Dokázat se poučit z chyb

 Včera jsem se díval na dokument Netflixu Sociální dilema, kde jsem našel odpověď na otázku, co se to na tom světě v posledních letech děje. Hovoří se tam o tom, proč je současný svět tak rozdělený. Projevuje se to téměř na celém světě, společnosti se dělí na dva nesmiřitelné tábory. Zmiňovaný dokument to dává do souvislosti s rozšířením sociálních sítí.

Je neuvěřitelné, jak velký dosah to má. Nestačím se divit tomu, co všechno si člověk může přečíst například v diskuzi čtenářů pod zpravodajskými články. Lidé byli hodně nepřipravení na příchod sociálních médií, která toho zneužila a možná si toho tvůrci ani nebyli vědomi, kam to může dojít. 

Skupinou, která toho zneužila, jsou politici, populističtí, kteří se rychle naučili v sociálních sítích pracovat. Lidé tak věří ne faktům, ale tomu, čemu chtějí věřit, co je pro ně příznivější a zajímavější, lidé věří svojí pravdě, kterou si na internetu najdou a obalí se jí. Ničemu jinému už potom nevěří. Třeba teď je to případ koronaviru, nejprve v Česku všichni nosili roušky, chovali se zodpovědně, pak jim politici dovolili roušky sundat a lidé na roušky zanevřeli, už je to prostě nebaví, a tak se obklopují svojí pravdou, že roušky jsou zbytečné, nebo ještě hůře, že škodí. I takových článků na internetu najdete mnoho. A podle toho to také vypadá. Jsme třetí nejhorší zemí v Evropské unii. V České republice máme rychlý nárůst případů a není zatím šance, že by se to nějak zastavilo, protože se blíží volby a premiér Babiš nepůjde proti přání většiny lidí, i když by to bylo potřeba. Navíc se lidé přestali chovat zodpovědně vůči sobě navzájem. Kvůli takovému chování jsem se i já ocitl v karanténě, která nemusela být. 

Občas se zamyslím nad tím, jak šílený rok 2020 je. Celý svět se změnil a zatím není moc naděje, že by se to zlepšilo, naopak. V takovou chvíli má Česká republika smůlu na premiéra i na prezidenta. Oba jsou to lidé bez kvality a bez hodnoty, potřebovali bychom tam teď úplně jiné lidi. 

Za včerejšek přibylo 2139 nových případů. Je to rekordní číslo, každý den se jedná o rekordní přírůstek. A pak si v diskuzi přečtete, takové zprávy, že jsou to vymyšlené případy, že se někdo dozvěděl, že je pozitivní, aniž by byl na testech a podobně. Má to za cíl zpochybnit oficiální čísla.  Nerozumím tomu, že jsou lidé, kteří takovéto falešné zprávy píší a posílají. Zároveň si ale dokážu představit, že své pravdě věří a snad by se za ni dokázali i bít, a to je hodně šílené. 

A i v tom mohou hrát roli sociální média. Připadá mi to hodně hrozné a nechce se mi ani věřit, v jakém stavu jsme se během pár let ocitli. Věřím, že se to nějak časem vyřeší, ale teď to vidím jako velký problém. Nechci být příliš pesimistický, ale tak se mi zdá, že na světě hodně chybí vzájemné porozumění, pokora a úcta k druhým a bojím se toho, že na to právě v krizových chvílích můžeme trochu dojet. Je třeba vědět, že člověk, který má jiný názor než my, není náš nepřítel. Je třeba vědět, že pokud je pravda nepříjemná, nezbavím se jí tím, že ji budu popírat. 

Když si čtete Bibli, jsou tam příběhy, v kterých hrdina chybuje, je mu dána druhá šance a on i přes to, že už jednou chyboval a ví o tom, udělá stejnou chybu podruhé, potřetí a klidně počtvrté. Takovým příběhům jsem se vždy zdráhal věřit, protože mi přišlo nemyslitelné, aby někdo chyboval i poté, co se mohl poučit, ale teď mi to připadá ve společnosti hodně podobné. Znamená to opravdu, že jsme jako lidé nepoučitelní? Snad ne. Budu věřit tomu, že se jednou z našich chyb poučíme. 

