1170 kilometrů na trati

Je sobota, pár minut po půl šesté ráno, a modrý motoráček se pomalu rozjíždí z jabloneckého nádraží. Tma nedovoluje pohled z okna, za kterým začíná ubíhat krajina. Pomalu si uvědomuji plán cesty a představuji si, že té krajiny dnes za oknem proběhne na tisíc kilometrů, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Moderní vláček Regio-Shuttle RS1 od švýcarské firmy Stadler si klidně projíždí trať vedoucí Jizerskými horami. Sedám si na poměrně pohodlné sedadlo v modré barvě a vytahuji nabíječku, abych si v zásuvce u sedadla nabil mobil. Mám totiž důvodné pochyby, že dnešní celodenní pouť telefon nevydrží v plném provozu. Každá minuta navíc se proto hodí. Vlak je celkem obsazený, přesto není problém sednout si na samostatné dvojsedadlo. Většinu cestujících podle vzhledu tvoří lidé směřující do práce. Čeká mě příjemnější program, pomyslím si.

Do Liberce přijíždíme včas. Přes nástupiště, držící si stále charakter původního německého nádraží, procházím podchodem do odjezdové haly. Tam se setkávám s Ondrou, který byl nakonec jako jediný ochoten do takové akce jít. Projet vlakem za výhodných 199 korun celou republiku a protnout hraniční zastávky z české strany u všech sousedních států. Původně bylo ve hře až osm lidí. Bylo pro mne proto trochu zklamáním, že mnozí odřekli. U někoho sehrála roli nemoc, u někoho obava z Českých drah, u někoho jiné pracovní povinnosti. Každopádně doufám, že se příští podobné akce zúčastní více přislíbených, že se mi tímto příspěvkem všechny možné obavy z cestování vlakem podaří rozptýlit a po přečtení následujících řádků mi začnou chodit přihlášky k dalším podobným výletům. V partě tří až pěti lidí je, myslím, taková cesta nejideálnější.

Vracíme se zpět na nástupiště a nastupujeme do Jarmilky, tak se totiž jmenuje vlak řady 854, který nás jako rychlík R 1156 zaveze z Liberce do Děčína. Vyjíždíme poměrně prázdní, ale cestou lidé začínají přibývat a vlak se plní. To už máme za sebou cestu malebnou krajinou u Noviny, kterou si ovšem stále přes venkovní tmu nemůžeme vychutnat. Rozednívat se začíná až u České Lípy. Oceňuji nápad Ondry, vzít s sebou na cestu GPS navigaci, díky které jsme byli informováni o rychlosti vlaku a najeté vzdálenosti. Zpočátku jsme měli rychlost kolem 70 km/h, která se postupně zvýšila na 90 km/h, ale ta již byla znát na komfortu cesty, vlak se s námi pořádně natřásal. Jedeme na čas a ve čtvrt na devět vystupujeme v Děčíně. Je zde nízká oblačnost. Zataženo a chladno.

Máme chvíli čas, proto si jdeme prohlédnout nádraží zvenku a při krátké procházce po městě docházíme zcela náhodou k velice zajímavému Ovčímu mostu, který pochází patrně z roku 1561, jak lze dohledat na internetu. Výtku si jistě zaslouží město Děčín za to, že k tak zajímavé památce neumístí informační tabulku, člověk musí informace složitě hledat po internetu. Jinde k daleko méně poutavějším cílům umisťují podrobné popisy, tady není vůbec nic. A tak se až doma dočítám, že podoba vysoce klenutého mostu měla za účel převést ovce, nikoliv už povozy.

