářka právě píše reportáž o studentkách, které si přivydělávají prostitucí. Film se téměř dokumentárním stylem věnuje příběhu dvou studentek. Obě vypráví svůj příběh, každá nabízí svůj pohled na situaci, v které se ocitly. Jednu k prostituci dohnala snadnost rychlého a velkého výdělku (“vždyť oni si chtějí hlavně povídat”) a druhou existenční problémy, jak zajistit své studium. Dostatečný prostor film věnuje i jejich klientům, které ukazuje jako slušné občany, plnící své role jak ve společnosti, tak v rodině, a snaží se tak ukázat na jistou krizi rodiny, kterou reprezentují jak studentky prodávající své tělo, tak jejich klienti.

Další den jsme zahájili velice zajímavou road movie z Argentiny. Akáty (čsfd). Řidič kamionu vezoucí z Paraguaye do Buenos Aires dřevo z akátů veze za úplatu i cizí ženu s malým dítětem. Zpočátku velice rezervovaný až nepřátelský vztah těchto osob se na dlouhé cestě mění až k vzájemným sympatiím. Jako u správné road movie se ve filmu téměř nemluví, o to víc se divák stává součástí příběhu. Obdivuji herecké výkony, které v malém prostoru kabiny kamionu nemohly být žádným způsobem přilepšovány a zakrývány.

A posledním filmem našeho letošního festivalového klání se stal film Břehy něhy (čsfd) z roku 1982, který byl uveden v retrospektivě Zuzany Kronerové. Ta, společně s režisérem filmu Fero Feničem, film uvedla. Pro Fera Feniče to byl jeho filmový debut, a podle svých slov film neuváděl ve své filmové tvorbě, protože na něj zapomněl a třicet let si myslel, že film ani neexistuje. Snímek nebyl povolen a byl poslán do trezoru. V odůvodnění zákazu se uvádělo, že filmový divák na takový snímek ještě nedozrál. Před několika lety se jedna kopie filmu našla, a tak mohli festivaloví návštěvníci posoudit, zda na film Břehy něhy již filmový divák dozrál. Nejsem si tak úplně jistý, ale každopádně film všem doporučuji. Vidím v něm dvě roviny, první ukazuje syrovou realitu reálného socialismu osmdesátých let. Ovšem ne s růžovými brýlemi, jak činí množství retro pořadů. Ukazuje realitu takovou, jaká skutečně byla. Až je z toho člověku divno. A druhá rovina vypráví příběh o mladé učitelce, která celý svůj dosavadní život věnovala své kariéře, žije v malém městečku, učí na učilišti mladé šičky a nemá příliš možností k nějaké známosti. Postupně se propadá do šedivého světa, bez úsměvu a ve lži. Její žačky, trochu z lítosti a trochu z pomstychtivosti jí domluví partii taxikáře, který se o ni při jedné společenské události zajímá. Za tento obchod má domluvený akumulátor. Učitelka k zájmu o svoji osobu ze strany taxikáře přistupuje nejdříve poněkud nedůvěřivě, ale poté se zamiluje a její svět prozáří nové barvy. O to horší je její pozdější prozření.

A závěr “našeho” Febiofestu? Nemohl být lepší. Koncert skupiny Vltava zaplnil prostory spodních garáží a za zvuků starých hitů i novinek uvedli umělci svoji tvorbu, která se k tomuto ročnímu období hodí více než kdy jindy. Však si je také publikum solidně vytleskalo. Co víc si přát? Snad jen aby si publikum vytleskalo i další ročník Febiofestu. Z prohlášení Fera Feniče je jasné, že je to rok od roku složitější. Ale snad se 20. ročníku Febiofestu dočkáme. Letošní plné sály byly důkazem, že je o takovou akci velký zájem.