I já se hlásím z periférie republiky

Přišly povodně, bude to už skoro rok. Hodně článků se napsalo, hodně vět se napovídalo a hodně slz se prolilo. Dotklo se to snad každého občana v České republice. Politici soucitně a zároveň aktivně cestovali do oblastí republiky, o kterých možná kdysi slyšeli v národopise, ale které si sami nedokázali představit.

Zvláštní krajinou zůstává území bývalých Sudet již od odchodu německého obyvatelstva. Historie stará několik desetiletí si zde stále zachovává svůj vliv. Odsun německého obyvatelstva a nedostatečné zalidnění českým obyvatelstvem ovšem nebyla první ani poslední tragédie tohoto území. Po odchodu mnoha zlatokopů, kteří přišli a odešli pouze s vidinou opuštěného majetku, přišla komunistická strana, která na území Sudet ještě před Únorem 48 vyzkoušela svůj plán na plošné znárodnění a přerozdělování majetku. A pak přišly další vlny pohrom. Po sociálním experimentu s etnickými menšinami, kdy se na přelomu let osmdesátých a devadesátých stalo území odkladištěm nepřizpůsobivých obyvatel nejednoho města z vnitrozemí, přišla neřízená vlna národnostního experimentu, kdy zásobovací infrastrukturu postupně přebírali občané vietnamské národnosti a občan si v malých městech již ani nemůže vybrat z jiných obchodů. Školská reforma aplikovaná vedením kraje se postupně snaží eliminovat školy s vyšším potenciálem vzdělání, jakoby se jednalo o řízenou likvidaci území. Každý občan myslící na svoji budoucnost a na budoucnost svých dětí je tedy postaven před otázku, zda ke klidnému a zdárnému životu nemá zvolit jinou část republiky. A do toho přišly povodně v srpnu 2010. Ač jsem nebyl mezi postiženými, pohnutky z povodní jsem měl osobní. Nebylo mi líto majetku, lidé jsou bojovníci, opraví se, upraví se a život půjde dál. Naopak jsem si říkal, že návštěva prezidenta a ostatních papalášů by mohla postižené oblasti prospět. Pan hejtman alespoň pozná, že Liberecký kraj nekončí v hranicích Liberce. Ale bál jsem se něčeho jiného, těch zapomenutých míst, kde voda udělá své a lidé na to zapomenou. Sám jsem byl svědkem, že se opravovaly místa a mosty, které to nepotřebovaly, prostě tu byly peníze, most už nějakou dobu opravu potřeboval, tak to opravíme. Co na tom, že jsou zde místa, která potřebují opravu více?

Nezačaly-li opravy okamžitě, dalo se to omluvit, přišla rychle zima. Nyní již nějaký pátek (soboty nevyjímaje) zima není, a přes to most spojující obce (po přičlenění k Novému Městu pod Smrkem části obcí) Hajniště a Ludvíkov pod Smrkem nestojí. Fotka k článku ilustruje jeho stav v polovině června. Vzdělaný čtenář jistě sám posoudí nakolik splňuje most svůj účel. Objížďka znamená pro obyvatele navíc 2,9 km.

Kdybych chtěl napsat objektivní článek, jistě bych se mohl obrátit mailem či telefonem na Kraj, případně na město, ale to nebylo účelem tohoto textu. Dostal bych nejspíš odpověď, že je most v plánu, ale „po plánu vodu nepřejdu“, jak zaznělo již ve filmu Bílá paní z roku 1965. Chtěl jsem přiblížit situaci tak, jak ji chápe a vnímá obyčejný člověk. Skutečně je tento kraj na okraji zájmu? V letech po druhé světové válce se konaly osidlovací kampaně za účelem toto území obydlit, nyní se zde konají takto nepřímo vysídlovací kampaně. Jak může člověk přijít do míst, kde spadlý most neopraví ani po roce? Konec světa? Možná. Doufám jen, že přes všechnu snahu politiků se periférie republiky jen tak nedá a dál se bude snažit o alespoň trochu slušnou existenci.