Po troše historie jdeme k modernějšímu cíli a po chvilce  nacházíme kešku GC39P82 s názvem Kabelovna. To už si ale musíme hlídat čas a vracíme se na nádraží. Vlak přijíždí včas, EuroCity 171 Hungaria z Berlína do stanice Budapešť-Keleti. Zalézáme nejbližšími dveřmi a procházíme se vlakem. Je zde osm vagónů, všechny patří maďarské železniční společnosti, tři jsou v úpravě oddílů, takzvaných kupé po šesti sedadlech, tři mají vnitřní uspořádání velkoprostorové, na každé straně vždy po čtyřech sedadlech ve skupině. Poslední dva vagóny jsou jídelní a za ním první třída. Kupé jsou poměrně plná, už od pohledu v nich necestují Češi, ale cizinci. Samozřejmě nechybí ani skupinky Japonců. Nacházíme si místo ve velkoprostorovém oddíle. Na to, že se jedná o dálkový vlak, jsou sedadla poněkud nepohodlná a malá, není moc místa na nohy. Ale jinak je vlak čistý a upravený.

U sedadel chybí jeden centrální stoleček, ale každá sedačka má svůj vlastní vysouvací tácek. Vagóny jsou klimatizovány. Vlak se rozjíždí a nově nastoupená vlaková četa nás rozhlasem vítá ve vlaku. Nejprve v českém a poté v anglickém jazyce. Rozhlas je dostatečně hlasitý, což, jak se v průběhu cesty ukáže, nebývá pravidlem. Nabíráme podstatně větší rychlost než v předchozím vlaku, rychlost se pohybuje kolem 140 km/h. Podstatnou část cesty do Prahy vlak opisuje tok Labe a poté Vltavy, to nabízí, pokud si vyberete okénko na té správné straně, úchvatné pohledy. Nebudeme si nic nalhávat, místo jsem vybíral já a na té špatné straně. Příště si už budu pamatovat. Ale ani tak jsme nepřišli o zajímavou krajinu. Někde za Děčínem se oblačnost začala protrhávat a zasvítilo sluníčko. Do Prahy už vjíždíme za slunce, vlak přitom zajímavě protíná park Stromovku, takže sledujeme podzimní atmosféru Prahy. Od Ústí je naší první zastávkou Praha-Holešovice, poté přejíždíme Vltavu a zastavujeme na hlavním nádraží v Praze. Zde máme asi čtvrt hodiny času, protože vlak mění směr a je nutné přepřáhnout lokomotivu. Dost se nám také mění spolucestující, přibývá mladých a lidí cestujících s notebooky, kteří během cesty pracují na počítači či sledují filmy. Elektrické zásuvky by ovšem v tomto vlaku člověk hledal marně, což je mínus.

Čekáme na odjezd, kdy si ještě jednou vychutnáváme pohled na Prahu, a pomalu se zvedáme do jídelního vozu. Přiblížila se dvanáctá hodina, a proto jsme se rozhodli využít nabídky vlaku a ochutnat nějaké jídlo. Ač se vlak v Praze dost podstatně zaplnil, jídelní vůz je téměř prázdný. Sedí zde dva tři lidé, kteří pocucávají kávu nebo pivo, pracují na počítači či si čtou knihu. To, co je sem evidentně přitáhlo, je klid a pohoda, která zde viditelně panuje. Rozhodujeme se, zda si sedneme ke stolečku pro dva, nebo zabereme stůl pro čtyři. Sedáme si k tomu většímu a jsme uvítáni maďarským číšníkem, který na nás ovšem mluví obstojně česky s občas přimíchanou angličtinou. Že bychom uměli maďarsky asi nedoufá. Při otevření jídelního lístku si pouze potvrzujeme trochu tušenou pravdu. Ceny zde nejsou pro nás. Ač se firma JLV snaží nalákat do jídelních vozů zákazníky a poměrně dost pro to dělá jak kvalitou pokrmů, tak jejich cenou, dokud se tomuto trendu nepodřídí i ostatní provozovatelé pojízdné gastronomie, zákazníky nepřitáhnou. Ale třeba jim o to jde. Cena hlavního jídla se v nabídce pohybovala kolem 350 korun, káva stála 50 korun a pivo 85. Polévka, kterou jsme si objednali, stála 185 korun. Gulášovka byla opravdu vynikající, velké kousky dobré zeleniny, chutné maso a vydatná porce, ovšem kdyby byla o stovku levnější, byla by přiměřeně drahá i s ohledem na ubíhající koleje pod námi. S jídlem jsme nepospíchali a vychutnávali si krajinu, kterou jsme projížděli. Stále bylo pěkné počasí, vlak svištěl stabilní rychlostí 148 km/h a nám pomalu narůstala projetá trasa. Byli jsme už na Vysočině, přitom jsme stále měli více než polovinu před sebou.

