Čtete? Čtěte!

Na konferenci Současnost literatury pro děti a mládež, která se každoročně koná v liberecké knihovně u příležitosti Veletrhu dětské knihy v Liberci, mne letos v dubnu pobavila výměna názorů mezi přednášejícím dětským psychologem PhDr. Václavem Mertinem a paní z řad odborné veřejnosti, která se na své vystoupení právě připravovala. Pan Mertin v jistém smyslu hájil děti, které jsou haněny za to, že v současném světě počítačů nemají vztah ke knihám. Tuto tezi se snažil vyvracet. V zahájené diskuzi se zmíněná paní ohradila proti tomuto názoru a začala si stěžovat právě na nedostatečné čtenářské schopnosti a zkušenosti dětí a mládeže, načež pan psycholog reagoval originálním způsobem. Obrátil se na diskutující paní s jednoduchou otázkou: „A vy, čtete?“ Chvíli bylo ticho, takovou otázku paní asi nečekala, nevěděla, jak má odpovědět: „Já, já píšu,“ odvětila. „Na to jsem se neptal, já jsem se ptal, zda čtete.“ Jednoduchá otázka, na kterou paní nenalezla jednoduchou odpověď, čímž pobavila posluchače v sále. Kdyby se na vás někdo obrátil s takovouto otázkou, dokázali byste odpovědět lépe?

Je spousta projektů, které mají podpořit čtení dětí. Některé jsou opravdu zajímavé a originální. Stačí jmenovat www.celeceskoctedetem.cz, těšící se podpoře známých osobností nebo třeba Škola naruby, spočívající ve vyplňování jakési žákovské knížky dětmi pro rodiče, kde děti hodnotí, jak jim rodiče čtou. Vztah, který si mladý člověk vybuduje ke knize, jej bude provázet celý život, zní otřepaná poučka. Pravdivá. Ale jak jsou na tom sami dospělí, čtou? V minulých letech se na toto téma konaly zajímavé průzkumy, ale přeci jenom je to jenom statistika, kde se jistě skryje sem tam hladový a sem tam najedený a oba jsou dle statistiky spokojení.

A tak každý může nakonec hodnotit jen sám sebe. Osobně musím říci, že mě až překvapilo, kolik jsem toho dříve přečetl. Četl jsem sám od sebe a taky z popudu učitelů, vedli jsme si čtenářký deník, kam jsme zaznamenávali naše čtenářské postupy a taky postřehy z přečtených knih. Časem jsem toto čtení opustil. Nedostatek času, jiné důležitější věci a já nevím, co ještě mohu použít za výmluvu. Neznamená to, že bych přestal číst, přečtu do školy jistě více knih a více článků, než dříve. Ale to není podle mne čtení knihy.

Čtení knihy musí podle mých představ probíhat někde v klidu bez zbytečného spěchu a stresu. Řekl jsem si, že se k takovému čtení vrátím. Denně si stačí přečíst deset stránek (to vyjde tak na půl hodinky) a za rok máte přečteno 3650 stánek, to znamená tak 14 knih za rok. Přidal bych tedy k projektu „čteme dětem alespoň dvacet minut denně“ projekt „čteme si alespoň třicet minut denně“. Myslím, že to tak trochu patří i k osobní duševní hygieně, aby si člověk vyčistil hlavu od všedních starostí a na krátkou chvíli se každý den trochu začetl. Poklady, které se nám tak prostřednictvím literárních děl otevřou, jsou jistě nedocenitelné. A pro větší motivaci si můžete začít vést čtenářský deník s poznámkami ke knihám nebo se svými čtenářkými pokroky a úspěchy. Co na tom, že už jsme dospělí? Nestane se nám tak alespoň taková příhoda, jako oné paní z oboru, kterou psycholog překvapil otázkou: „A vy, čtete?“