Sedm slz a tisíc smíchů Febiofestu po dvacáté

Febiofest 2013. Mé loňské přirovnání k cestovní kanceláři platí i pro tento ročník. Zaoceánský parník kotvící v Praze na Andělu se opět vydal na cestu kolem světa a i letos v plném obsazení posádky i cestujících. Všechny kajuty praskaly ve švech, ale nikdo se ani letos neutopil a nálada na palubě byla po celou dobu plavby příjemná. Proč se člověk na takovou cestu vydává? Za poznáním vzdálených krajin? Za dobrodružstvím? Kvůli rozšíření vlastních obzorů o světě i o sobě samém? Od všeho trochu, především je ale taková cesta spojená se setkáváním se s lidmi. A že jsme jich i letos během třídenní víkendové návštěvy Febiofestu potkali: desítky a stovky návštěvníků v sálech, autorské delegace k jednotlivým snímkům, přátele (když zrovna necestovali jinou lodí), posádku v čele s kapitánem Fero Feničem (kde jinde potkáte prezidenta festivalu mezi lidmi?), a mohu pokračovat: potkali jsme Thora Heyerdahla, plujícího na voru Kon-Tiki, malíře Renoira, kterak zachycuje do svých obrazů to příjemné, co nám svět přináší, drsnou finskou krajinu časů dávno minulých i těch současných, potkali jsme obyvatele Izraele a jejich boj s okolním světem, Makedonii v době druhé světové války a svět dětí v současném Afghánistánu. Potkali jsme pestrou směsici světové kinematografie. Ve výsledku to znamená, že jsme se i letos podívali na osm filmů.

Je zajímavé sledovat složení diváků v sále. Každý film si posbíral své konkrétní diváky, nejvíc patrné to bylo u makedonského filmu Třetí poločas, po kterém následovala diskuze s obecenstvem, které, jak se ukázalo, bylo z velké části z Makedonie a okolních krajin. Překladatelku zachránil režisér snímku, který dotazy diváků tlumočil do angličtiny, aby ona mohla pokračovat češtinou. Ale to bych předbíhal. Vezměme náš výběr filmů pěkně popořádku. A čím jiným začít než letošní znělkou... 

První film, kterým jsme náš festivalový maraton odstartovali, byl francouzský snímek Renoir (čsfd) . Jistě ten pocit znáte. Stojíte před plátnem a představujete si, jaké by to bylo, vstoupit do obrazu. Právě to umožňuje film Renoir, který pestrými barvami a poetickou krajinou navozuje atmosféru děl malíře Augusta Renoira. Umělec je zde zachycen na sklonku svého života, kdy mu sil do další práce dodá půvabná modelka Andrée Heuschlingová. Píše se rok 1915 a malíř má dva své syny na frontě. Scéna, kdy se jeho syn Jean vrací zraněn z fronty domů a je nadšeně vítán služebnictvem, je velice dojemná. Sledujeme milostný příběh budoucího slavného režiséra Jeana Renoira a Andrée, která se později stala jeho manželkou. Přestože je zde válka přítomná v mnoha podobách, malíř bojuje především se svým stářím a s chutí nadále tvořit to pěkné, co nám život přináší. Vedle Renoira malíře sleduje film i Renoira režiséra, pro kterého jeho tvůrčí život teprve začíná. Film není zbytečně pomalý, jak by mohl někdo namítat, pouze svým tvarem a obsahem navazuje na tvůrčí linku Renoirových obrazů, které vyžadují vnímavé a citlivé oko.

Hned následující druhý snímek byl z jiného těsta. Norský film Kon-Tiki (čsfd) o plavbě Thora Heyerdahla a jeho společníků z Peru do Polynésie na balzovém voru v roce 1947. Netrvalo moc dlouho, abych si uvědomil, že je to ten pravý film pro mne, jelikož nemám rád příliš hlubokou vodu, neuvázaná velká zvířata moc nemusím a bouřku víc než jen respektuji. A právě tyto prvky se ve filmu objevují dost často. Jediné, co upevňovalo mé nejisté sebevědomí, byla víra, že se tvůrci drželi reálné předlohy. Prozíravě jsem si totiž před filmem prostudoval Wikipedii, která mě ujistila, že přes všechny nesnáze výprava Kon-Tiki dopadla dobře a nikomu se nic nestalo. A tvůrci se předlohy naštěstí opravdu drželi. Film přijel představit producent filmu Jeremy Thomas, který diváky ujistil, že pouze jedna zápletka ve filmu není podle skutečnosti. Na palubu nikdo svazek kovových drátů nepronesl, ve filmu má tato scéna ukázat, jak moc chtěl Heyerdahl postavit autentický vor, kterým se měli lidé plavit před 1500 lety. Dráty totiž letí nekompromisně do moře. Vizuálně je film velice zajímavý a ačkoliv se značná část filmu odehrává na malém voru uprostřed oceánu, dějová linka snímku tím netrpí. Naopak.