Náš vlak staví v Pardubicích a poté až v Brně. Zde nás opět opouští český element a slyšíme povětšinou slovenštinu, což napovídá tomu, že vlak za chvíli opustí Českou republiku a při cestě do Maďarska bude projíždět Slovenskem. Raději platíme s předstihem, abychom mohli za chvíli v klidu vystoupit, a směřujeme ke dveřím. Jak později zjišťuji, vlak se většinu své trasy pohyboval dvě minuty v předstihu, proto nepřekvapuje, že jsme do Břeclavi přijeli včas.

Vystupujeme z vlaku a hledáme vlak EC 102 Polonia, který měl přijet o pár okamžiků dřív z rakouského území. Nalézáme jej poměrně rychle. Vlak jede z rakouského Villachu přes Vídeň a Českou republiku do Varšavy. V Čechách má asi osm zastávek, to je na vlak této kategorie poměrně dost. I zde jsou vagóny s kupé a s velkoprostorovým uspořádáním. To se ovšem s maďarským vlakem nedá srovnávat. Polský komfort vlaku vítězí. Je zde méně sedadel po čtyřech. Převažuje řazení po dvojsedadlech a za sebou. Ve vagonu jsou na stropě dvě oboustranné obrazovky, které byly ovšem cestou vypnuté. Místa na nohy je habaděj. Sedadla jsou vybavena sklápěcím stolečkem, opěradly na nohy a u každého místa nechybí elektrická zásuvka, kterou hned oba s Ondrou využíváme. Vedle světlých světel strop dokresluje příjemné zelené světlo budící pocit honosnosti.

Vlak se rozjel načas a já si jdu vyfotit koleje na pravé straně vlaku. (titulní snímek) Právě totiž jedeme na poslední trati v České republice, kde platí levostranný provoz, který se má ovšem již začátkem prosince změnit na klasický pravostranný. Proto jsou všude na této trati informační cedule, aby se cestující na změnu po 140 letech připravili. Při pohledu na navigaci zjišťujeme, že vlak uhání rychlostí slabě pod 160 km/h, což je zatím nejrychlejší úsek. Vlakem prochází polský mladík s občerstvením, moje objednávka kapučína ho překvapuje stejně, jako to, že mu hodlám zaplatit v českých korunách. Jeho rozpaky ještě více vzrostou, když mi má vrátit 40 korun. Z kapsy vytáhne pár českých drobáků a padesátikorunu. Pokusím se ho vysvobodit z nepříjemné situace a za padesátikorunu mu nabízím desetikorunu. Brání se, a tak spolu na padesátikoruně hledáme, kde má napsáno, že je to padesátikoruna. Nakonec jsme úspěšní. Projíždíme Otrokovicemi, Přerovem a do Ostravy přijíždíme už za tmy. Vystupujeme v Bohumíně a jdeme se podívat na lokomotivu, která nás táhla a kterou na hranicích odpojují. Byla to jedna z nejmodernějších lokomotiv v Evropě, Škoda 109E.

V Bohumíně máme asi tři čtvrtě hodiny. Vycházíme před nádraží. Ve městě je již vánoční výzdoba. Těžko říci, co způsobilo, že na nás město nezapůsobilo vůbec špatně, naopak. Zvlášť, když jsme objevili zajímavý a pěkně osvícený římskokatolický kostel Božského srdce Páně z červených cihel a přilehlé budovy městského úřadu, které jakoby někdo přestěhoval ze staré Anglie. Jen ty nedůvěryhodné skupinky potulující se mládeže nám kazily dojem z města.

