úterý 30. března 2010

Febiofest- festivalová třešnička


Již sedmnáctý ročník mezinárodního filmového festivalu Febiofest byl zahájen o tomto víkendu. A je vskutku z čeho si vybírat, vždyť je během jednoho týdne promítnuto na cca 184 filmů. To je porce, která by běžným divákům, ke kterým se počítám, stačila tak na dva roky. Tím bych rád podotkl, že dávám přednost kvalitě nad kvantitou. A právě proto mám Febiofest v oblibě. Dopočítal jsem se, že sám jsem navštívil již 11 ročníků a téměř nikdy jsem neodcházel zklamán. Z mé strany je tedy návštěva Febiofestu sázka na jistotu a stejně tak mohu vřele tento festival všem doporučit. Letos jsem navštívil pět filmů.


Prvním byl snímek Syn lovce orlů, csfd, švédsko-německo-dánský film o nomádském životě na mongolské náhorní plošině. Hlavním hrdinou je dvanáctiletý chlapec, který touží po životě ve městě. Proto utíká do města, kde žije jeho bratr, postupně se jeho představy ukazují jako bláhové. Chlapec objevuje holou pravdu a vrací se zpět k otci. Snímek je založen na kontrastu krásné krajiny a špinavého města, kde jsou i lidé mnohem horší než doma. Je až neskutečné, že takto nedotčená příroda stále existuje. Důležitou roli ve filmu hraje i orel, kterého otec posílá za chlapcem, aby se stal jeho ochráncem, užasné zvíře. Mínusem filmu je trochu kýčovitý závěr, kdy všechno dobře dopadne. Na druhou stranu, právě takový závěr jsem si celou půlku filmu přál, takže mám být asi spokojený. Film končí zajímavým rozhovorem otce a syna. Syn se ptá, zda si nepořídí GPS, aby věděli, kde mají ovce. Otec mu odpoví, že GPS nepotřebuje, vždyť ví, kde má ovce. Ano, GPS nepotřebují, a jen doufám, že ještě nějaký čas potřebovat nebudou...


Druhým filmem, na který padla naše volba, byl Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem, csfd, francouzký snímek o dívce, která se touží stát jeptiškou a zasvětit svůj život bohu, ale její odhodlání a její víra je tak silná, že ji představená kláštera posílá ještě před řeholním slibem domů. Dívka se dostává do společnosti muslimů a zde nalézá shodné rysy své pevné víry s jejich zaujetím pro boha. Zaplete se ale do teroristických akcí. Film končí zajímavou scénou, kterou jsem pochopil až po několika dnech. Ta čistá dívka, která chce zůstat čistá pro boha, nakonec končí v objetí hříšného, který představuje svět, vůči kterému se vymezovala. Film, u kterého se musí myslet a ani to někdy nepomáhá. Během projekce poměrně velký počet diváků odcházel, což samo svědčí o tom, že se nejedná o běžný snímek. Dlouhé záběry, zajímavé neherecké tváře, i to jsou klady filmu. Film na Febiofestu uvedl sám režisér s hlavní představitelkou.


Třetím filmem byla Baarìa, csfd, velká filmová freska o historii Itálie. Příběh se začíná v třicátých letech minulého století a postupně s hlavním hrdinou sledujeme proměnu Itálie, kterou ve filmu reprezentuje jedno menší mestečko. Výpravný film, okouzlující svojí barevností. Celý příběh drží pohromadě a jedinou věcí, na kterou jsem si musel v průběhu filmu zvykat, byla neustálá ukřičenost. Ale vždyť jsme v Itálii, tak proč ne? Skvostem filmu je i její hudba, kterou složil Ennio Morricone a která zní téměř celý film. Film je dostatečně dlouhý na to, aby si člověk navykl jeho tempu a způsobu vyprávění a přijal jej jako ten nejideálnější pro vyprávění o historii Itálie. Závěr filmu v sobě nese až prvky magického realismu, takže opravdu zážitek. Jak by asi vypadala česká Baarìa a kdo by ji točil?


Úplně v jiném tempu se odehrával čtvrtý film. Maďarský snímek Vysílání, csfd, který představuje svět po nějaké katastrofě, kdy vypadlo televizní vysílání. Neřeší přitom globální problémy, věnuje se omezenému počtu lidí, na kterých ukazuje důsledky, které ztráta televizního vysílání poznamenala. Zajímavý je závěr, lidé si najdou řešení, postaví zeď, která je symbolicky dělí od okolí a v této zdi si vyspraví otvor v rozměrech obrazu. Právě to, pro nás totiž představuje obrazovka, zeď, skrz kterou hledíme na svět. Poslední záběr je opravdu dobře promyšlený.


A posledním filmem, na který padl náš los při výběru filmů, byl snímek Panna zázračnice, web, ukazující na podkladu reálných událostí situaci v Kolumbii. Hlavním hrdinou je syn bohatého obchodníka, který je spolu se svým kamarádem při cestě za víkendovou zábavou unesen levicovými gerilami a několik měsíců či let (lze tak odhadovat pouze z jeho neupraveného vousu) držen jako rukojmí. Celému příběhu dodává na autenticitě syrová kamera. Snímek není prvoplánový a nesnaží se vidět celou situaci v této zemi černobíle, snaží se proto vysvětlit, proč se k takovým praktikám bojovníci odhodlávají. Už když jsem na film šel, věděl jsem, že nás čeká silný zážitek, ale skutečnost přesto překonala má očekávání. I milovníci bojových scén si příjdou na své, otřesné na tom všem je to, že se v Kolumbii jedná o realitu, což dokumentuje i sdělení na konci filmu, že v roce 2008 bylo v Kolumbii drženo v zajetí na 3000 lidí.

Žádné komentáře:

Okomentovat