Pátečním třetím filmem byl snímek Tenkrát na severu (čsfd). Už svým českým názvem odkazuje k westernovému žánru. A není to vůbec náhodné. Finská divoká krajina na začátku 19. století. Jen místo písku zde vítr rozfoukává sníh. Mimochodem vloni náš první festivalový den končil tureckým filmem Tenkrát v Anatolii. Statkář má dva syny, mladšího Mattiho a staršího Eska. Podle zvykového práva se dědicem domu stává starší syn, Esko je ovšem zbojník a opilec a nebyl by dobrým hospodářem, to si otec rodiny uvědomuje, a proto sepíše závěť, která obvyklé pořádky mění. Z bratrů se stávají nepřátelé na život a na smrt a stejně tak společnost se dělí na dvě strany. Že si Divoký sever nic nezadá s Divokým západem je jasné hned na začátku, kam může dojít spor dvou bratrů, kteří symbolizují jeden dobro a druhý zlo, vyjde najevo až v průběhu filmu. Každopádně je jasné, že boj se zlem není nikdy snadný. Divákům navyklým na obvyklou filmovou tvorbu může film připadat příliš drsný, ale zkuste si někdy přečíst severské pohádky a představte si, jak by vypadala jejich doslovná adaptace na filmovém plátně.

S dalšími filmy jsme pokračovali v sobotu snímkem Boží sousedé (čsfd). Současný izraelský film o skupině nábožensky uvědomělých mladých židů, jejichž chování je na hranici extrémismu. Ti se snaží o dodržování náboženských pravidel ve své čtvrti, ale jejich prosazováním sami mnohé zásady porušují. Hlavní hrdina chce být především dobrým věřícím, jeho život ale brzy zpestří izraelská dívka, která má k náboženství poněkud vlažnější přístup. Hrdina zjišťuje, že jejich vztah není na překážku jeho víře, ale jeho fundamentalismu ve víře a díky tomu poznává, která je ta správná cesta. Zní to dosti kýčovitě, ale snímek je to velice vydařený, vtipný a zčásti i dojemný.

Současný byl i náš další snímek. Odhalený přístav (čsfd). Finsko a krátká exkurze do života několika mladých lidí. Každý z nich by mohl tvořit samostatný film, ani jeden z těchto filmů by ovšem nebyl příjemný, jak už napovídá název. Odhaluje se vždy něco nepěkného, něco špatného. Divák sleduje milostné a osobní vztahy, z nichž žádný není podle představ hlavních hrdinů. Budu přísný, když řeknu, že si za většinu problémů mohli hrdinové sami. A tak si lítost zaslouží snad jen nevinné děti, které v mnoha příbězích měly více než vedlejší role a jejich hereckým představitelům patří uznání za obdivuhodné výkony. Nejdojemnějším byl pro mne příběh, ve kterém hrála roli zákeřná nemoc a bezmoc nejen dítěte. Opět svým způsobem drsný film z Finska. Země, u které si většina lidí vybaví dobře fungující školství, pokrokovou architekturu a vysokou životní úroveň, to ovšem příběh nevyvrací. Projekce filmu se zúčastnil i režisér Aku Louhimies a jedna z otázek zněla, zda se ve filmu jedná o aktuální problémy Finska? “Nejen Finska,” odpověděl režisér, “to je problém i České republiky, to je problém kterékoliv společnosti.” Zároveň dodal, že byl při projekci filmu na Moskevském filmovém festivalu tázán, proč točí tak nevlastenecké filmy? “Finsko je dost známé a jezdí k nám mnoho turistů, myslím, že proto není třeba točit vlastenecké filmy a mohu točit i o problémech,” vysvětlil svůj postoj režisér. S úsměvem doplnil, že by se se svým dalším filmem rád podíval do Karlových Varů.

