Cesta k Cestě k Amorfě

Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912)

Když jsem četl recenze na výstavu obrazů Františka Kupky Cesta k Amorfě, dost často se opakovalo slovo světová, to je doporučení, kterému se jen těžko odolává. Ani já jsem neodolal. A přesto, že návštěvy nelituji a všem ji mohu více než doporučit, trochu se smutkem v klávesnici musím konstatovat, že se o světovou výstavu nejedná. Ale to bych předbíhal, vezměme to popořádku. 

Návštěvník nevnímá pouze obrazy a koncepci výstavy, k jeho pocitům a dojmům značně přispívá i prostředí, ve kterém ke konzumaci umění dochází. To patří mezi velké klady této výstavy, která pro svoji prezentaci našla prostory ve zrekonstruovaném Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Ostrý galerijní provoz je zde zahájen právě touto výstavou. Spojení dvou vedle sebe stojících paláců je umocněno na bývalém nádvoří stojící novou vstupní halou, jejímž autorem je španělský architekt Josep Lluis Mateo. Hala je zároveň informačním centrem celé Národní galerie a na Hradčanském náměstí bdí nad trojicí paláců patřící pod jednu instituci. Vedle Salmovského a Schwarzenberského paláce je to ještě naproti stojící Šternberský palác. Všechny tři paláce vytváří na Hradčanském náměstí pomyslný galerijní celek, který je nově prezentován jako Triangl. Návštěvníci si mohou vybrat vstupné do jednoho objektu, nebo výhodné vstupné do všech tří (vstupné na Kupku - 150 Kč, Triangl - 200 Kč). Vstupenka je vždy po jednom vstupu do objektu, ale je vícedenní, není proto třeba prohlídku vtěsnat do jednoho dne. 

Ale zpět k výstavě Cesta k Amorfě, o kterou je mezi návštěvníky velký zájem. Svědčí o tom dlouhá fronta, která se tvoří především ve víkendovém provozu. Neznamená to ale, že by tím byla narušena samotná prohlídka. Nikoliv. Návštěvníci jsou do výstavních prostor pouštěni podle jasných pravidel, aby jejich přítomnost u obrazů byla v optimálním počtu.

Knihomol (1897)

 Celkem deset sálů naplňuje tvorba Františka Kupky. Pouze dva kubistické obrazy v sále číslo sedm jsou od jiných malířů než od Kupky. Po představení jeho osoby prostřednictvím osobních poznámek, črt a korespondence je vstupním obrazem Knihomol (1897), ve kterém je těžké najít náznaky na autorův další vývoj. Jak návštěvník prostupuje dalšími a dalšími sály, tvůrčí směřování dostává jasnějších obrysů, obrysy na obrazech se naopak začínají ztrácet. Mnohokrát zmiňovanou předností této výstavy je vystavení Kupkových obrazů vedle sebe tak, jak vznikaly. 

Růž na rty (1907 - 1908)

Vedle sebe můžeme vidět tvůrčí celek rozdrobený po celém světě. I přes stále patrnější rozdíly je v tvorbě vidět jistá paralela. Divákovi je tak umožněno lépe pochopit myšlenku uměleckých stylů, zvláště v tvorbě převažující abstrakce. Je zde hned několik děl, která na mě obzvlášť zapůsobila, Rodinný portrét (1910), v kterém si už divák musí složit obraz sám a u kterého si člověk uvědomí, že percepce díla již vyžaduje od vnímatele víc než pouhá fotografie coby reprodukce skutečnosti. A pokračovalo to dále, Žena v trojúhelnících (1910 -1911), Sólo hnědé barvy (1912 - 1913), no a především samotná Amorfa. Dvoubarevná fuga (1912), působící na mě pro své barvy harmonizujícím dojmem. Malíř zde konkrétnost skryl nejen v obraze, ale i v jeho názvu, proto není lehké poznat, co je na obraze zobrazeno, a neusnadňuje to ani množství vystavených studií, které si k této práci Kupka vyhotovil a které svědčí o tom, jak dlouho a intenzivně se na obraz připravoval. Lidé v obraze vidí plno různorodých věcí, někdy i překvapivých. Osobně na plátně vidím dívku, tanečnici v pohybu. Po předešlých sálech se již návštěvník na Amorfu dívá jinak, než kdyby přišel přímo k ní. Ostatně i tím je v názvu výstavy ona Cesta. Není to jen cesta autora, ale i cesta návštěvníka výstavy, která mu umožní lépe pochopit abstrakci jako nový směr. A k lepšímu pochopení jistě pomohou i textové tabule, které jsou s přiměřeným obsahem rozmístěny po jednotlivých sálech. 