V Bohumíně na nádraží studujeme cedule o blížícím se pravostranném provozu a jdeme čekat na vlak. Ten přijíždí ze Žiliny a směřuje do Prahy, Ex 142 Odra. Sedáme si ke stolečku pro čtyři a čteme si vlakového průvodce. Výjimečně není připojen jídelní vagón, jinak servis vypadá velice dobře. Každou další zastávku se vlak začíná víc a víc plnit, v Olomouci jsou již všechna sedadla obsazena a lidé postávají i po chodbičkách. Naproti nám si sedá trojice mladých, kteří dnes podle všeho absolvují podobný vlakový výlet. Ihned si začínají nabíjet mobily a diskutují nad trasou cesty. Na mobilu si pročítáme nové události dne, v Pardubicích hořelo, v Ostravě zatýkali a podobně, když se Ondra zamyslí a pronese zajímavou pravdu: “My jsme vlastně dneska byli u všeho.”

Překvapením ve vlaku je informační tabule, která vedle obvyklých údajů pro cestující zobrazuje i aktuální rychlost vlaku. Srovnání s navigací je velice příjemné, údaje se prakticky nelišily a rychlost z obou zdrojů byla po téměř celou cestu kolem 160 km/h. Cesta probíhá přesto klidně a tiše, rychlost není vůbec znát. I do Pardubic přijíždíme včas. Máme dvacet minut, a tak si běžíme do místního tradičního bufetu na nádraží pro hamburgr a pivo. Nastupujeme do rychlíku R 996, který ve 21.05 směřuje do Liberce. Už jsme téměř doma. Musíme si ale zvyknout na podstatně menší rychlost než v předchozích vlacích. Průměrná rychlost nám v tomto rychlíku poměrně klesá, jedeme většinou rychlostí 60 km/h, ale není výjimkou rychlost ani kolem třiceti. Zároveň se dostáváme poprvé do skluzu a do Liberce přijíždíme s asi pětiminutovým zpožděním, přesně o půlnoci, což vzhledem k projeté trase není, myslím, vůbec špatné. Vystupujeme na nádraží v Liberci a jsme spokojeni, naše “expedice” po republice proběhla na výbornou a potvrdili jsme si, že České dráhy pracují dobře. Při představě, jak na sebe všechny spoje navazují a všechno pracuje jako hodinový strojek, si zaslouží pochvalu.

Vyprovodil jsem Ondru před nádražní budovu a sám jsem se vracel odjezdovou halou k vlaku. V hlavě jsem si přitom přehrával první věty tohoto příspěvku, ve kterém vyzdvihnu perfektní služby Českých drah. Když v tom...

Dva najatí hlídači zavírají dveře v podchodu, právě když tam přicházím.

“Je zavřeno,”obrací se na mě jeden už z dálky.

“Jdu k vlaku, tak mě otevřete,” snažím se je s naivitou přesvědčit. “Jede mi to v 0.30.”

“My tady ale zavíráme v 0.20 a teď je 0.21,” pokouší se mě odzbrojit argumenty. “Klidně si jděte stěžovat.”

“To si děláte legraci?” nechápu situaci, v které jsem se ocitl.

Nedělali. Musel jsem vyjít z budovy a obejít nádraží z druhé strany. A stěžovat jsem si šel. Otevřel mi nevrlý přednosta stanice a na můj dotaz, proč zavírají podchod v 0.20, když poslední vlak odjíždí v 0.30 mi odpověděl, že to není jeho starost, že je to záležitost správy budov. No nic, slovo zákazník je přeci jenom ještě občas na dráze cizím pojmem. Tímto přístupem u mne ztratili jednu hvězdičku za jinak perfektní celodenní služby. Ale dobrou zprávou je, že vlaky jezdí a snad ještě chvíli jezdit budou. A načas.

A tak jsem stejným motoráčkem jako ráno dokončil posledních 12 kilometrů trasy a završil tak pěkných 1170 kilometrů na trati.

Mnohé další fotky z naší cesty naleznete pod tímto odkazem.