Sobotní večer jsme zakončili filmem Třetí poločas (čsfd), který, jak už jsem se zmínil, měl zajímavé divácké složení především z Makedonie a okolí, o to byl filmový zážitek umocněný. Jednalo se přitom o evropskou filmovou premiéru a film byl natočen za české finanční účasti, takže zajímavá spolupráce. Přišlo jej představit hned několik tvůrců včetně režiséra Darka Mitrevskiho a neměli se za co stydět, naopak. Film se může směle měřit s mnohem známějšími snímky na podobné téma. Příběh se odehrával během okupace Makedonie za druhé světové války. Ústředním místem celého filmu bylo fotbalové hřiště místního klubu, které se z nepříliš dobré kondice propracuje s pomocí nového německého trenéra Rudolpha Spitze na špičkovou úroveň. I do sportu ale zasáhne válka a s bulharskými vojáky přichází i protižidovské zákony. Víc prozrazovat nebudu, film určitě stojí za podívanou, ukazuje tehdejší situaci v Makedonii a zaujme svým příběhem, který má svůj reálný předobraz. Silnou stránkou filmu je jeho hudba.

Letos poprvé jsou na Febiofestu uváděny filmy kratší než dlouhé a delší než krátké, dostaly samostatnou sekci s názvem Tři oříšky pro Popelku. Výhodou je, že jsou Popelky uváděny vždy po dvou za cenu jednoho filmu, a tak jsme na závěr naší návštěvy Febiofestu jednu dvojpopelku navštívili.

Prvním filmem byl třicetiminutový Buzkashi Boys (čsfd) z Afghánistánu o dvou chlapcích, Ahmadovi a Rafiovi. Ahmad se touží stát slavným, což v jeho představách znamená, že se stane jezdcem na koni ve sportu buzkashi. Rafi je smířen s tím, že bude jako otec kovářem. Během pár minut film ukáže, jak moc reálné jsou jejich představy a jakou mají šanci se svému osudu vzepřít. Hodně silným dojmem je pro diváka reálné prostředí afghánských ulic. Moc zajímavý snímek.

Neméně dramatickým byl i navazující hodinový film Chalán (čsfd), mexické kriminální drama o korupci a morálce v nejvyšších politických kruzích. Nedělám si iluze, asi to v našich krajích nebude příliš jiné, ale když je to z Mexika, je to tak akorát daleko, aby to člověk bral pouze jako zajímavé krimi.

Tak to tedy byl letošní 20. ročník festivalu Febiofest. Na sedm lístků jsme ze 190 filmů viděli dohromady osm z nich, kterým jsem za sebe na ČSFD rozdal 37 hvězdiček. Pravidelnou součástí festivalu byla i letos hudební garáž se zázemím na odpočinek i venkovní výstava uměleckých děl a festivalových plakátů. Pouze škoda, že se letos nekonala hudební produkce i v přilehlé pizzerii, doufám, že se to v dalších ročnících obnoví.

Vždy s probíhajícím Febiofestem je na místě otázka, a co za rok? Podle vyjádření Fera Feniče je o budoucnost festivalu i do dalších let postaráno. V rozhovoru pro Vltavu přitom dementoval zprávy, že festival prodává, pochopil-li jsem to správně, vznikla společnost, která by se v dalších letech měla starat o ještě plynulejší a stabilnější fungování festivalu, přitom Fero Fenič je i nadále hlavní zárukou, že si tato velice úspěšná nekomerční akce zachová svoji tvář i do dalších let. A tak se můžeme těšit.

Cesta k Cestě k Amorfě

Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912)

Když jsem četl recenze na výstavu obrazů Františka Kupky Cesta k Amorfě, dost často se opakovalo slovo světová, to je doporučení, kterému se jen těžko odolává. Ani já jsem neodolal. A přesto, že návštěvy nelituji a všem ji mohu více než doporučit, trochu se smutkem v klávesnici musím konstatovat, že se o světovou výstavu nejedná. Ale to bych předbíhal, vezměme to popořádku. 