Film Thelma

Vybrat si nějaký zajímavý film pro mě v poslední době není příliš lehké. Nevím, jestli jsem tak náročný nebo je to tím, že se točí filmy dost podobné a jakmile člověk nepřijde na notu prvnímu, nechytá se jeho zájem ani u dalších. 

Překvapil mě proto film Thelma od dánského režiséra Joachima Triera. Vypráví příběh mladé studentky, která nastupuje na vysokou školu a zakouší zde jiný život, než na který byla doposud zvyklá. Dosud žila v rodině dosti konzervativní i vzhledem k hluboce věřícím rodičům, kteří nepřipouští žádné ústupky od dobrých mravů. Na vysoké škole přichází do společnosti, která neodmítá alkohol, tabák a jiné nezdravé ale lákavé věci. A co víc, poznává zde lásku, lásku ke spolužačce. Thelma tak musí řešit osobní dilema, které by mohlo stát samo o sobě.
Další rovinou příběhu je zvláštní souhra událostí kolem Thelmy, které přecházejí do roviny magického realismu. Jsou věci skutečné pouze jejím realizovaným přáním? Má vliv na události, které se kolem dějí? Souvisí její zdravotní příhody s tím vším? A má lidská vůle možnost měnit věci kolem nás? Je naše hlava místem, které může změnit víc, než bychom si chtěli připustit? 

Film je to velice zajímavý. Nese známky severského filmařského rukopisu, a to mu dodává originalitu a opravdovost. 

Čtenářská soutěž Rosteme s knihou

Už vloni jsem to zvažoval se svojí tehdejší šestou třídou, ale až letos jsem se k tomu odhodlal. Přihlásil jsem svoji třídu šesťáků na čtenářskou soutěž, kterou pořádá společnost Rosteme s knihou. Přijde mi to jako velice sympatická soutěž. Veškeré kouzlo je ukryto v tom, že přihlášené kolektivy šesťáků dostanou do třídy pět titulů po pěti kusech, dohromady tak 25 knížek toho nejlepšího, co v současnosti pro věkovou kategorii 12 let vychází. Knížky to jsou velice zajímavé a jejich žánrové rozpětí je velice široké, svoji knihu by si tak z nabídky mělo vybrat každé dítě a snad i dospělý. Každý žák měl za úkol přečíst si jeden titul a k tomuto titulu si dělat poznámky, které bude moci použít v soutěžním klání. To proběhne prostřednictvím počítačů následující pondělí, žáci budou odpovídat na otázky, které se budou týkat čtených knih. 

Jsem na to zvědavý, přál bych si, abychom nebyli poslední. To je sice skromné přání, ale jak jsem pochopil, je to takový cíl, na který jsme schopni dosáhnout, a právě to potřebujeme. Snažit se dostat mezi vítěznou pětku by pro nás nebylo motivační. Nevím, kde se bere ona skepse a lenivost

mezi žáky, ale musím si přiznat, že i přes vynaložené úsilí se mi nepodařilo mnohé přimět k tomu, aby přečetli alespoň tu jednu jedinou knihu. Na výsledek jsem proto velice zvědavý a udělá mi radost jakákoliv lepší pozice. Se třídou ze Základní školy v Raspenavě jsme široko daleko jediná škola, která do této soutěže šla a byla vybrána, i to je fajn motivace a rozhodně nelituji, že jsme se do toho vrhli.

Po týdnu v Zelově

Je to týden, co jsem se z Kleščova přesunul do Zelova, a čtrnáct dní, co jsem přijel do Polska. Víc a víc se začínám orientovat ve zdejším prostředí. S překvapením zjišťuji, jak moc jsme si podobní, a s ještě větším překvapením zjišťuji, jak moc jsme rozdílní.

