Že se někdy na tuto slavnost podívám, mě v životě nenapadlo, že se na ni podívám u příležitosti bar micva mně blízké osoby už vůbec ne, přesto jsem se jednu červencovou sobotu ocitl v pražské synagoze a mohl jsem zažívat tento důležitý obřad společně s ostatními, kteří si ten den přišli vyslechnout slova z tóry přednesené nově přijatým členem v mužském sboru. A bylo to něco uchvacujícího. Stojím u lavice na místě, kde možná kdysi stával Franz Kafka, Egon Erwin Kisch nebo Max Brod. To jsou jména, která mi jako první přijdou na mysl, ale vím, že těch, co tudy za ta staletí prošli, bylo nespočet. A teď jsme tu my a dnešní slavný okamžik. Nejsem ve staronové synagoze poprvé, ale být zde jako turista se nedá srovnávat s tím, být tu jako host na skutečném obřadu. Tyhle okamžiky si musím pamatovat, zní mi v hlavě, když sleduji průběh celé slavnosti. V ruce držím otevřenou knihu, o které vím jen to, že bych jí nerozuměl ani kdybych se snažil, protože je psaná v hebrejštině. Pamatuji na to, že se čte zprava doleva, listovat v knize pozpátku mi přesto činí problém. Vedle mě stojící mladý pán pochopil moji bezradnost ohledně hebrejštiny a občas sleduje, zda jsem na správné stránce. Tato pozornost mě těší, ale víc než knihu sleduji, co se děje kolem. Papírová jarmulka, kterou jsem si půjčil kvůli povinné pokrývce hlavy u vstupu, mi ke všemu stále padá a nesedí na hlavě. Kdosi mi poklepe na rameno a já vidím, jak mi jeden ze sousedů podává svoji náhradní jarmulku. Opravdovou. S díky ji přijímám a hned zjišťuji, že ta sedí na hlavě mnohem lépe. V jednu chvíli jsem trochu nervózní, ne kvůli sobě, ale za toho, kdo má dnes prvně číst. Naprosto zbytečně, zvládl to výborně a já po pár minutách sdílím jeho radost, kterou mu lze vyčíst z očí. Oslavou svých třináctých narozenin a prvním čtením z tóry vstoupil mezi dospělé. Celý sbor mu potřásá rukou, připojuji se. Na tvářích všech přítomných je úsměv. Obřad je u konce a já s překvapením zjišťuji, že jsem v synagoze strávil téměř tři hodiny, přesto mi to uteklo velice rychle. Společnost se poté odebrala na malé pohoštění. Po krátkém, ale zajímavém rozhovoru u dobrého jídla o historii, o češtině a o zajímavých souvislostech mezi počátky češtiny a hebrejštiny se odvažuji zeptat, s kým mám tu čest vést rozhovor. “Já? Já jsem rabín,” slyším odpověď. Nezakrývám své překvapení a s omluvou konstatuji, že jsem si vždy rabína představoval jinak. “Rabín nemusí být jen starý muž,” dostává se mi odpovědi pronesené s úsměvem. Vzpomínám si, jak na mě před rokem udělalo dojem, když jsem viděl skupinky židů trousících se v sobotu ráno vídeňskými ulicemi k modlitbám. Děkoval jsem tehdy v duchu za to, že se tu mohou židé přes celé složité dvacáté století scházet. A dnes děkuji, že jsem mohl být v synagoze hostem.
Žádné komentáře:
Okomentovat