Návštěvník nevnímá pouze obrazy a koncepci výstavy, k jeho pocitům a dojmům značně přispívá i prostředí, ve kterém ke konzumaci umění dochází. To patří mezi velké klady této výstavy, která pro svoji prezentaci našla prostory ve zrekonstruovaném Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Ostrý galerijní provoz je zde zahájen právě touto výstavou. Spojení dvou vedle sebe stojících paláců je umocněno na bývalém nádvoří stojící novou vstupní halou, jejímž autorem je španělský architekt Josep Lluis Mateo. Hala je zároveň informačním centrem celé Národní galerie a na Hradčanském náměstí bdí nad trojicí paláců patřící pod jednu instituci. Vedle Salmovského a Schwarzenberského paláce je to ještě naproti stojící Šternberský palác. Všechny tři paláce vytváří na Hradčanském náměstí pomyslný galerijní celek, který je nově prezentován jako Triangl. Návštěvníci si mohou vybrat vstupné do jednoho objektu, nebo výhodné vstupné do všech tří (vstupné na Kupku - 150 Kč, Triangl - 200 Kč). Vstupenka je vždy po jednom vstupu do objektu, ale je vícedenní, není proto třeba prohlídku vtěsnat do jednoho dne. 

Ale zpět k výstavě Cesta k Amorfě, o kterou je mezi návštěvníky velký zájem. Svědčí o tom dlouhá fronta, která se tvoří především ve víkendovém provozu. Neznamená to ale, že by tím byla narušena samotná prohlídka. Nikoliv. Návštěvníci jsou do výstavních prostor pouštěni podle jasných pravidel, aby jejich přítomnost u obrazů byla v optimálním počtu.

Knihomol (1897)

 Celkem deset sálů naplňuje tvorba Františka Kupky. Pouze dva kubistické obrazy v sále číslo sedm jsou od jiných malířů než od Kupky. Po představení jeho osoby prostřednictvím osobních poznámek, črt a korespondence je vstupním obrazem Knihomol (1897), ve kterém je těžké najít náznaky na autorův další vývoj. Jak návštěvník prostupuje dalšími a dalšími sály, tvůrčí směřování dostává jasnějších obrysů, obrysy na obrazech se naopak začínají ztrácet. Mnohokrát zmiňovanou předností této výstavy je vystavení Kupkových obrazů vedle sebe tak, jak vznikaly. 

Růž na rty (1907 - 1908)

Vedle sebe můžeme vidět tvůrčí celek rozdrobený po celém světě. I přes stále patrnější rozdíly je v tvorbě vidět jistá paralela. Divákovi je tak umožněno lépe pochopit myšlenku uměleckých stylů, zvláště v tvorbě převažující abstrakce. Je zde hned několik děl, která na mě obzvlášť zapůsobila, Rodinný portrét (1910), v kterém si už divák musí složit obraz sám a u kterého si člověk uvědomí, že percepce díla již vyžaduje od vnímatele víc než pouhá fotografie coby reprodukce skutečnosti. A pokračovalo to dále, Žena v trojúhelnících (1910 -1911), Sólo hnědé barvy (1912 - 1913), no a především samotná Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912), působící na mě pro své barvy harmonizujícím dojmem. Malíř zde konkrétnost skryl nejen v obraze, ale i v jeho názvu, proto není lehké poznat, co je na obraze zobrazeno, a neusnadňuje to ani množství vystavených studií, které si k této práci Kupka vyhotovil a které svědčí o tom, jak dlouho a intenzivně se na obraz připravoval. Lidé v obraze vidí plno různorodých věcí, někdy i překvapivých. Osobně na plátně vidím dívku, tanečnici v pohybu. Po předešlých sálech se již návštěvník na Amorfu dívá jinak, než kdyby přišel přímo k ní. Ostatně i tím je v názvu výstavy ona Cesta. Není to jen cesta autora, ale i cesta návštěvníka výstavy, která mu umožní lépe pochopit abstrakci jako nový směr. A k lepšímu pochopení jistě pomohou i textové tabule, které jsou s přiměřeným obsahem rozmístěny po jednotlivých sálech. 

Rodinný portrét (1910)

 Potkala se zde díla, která jsou především ve vlastnictví Národní galerie v Praze a Muzea Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, ale jsou zde obrazy například i z Centra Georges Pompidou v Paříži, Muzea moderního umění v New Yorku, muzea ve Filadelfii, Baffalu a některé obrazy jsou ze soukromých sbírek. Pojistit setkání takovýchto děl, nebylo jistě levnou záležitostí, proto pravděpodobně nelze i přes divácký zájem doufat v prodloužení výstavy a termín do 3. března bude nejspíše konečný. Kdyby ne, bylo by to potěšující.

