Febiofest se opět vydařil

Měl jsem malinko obavy, přeci jenom krize je krize a postihla už více míst, k tomu určité zprávy v médiích o tom, že vše není tak super jako loni... Ale obavy byly neopodstatněné. I přes finanční krizi a i přes nepřízeň České televize, která, jak již bývá v naší české kotlině zvykem, přeci nebude podporovat úspěšné, a proto pro letošek rozvázala s Febiofestem spolupráci, se mezinárodní festival filmu, televize a videa vydařil. Skoro všechna představení byla již předem vyprodána, mnoho filmů doprovázela diskuze s tvůrci a samostatnou kapitolou je Music festival, který zaplnil celé třetí podlaží podzemních garáží.

Při počtu na dvě stě filmů je nemožné, aby člověk zhlédl byť i jen desetinu, k tomu jestliže je omezen třemi dny víkendu, nemůže pomýšlet na větší záběr. Proto jsem byl rád, když jsme stihli shlédnout šest snímků. Všechny byly originální a až na ten poslední, bych je mohl vidět znovu a proto je mohu doporučit.

1.Synekdocha, New York

http://www.youtube.com/watch?v=vj61ZA_p-n4&feature=player_embedded

Hned na prvním filmu se nám přihodila nemilá věc, nechápu, jak si někdo může do kina přijít pozdě, takové lidi bych nechal čekat venku, sám jsem se ale dostal do podobné situace a byl jsem rád, že mne pustili. Hned ze začátku jsem ale začal mít pocit, jestli jsme tu správně. Film totiž začínal velice rozvážně, dalo by se říci, jako snímek do hlavního vysílacího času v běžné televizi. Ve chvíli, kdy si jedna z hlavních představitelek vybírá dům a jako mínus zmiňuje: "Ale vždyť tu hoří!?" A makléřka ji odvětí: "Chápu, je těžké vybrat si způsob smrti," jsem zjistil, že jsme tu spávně. Mimochodem ten dům hoří ve filmu ještě po sedmnácti letech, takže žádné obavy.

V popisu filmu je: Režijní debut scénáristického šílence Charlieho Kaufmana. A šílené to opravdu je. Hlavní hrdina, divadelní režisér, má spousty problémů opouští jej žena s dítětem, vidí, jak stárne, a trpí spoustou nemocí. Dostává finanční grand na svoji další hru, má v plánu udělat hru o svém životě, a tak tu najednou začnou vznikat dva světy, ten reálný a ten divadelní, začnou se různě proplétat, až do krajnosti takže není jasné, co právě sledujeme. Dvojník reziséra spáchá sebevraždu, kterou sám režisér nebyl schopen dotáhnout do konce, a tak režisérovu roli převezme herečka, která jej později nahradí v režisérské židli a režisér sám hraje nakonec sám sebe. Vyznění filmu? Všichni jsme originál, nikdo tu není pouze za někoho. Šílené, ale výborné a dotažené do úplného konce.

2.Občan Havel přikuluje

http://www.youtube.com/watch?v=_JXxR9M4j54&feature=player_embedded

I zde jsem měl malinko obavy, jestli se nejedná pouze o snímek, který bude těžit z úspěchu dokumentu Občan Havel. Bál jsem se zbytečně. Snímek zachycuje vznik nahrávky divadelní aktovky Audience od Václava Havla a rozhovory s pamětníky přibližuje tehdejší situaci. Havel se tehdy dostal do zaměstnání v Trutnovském pivovaře, kde přepravovali sudy. Jistý protest vůči tomuto postavení projevoval tím, že do zaměstnání jezdil v mercedesu, který ale nemohl parkovat v areálu pivovaru, ale za branami. Je zajímavé slyšet od tehdejších dělníků, ředitelů i estébáků, jak na tehdejší dobu vzpomínají. Každopádně Havel byl a je osobnost. Také vřele doporučuji.

3.Buena Vista Social Club

http://www.youtube.com/watch?v=6JEdf7XsV5g&feature=related

Zatímco u předešlých snímků jsem nevěděl do čeho jdu, v případě Buena Vista jsme vsadili na jistotu. Jedná se o hudební dokument, který zachytil bývalé hudebníky z dnes již neexistujícího havanského klubu na Kubě. Tito hudebníci, kterým je v dokumentu již přes osmdesát let, se dali dohromady, natočili společně desku a vystoupili na několika koncertech. K vrcholům patřil koncert v New Yorku. Dokument sleduje jejich osudy a hlavně se snaží zachytit jejich charismatické osobnosti, z nichž i v takovém věku sálá energie. Lahoda pro oči i uši.