Rodinný portrét (1910)

 Potkala se zde díla, která jsou především ve vlastnictví Národní galerie v Praze a Muzea Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových, ale jsou zde obrazy například i z Centra Georges Pompidou v Paříži, Muzea moderního umění v New Yorku, muzea ve Filadelfii, Baffalu a některé obrazy jsou ze soukromých sbírek. Pojistit setkání takovýchto děl, nebylo jistě levnou záležitostí, proto pravděpodobně nelze i přes divácký zájem doufat v prodloužení výstavy a termín do 3. března bude nejspíše konečný. Kdyby ne, bylo by to potěšující.

Žena v trojúhelnících (1910 - 1911)

 Výstavu doprovází i obsáhlý výstavní katalog (700 Kč) mapující autorovu tvorbu a především vystavená díla. Katalog je k dispozici i na samotné výstavě v umělecké dílně, kde si to, jak František Kupka pojímal umění včetně jeho tezí, může návštěvník demonstrovat na různých pomůckách, například k míchání barev slouží světelný mix pult, který se příliš neliší od zvukového mix pultu. 

Sólo hnědé čáry (1912 - 1913)

 František Kupka byl v jistém slova smyslu vizionář, a to nejen v nových uměleckých trendech, ale i v moderní době, která se těmito trendy otevírala. Že se postupem času abstraktní zobrazení může změnit na konkrétní, ukazuje obraz Vertikální plány III (1912 - 1913). S jistou nadsázkou to dokládám přiloženou fotografií.

Vertikální plány III (1912 - 1913)

 Jistě se teď ptáte, co mi na výstavě tak vadilo, že podle mne není světová, když ji přitom tak chválím. Hnedle to vysvětlím. 

 Ano, výstava představuje dílo světově významného autora, zastoupeného v mnoha světových galeriích a i provedení je na světové úrovni, ale světovost se skládá i z detailů. A tady to skřípe. Když v samotném informačním centru natrefíte na nepříjemnou mladou slečnu, která kouká, jak by se vás co nejrychleji zbavila (ano, vím, že celý den opakuje stále stejné informace a nedělám si iluze o jejím ohodnocení), a která se na vás tváří hůř, jak prodavačka v konzumu, jde světovost stranou. A jsme opět doma. To je ale pouze začátek. Nepříjemných zaměstnanců jsme potkali více. Nespraví to ani velice příjemná paní v sále číslo osm, která když viděla, že máme zájem, dala se s námi do řeči, upozornila nás na některé detaily na obrazech a podělila se i o své dojmy z obrazů. Kdybychom v tu chvíli šli domů, měli bychom jistě dojmy z výstavy mnohem příjemnější, ale vzhledem k našim možnostem nám z Trianglu zbývaly ještě Schwarzenberský a Šternberský palác. 

 Kdo mohl tušit, že Schwarzenberský palác je stálou expozicí doslova nabouchán od sklepa (archeologie) po půdu (vojenské zbraně)? A v patrech mezi například obrazy Karla Škréty. Na Šternberský palác nám zbylo něco málo přes půl hodiny, přesto jsme se rozhodli, že si jej projdeme, abychom příště věděli, na co se máme připravit. Ale když už nám třetí zaměstnanec Národní galerie v řadě začal nepříjemně a důrazně vysvětlovat, do kolika mají otevřeno a kolik je hodin, sdělil jsem mu, že to víme, ale že by se k návštěvníkům měli chovat trochu lépe a vyhazovat je opravdu až na konci otevírací doby. Pán se mi za svá slova později omluvil, to ale nemohlo napravit již narušený celkový dojem. Ostatně kdyby byl zběhlý ve světové kinematografii, jistě by věděl, že galerie světovějších jmen, než je Národní galerie v Praze, si lze prohlédnou za mnohem kratší dobu, než byla naše půlhodinka ve Šternberském paláci.

 Když jsme tedy za pět minut šest odcházeli z Národní galerie a před námi pospíchala domů armáda hlídačů, uklízeček a jiných provozních, s povzdechem jsme museli konstatovat, že jsme dnes byli na velice zajímavé výstavě, kterou kdybychom neviděli, o mnohé bychom přišli. Byla to výstava, za kterou by se vyplatilo jet i dál než do Prahy a která byla skoro světová, scházelo málo. 

 Člověk zvyklý na podobné nešvary se ale přesto nad tím musí povznést a pak už zbývá pouze konstatovat, že se opravdu jedná o světovou výstavu. 

 Pro bližší informace o výstavě: www.cestakamorfe.cz (použité reprodukce obrazů jsou z této stránky, Vertikální plány III jsou vyfocené v katalogu výstavy)