Pustím-li si polské rádio a náhodou je řeč o České republice, zpravidla to bývá na téma nekvalitní české potraviny a že bychom si na ně měli dávat pozor, když nakupujeme. A to nepovídám, to jsem skutečně slyšel a měl jsem díky tomu veselejší den, protože každý v Čechách přece z rádia moc dobře ví, jak je to s kvalitou polských potravin.
Nechci být soudce, ale pravdou je, že mi v Polsku chutná víc než v Čechách. V cukrárnách a v pekárnách si je z čeho vybírat, pečivo je pestré, chutné a velké. Dokonce bych řekl, že je zde nebezpečné chodit kolem cukráren, kterých je tu velké množství. Zpočátku jsem si řekl, že pár zákusků za svůj pobyt ochutnám, ale hned ten první, jakási Napoleonka, mi tak zachutnala, že jsem u ní prozatím zůstal. Dost věcí se tu prodává na váhu, a to jak zákusky, bonbóny, tak například i hlavní jídlo. Abych jen nechválil, nejsou tu prakticky žádné restaurace. Lidé se stravují buď doma, nebo jsou tu jídelny a jídlo si člověk přinese na tácu. Někdy je složité si jídlo objednat, jsou úplně jiná než v Čechách. Nejsem žádný pivař, ale co zde také postrádám a co mi trochu vadí, že je téměř nemožné si dát k obědu pivo. A přitom by se to k některým polským pokrmům tak bezvadně hodilo.
Ale teď už k samotnému Zelovu. Na rozdíl od Kleščova je Zelov mnohem větší a je tu i víc česky hovořících lidí. Vlastně ani nevím, jak to napsat. Část potomků českých exulantů hovoří česky, ale považují se za Poláky, část hovoří česky a považují se za Čechy svojí národností, nikoliv občanstvím, část hovoří polsky, ale rozumí česky, protože se tak bavili s rodiči nebo prarodiči, a část hovoří polsky a považují se za Poláky, a to přesto, že jejich příjmení je usvědčuje z toho, že předci byli Češi jak poleno. Mezi sebou už z velké většiny hovoří polsky. Snaží se ale, aby jejich děti nezapomínaly na svoje české kořeny. Pro mnoho Poláků v okolí jsou proto stále Češi. Ostatně to byl úděl lidí už po válce. Na ty, kteří přišli po válce do Čech, se pohlíželo jako na Poláky, přestože z Polska odešli právě proto, že se na ně pohlíželo jako na Čechy. Mnozí z českých obyvatel Zelova ke všemu mají své příbuzné v Čechách, tak jak odcházeli především po válce. Generace, která nastupovala do školy po válce, se musela učit už hlavně polský jazyk, čeština proto začala ustupovat a pouze v několika rodinách se udržela až do dnešní doby. Mnoho obyvatel ale v Zelově česky rozumí a podle sčítání až 3000 obyvatel v okolí má své předky z Čech (a Moravy). Některé znaky v jazyce jsou typické právě jen pro toto město, jde o takzvanou Zelovskou češtinu.
Charakter města je také zajímavý. Jde o menší městečko, kde člověk najde téměř vše, co potřebuje k svému životu. Jsou tu obchody všeho druhu, několik cukráren, je tu knihovna, kulturní dům, který je poměrně aktivní, a úhledné náměstí. Zelov je velká placka, i proto tu téměř všichni jezdí na kole. Jezdí se na širokých chodnících, kde se ovšem dost často potkávají chodci a cyklisté. Evangelický sbor vedle fary a kostela vlastní i dům, kde funguje školka pro děti, a to nejen evangelíků.
Ve městě se zachovalo mnoho původních domů, které si postavili Češi před tím, než z Polska odešli. Některé domy jejich noví obyvatelé opravili, ale stále lze ve městě spatřit domy, které stojí nepovšimnuty i 70 let a svědčí tak o událostech, které navždy změnily město. Jakoby tyto domy stále čekaly, až se vrátí jejich majitelé z dlouhého výletu.
Odkaz českých předků v Zelově stále žije a je připomínám ať už stavbou evangelického kostela s českými nápisy nebo českým jazykem, který si někteří stále zachovávají a pečují o něj jako o vzácný drahokam, protože tím také je.
Žádné komentáře:
Okomentovat