Žena v trojúhelnících (1910 - 1911)

 Výstavu doprovází i obsáhlý výstavní katalog (700 Kč) mapující autorovu tvorbu a především vystavená díla. Katalog je k dispozici i na samotné výstavě v umělecké dílně, kde si to, jak František Kupka pojímal umění včetně jeho tezí, může návštěvník demonstrovat na různých pomůckách, například k míchání barev slouží světelný mix pult, který se příliš neliší od zvukového mix pultu. 

Sólo hnědé čáry (1912 - 1913)

 František Kupka byl v jistém slova smyslu vizionář, a to nejen v nových uměleckých trendech, ale i v moderní době, která se těmito trendy otevírala. Že se postupem času abstraktní zobrazení může změnit na konkrétní, ukazuje obraz Vertikální plány III (1912 - 1913). S jistou nadsázkou to dokládám přiloženou fotografií.

Vertikální plány III (1912 - 1913)

 Jistě se teď ptáte, co mi na výstavě tak vadilo, že podle mne není světová, když ji přitom tak chválím. Hnedle to vysvětlím. 

 Ano, výstava představuje dílo světově významného autora, zastoupeného v mnoha světových galeriích a i provedení je na světové úrovni, ale světovost se skládá i z detailů. A tady to skřípe. Když v samotném informačním centru natrefíte na nepříjemnou mladou slečnu, která kouká, jak by se vás co nejrychleji zbavila (ano, vím, že celý den opakuje stále stejné informace a nedělám si iluze o jejím ohodnocení), a která se na vás tváří hůř, jak prodavačka v konzumu, jde světovost stranou. A jsme opět doma. To je ale pouze začátek. Nepříjemných zaměstnanců jsme potkali více. Nespraví to ani velice příjemná paní v sále číslo osm, která když viděla, že máme zájem, dala se s námi do řeči, upozornila nás na některé detaily na obrazech a podělila se i o své dojmy z obrazů. Kdybychom v tu chvíli šli domů, měli bychom jistě dojmy z výstavy mnohem příjemnější, ale vzhledem k našim možnostem nám z Trianglu zbývaly ještě Schwarzenberský a Šternberský palác. 

 Kdo mohl tušit, že Schwarzenberský palác je stálou expozicí doslova nabouchán od sklepa (archeologie) po půdu (vojenské zbraně)? A v patrech mezi například obrazy Karla Škréty. Na Šternberský palác nám zbylo něco málo přes půl hodiny, přesto jsme se rozhodli, že si jej projdeme, abychom příště věděli, na co se máme připravit. Ale když už nám třetí zaměstnanec Národní galerie v řadě začal nepříjemně a důrazně vysvětlovat, do kolika mají otevřeno a kolik je hodin, sdělil jsem mu, že to víme, ale že by se k návštěvníkům měli chovat trochu lépe a vyhazovat je opravdu až na konci otevírací doby. Pán se mi za svá slova později omluvil, to ale nemohlo napravit již narušený celkový dojem. Ostatně kdyby byl zběhlý ve světové kinematografii, jistě by věděl, že galerie světovějších jmen, než je Národní galerie v Praze, si lze prohlédnou za mnohem kratší dobu, než byla naše půlhodinka ve Šternberském paláci.

 Když jsme tedy za pět minut šest odcházeli z Národní galerie a před námi pospíchala domů armáda hlídačů, uklízeček a jiných provozních, s povzdechem jsme museli konstatovat, že jsme dnes byli na velice zajímavé výstavě, kterou kdybychom neviděli, o mnohé bychom přišli. Byla to výstava, za kterou by se vyplatilo jet i dál než do Prahy a která byla skoro světová, scházelo málo. 

 Člověk zvyklý na podobné nešvary se ale přesto nad tím musí povznést a pak už zbývá pouze konstatovat, že se opravdu jedná o světovou výstavu. 

 Pro bližší informace o výstavě: www.cestakamorfe.cz (použité reprodukce obrazů jsou z této stránky, Vertikální plány III jsou vyfocené v katalogu výstavy)