Pustím-li si polské rádio a náhodou je řeč o České republice, zpravidla to bývá na téma nekvalitní české potraviny a že bychom si na ně měli dávat pozor, když nakupujeme. A to nepovídám, to jsem skutečně slyšel a měl jsem díky tomu veselejší den, protože každý v Čechách přece z rádia moc dobře ví, jak je to s kvalitou polských potravin.

Nechci být soudce, ale pravdou je, že mi v Polsku chutná víc než v Čechách. V cukrárnách a v pekárnách si je z čeho vybírat, pečivo je pestré, chutné a velké. Dokonce bych řekl, že je zde nebezpečné chodit kolem cukráren, kterých je tu velké množství. Zpočátku jsem si řekl, že pár zákusků za svůj pobyt ochutnám, ale hned ten první, jakási Napoleonka, mi tak zachutnala, že jsem u ní prozatím zůstal. Dost věcí se tu prodává na váhu, a to jak zákusky, bonbóny, tak například i hlavní jídlo. Abych jen nechválil, nejsou tu prakticky žádné restaurace. Lidé se stravují buď doma, nebo jsou tu jídelny a jídlo si člověk přinese na tácu. Někdy je složité si jídlo objednat, jsou úplně jiná než v Čechách. Nejsem žádný pivař, ale co zde také postrádám a co mi trochu vadí, že je téměř nemožné si dát k obědu pivo. A přitom by se to k některým polským pokrmům tak bezvadně hodilo.

Ale teď už k samotnému Zelovu. Na rozdíl od Kleščova je Zelov mnohem větší a je tu i víc česky hovořících lidí. Vlastně ani nevím, jak to napsat. Část potomků českých exulantů hovoří česky, ale považují se za Poláky, část hovoří česky a považují se za Čechy svojí národností, nikoliv občanstvím, část hovoří polsky, ale rozumí česky, protože se tak bavili s rodiči nebo prarodiči, a část hovoří polsky a považují se za Poláky, a to přesto, že jejich příjmení je usvědčuje z toho, že předci byli Češi jak poleno. Mezi sebou už z velké většiny hovoří polsky. Snaží se ale, aby jejich děti nezapomínaly na svoje české kořeny. Pro mnoho Poláků v okolí jsou proto stále Češi. Ostatně to byl úděl lidí už po válce. Na ty, kteří přišli po válce do Čech, se pohlíželo jako na Poláky, přestože z Polska odešli právě proto, že se na ně pohlíželo jako na Čechy. Mnozí z českých obyvatel Zelova ke všemu mají své příbuzné v Čechách, tak jak odcházeli především po válce. Generace, která nastupovala do školy po válce, se musela učit už hlavně polský jazyk, čeština proto začala ustupovat a pouze v několika rodinách se udržela až do dnešní doby. Mnoho obyvatel ale v Zelově česky rozumí a podle sčítání až 3000 obyvatel v okolí má své předky z Čech (a Moravy). Některé znaky v jazyce jsou typické právě jen pro toto město, jde o takzvanou Zelovskou češtinu.

Charakter města je také zajímavý. Jde o menší městečko, kde člověk najde téměř vše, co potřebuje k svému životu. Jsou tu obchody všeho druhu, několik cukráren, je tu knihovna, kulturní dům, který je poměrně aktivní, a úhledné náměstí. Zelov je velká placka, i proto tu téměř všichni jezdí na kole. Jezdí se na širokých chodnících, kde se ovšem dost často potkávají chodci a cyklisté. Evangelický sbor vedle fary a kostela vlastní i dům, kde funguje školka pro děti, a to nejen evangelíků.

Ve městě se zachovalo mnoho původních domů, které si postavili Češi před tím, než z Polska odešli. Některé domy jejich noví obyvatelé opravili, ale stále lze ve městě spatřit domy, které stojí nepovšimnuty i 70 let a svědčí tak o událostech, které navždy změnily město. Jakoby tyto domy stále čekaly, až se vrátí jejich majitelé z dlouhého výletu.

Odkaz českých předků v Zelově stále žije a je připomínám ať už stavbou evangelického kostela s českými nápisy nebo českým jazykem, který si někteří stále zachovávají a pečují o něj jako o vzácný drahokam, protože tím také je.