Mají místa svoji paměť? Domnívám se, že ano. Jak jinak si vysvětlit atmosféru, která je na některých místech přítomna. Ano, dalo by se namítnout, že bez znalosti historických souvislostí by se nám všechna místa jevila úplně obyčejně. Ale máme se bránit ve snaze vyvarovat se trápení a nejistému svědomí znalosti dějů minulých? Znalost dějin nám dává jisté poučení a záruky, že se některé věci nebudou opakovat, a když tak maximálně jednou, dvakrát, při nejhorším třikrát. Víckrát ne! Ovšem nesmíme zapomenout. A právě to není případem míst, která jsme navštívili. Kdyby mohla vyprávět, jistě by nám mnohé řekla. Ovšem není dost na tom, co už sami víme? Nejsou taková místa sama o sobě svědectvím hrůz?
V rámci školní exkurze studentů historie jsme navštívili Pankráckou věznici, kde za války v takzvané Pankrácké sekyrárně vykonávali tresty smrti, otřesná místnost. Pamatuje doby, kdy i samotná existence byla rozsudkem k neexistenci, kdy za bytí následoval trest nebytí. Jak málo stačilo. Hranice mezi životem a smrtí byla chvíle ne delší deseti minut. Padly zde tresty na nevinných lidech. A jako jisté pokračování následovaly po válce na Pankráci popravy v režii komunistické ideologie. Jistě zde padly i spravedlivé tresty na nacistických zločincích (i když může být trest smrti spravedlivý???). Člověk je zde postaven před otázku, co nás dělá opravdu lidmi? Naše vysoké mínění o člověku při pohledu na funkční gilotinu s přistavenou nádobou na oddělené hlavy nejistě šmátrá po alespoň malém záchytu. Sami v sobě popíráme to, že něco takového bylo možné. Tady už nejde o nacisty či komunisty, tady už jde o lidi, toho by přece nebyli schopni. A přesto tváří tvář k těmto místům, nemůžeme popřít zločiny, ke kterým tu došlo. Prohnaly se zde dějiny podobně jako celou naší zemí. Je až překvapivé, jak moc se shodovalo konání rozdílných režimů. Nakonec se možná komunismus od nacismu příliš nelišil. Po popravách v režii nacistického režimu následovaly popravy komunistického režimu. I na ty je zde památka v podobě oprátek. Přišla doba, kdy ti, pro které je vězení určeno, kriminálníci, tvořili ve vězení menšinu. Političtí vězni byli zavíráni pro své myšlení, pro své názory na svět, které nebyly v duchu doby.
Naše návštěva Pankráce se započala u bran věznice. Památník, který je věnován vývoji vězenství na našem území se zvláštním důrazem na zločiny vězenství v nacistických a komunistických službách, je přímo v areálu věznice, a proto je jeho dostupnost značně omezena. V limitované skupince dvaceti lidí jsme se po předchozím nahlášení naší totožnosti jako studenti historie mohli do památníku podívat. V nepříliš vábné místnosti, jakési čekárně pro návštěvy vězňů, jsme čekali, až se nás někdo ujme. Následná prohlídka byla velice důkladná, vězeňské službě neuniklo téměř nic, naše marná snaha propašovat do věznice flash disky neuspěla, o mobilních telefonech a fotoaparátech ani nemluvě. A tak, když jsme se ocitli za branami věznice, nás od věznů odlišovalo pouze naše civilní oblečení a propoštěcí cedulka. Byl to zvláštní pocit.
Samotný památník je rozdělen do několika místností, průvodcem se nám stal doktor Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu historie a dokumentace VS ČR, představil nám památník a na modelu nám ukázal jednotlivé budovy věznice. „Dělal to jeden šikovný vězeň, před nedávnem jsme ho pustili, ale už zase něco vyvedl, tak se asi vrátí,“ poznamenal při našich obdivných pohledech na model. Vítejme v realitě věznice, pomyslel jsem si. Po krátkém historickém exkurzu jsme došli až do času první republiky. Je s podivem, že právě toto období se vyznačuje nejlépe fungujícím vězeňstvím. Je jakousi metou, ke které až doposud stále jen směřujeme.
Poslední částí památníku je již zmiňovaná sekyrárna, věděli jsme, co nás čeká, ale jak zapůsobí místo při osobní návštěvě, tím si nikdo nemohl být jistý. Před samotnou místností jsme si mohli přečíst několik dopisů na rozloučenou od odsouzených na smrt. Už to samo o sobě vyvolá v člověku pocity hrůzy a lítosti. Nejprve jsme vstoupili do zasedací místnosti. Za dřevěnou katedrou bylo pět židlí, místnost bez oken, kolem dokola ověšena černým závěsem. Tak, jak to podle dochovaných svědectví skutečně vypadalo i za války. Osvětlení z lampy bylo velice ponuré. „Zde seděl zástupce strany, zde zapisovatel a zde na kraji doktor, který měl za úkol stanovit smrt,“ postupně nám představoval zasedací pořádek v této místnosti náš průvodce. Stáli jsme v místech, které bylo určeno pro odsouzené, nemělo to podobu divadla, vyplynulo to ze situace, vše je zde zachováno ve své syrovosti, v té chvíli jsem se vůbec necítil pevný na svých nohou. V místnosti žádný rozsudek nepadl, došlo pouze k identifikaci odsouzeného, který musel odsouhlasit své jméno. Následně se rozhrnul závěs a před námi se objevila gilotina. Měla být po válce zničena a shozena do Vltavy pod Karlův most, ale podařilo se ji nalézt. Zločinci se snažili zbavit důkazů. Samotný kat, Alois Weiss, dožil svůj život v Bavorsku a zemřel v roce 1986. „V jednom rozhovoru pro noviny obviňoval Československý stát, že mu nechtějí potvrdit práci v protektorátu, a proto má nižší základ pro důchod,“ poznamenal k osobě kata pan doktor Kýr. Pro odsouzené již z těchto míst nebylo návratu. Popravy zde probíhaly i způsobem oběšení na podlouhlé traverze. Po konstatování smrti bylo tělo uloženo do dřevěných rakví a odneseno do dalších místností. Rakve jsme zde viděli, byli připravené pro další odsouzené, kdyby neskončila válka, nacisti by i tyto kusy využili. Po chvilce ticha k uctění obětí jsme pomalu odcházeli. Není nic veselého na vlastní oči spatřit místa, kde docházelo k takovým zločinům. Neměl je na svědomí jeden vyšinutý jedinec, ale celé společenství. Proto by měla být mementem do budoucna, aby již k ničemu podobnému nedošlo.
Když jsme opustili areál věznice a za posledním z nás se zavřely dveře, myslím, že jsme si tak trochu oddechli. V současnosti plní věznice svoji práci správně a její funkce je pro společnost nepostradatelná, přesto zůstává místem, kterému se člověk raději obloukem vyhýbá. Je to trochu odvrácená stránka života. „Víte, jsme rádi, když vidíme, že naši vězni se v budoucnu dokáží vrátit do běžného života, největší beznaděj je, když se nám mnozí do našich rukou neustále vrací,“shrnoval na závěr pocity zaměstnanců věznice doktor Kýr.
Žádné komentáře:
Okomentovat