4.Studený oběd

http://www.youtube.com/watch?v=QmFcu_lRfJs

Tak tenhle snímek bych pro lepší pochopení musel vidět znovu, každopádně za celý film jsem se ani jednou nepodíval na hodinky, uteklo to velice rychle. Film byl složený z jednotlivých epizod obyčejných lidí. Příběh začíná tím, že jednomu přiteplenému mladíkovi, který bydlí v laciném podnájmu a nemá na činži, pták posere vestu. Protože nemá vlastní pračku, vleze k sousedům do sklepa, aby si ji tam vypral a potom si uvědomí, že v kapsách má své poslední peníze. Aby zastavil pračku, vytrhne pojistky. Je vyhnán správcem domu, který musí volat opraváře. Při nahození pojistek, zabijou jednoho souseda, který se zrovna šťoural v zásuvce. Tento soused žil se svojí dcerou bez kontaktu s civilizací a ve sterilním prostředí. Po smrti otce si musí sbalit kufry a vyjít do světa, který ji připadá nepřátelský. Ale nakonec své místo najde.

5.Preludium

http://www.youtube.com/watch?v=jrIGBw89zok&feature=player_embedded

Naprosto jedinečný film odehrávající se celý v jednom záběru. Takže když se zkazil záběr, mohl se film točit znovu. Dohromady to prý takhle točili pětkrát. Ty předchozí záběry skončili konfliktem s bezdomovci nebo s taxikářem. Příběh se odehrává v podvečer v kodaňských ulicích, kde se prolínají osudy několika osob. Hlavní hrdinka filmu Ruth hledá Milovana, který záhadně zmizel. Eva opouští svého manžela Larse, který vede meditační kurzy. Vše do poslední minuty naplánováno, a přesto vše mělo otevřený konec. Na konci filmu přišli na otázky diváků odpovědět režisér Johan Melin a hlavní herečka Anna Fabricius. Podle nich se vše mělo odehrávat v klidných ulicích, ale náhoda tomu chtěla, že zrovna ten den vyhrál Irák mistrovství ve fotbale, a tak probíhají v ulicích bujaré oslavy jako kulisy celého příběhu. Kameraman se přepravoval na skateboardu a režisér jezdil na kole. Výborný snímek, který si zaslouží pozornost!

6.Za všechno může láska

http://www.youtube.com/watch?v=suiHxcNFeD8&feature=player_embedded

Jediný film který jsem opravdu nepochopil. Proto jsem se těšil na ohlášenou diskuzi s režisérem, doufal jsem, že se ho někdo odvážně zeptá, o čem ten film vlastně byl nebo co tím chtěl dívákům říci. Možná snad že je na světě málo lásky, protože se to celé odehrává v blízké budoucnosti v New Yorku, který je plný nevysvětlitelných úmrtí kvůli srdci. Že jako by jim chyběla láska. Dva hlavní hrdinové spolu řeší rozvodové řízení, ona je slavná krasobruslařka a chce s tím skončit, proto si její lidé pořizují náhrady v podobě očíslovaných holek. Se svým manželem utíkají kamsi do Polska, aby tam vystoupili ve sněhové krajině a společně umrzli. Do toho nakonec ti létající Ugaňdané, přivázaní provazy. Opravdu úlet, na tenhle film nechoďte. A režisér Thomas Vinterberg asi věděl, proč si šel raději prohlédnout jarní Prahu, než aby nám vysvětloval, co tím myslel.

Febiofest je již několik let unikátní přehlídkou velice zajímavých snímků, a už jen uvedení na Febiofestu vypovídá o hodnotě filmu. Proto jsem rád, že se to potvrdilo i letos, alespoň u filmů, které jsme viděli. Celková atmosféra s hudebním doprovodným programem potom pouze dotvrdí, že se vyplatí na festival zavítat i příští rok.

Den, kdy přijely bagry

Tak už se do toho pustili. Těžká technika se zakousla do obchodního domu Ještěd. Takhle to vypadalo 23.března 2009 v 16.24 hod. Chudák obyvatel z Liberce, nejdřív mu zbořili Textilanu a teď ještě obchoďák, není kde pracovat, není kde nakupovat. Co teď? Snad jen se sbalit a jít někam jinam.

Potřebujeme k něčemu revoluce?

Žijeme v době krize, to už, až na figurku na Hradě, nikdo nepopírá. Kam se další vývoj bude odvíjet, nikdo neví. Při představě, že vše už se někdy nějakým způsobem odehrálo a my pouze opisujeme jisté dějinné konstrukty, jsme o něco chytřejší. Především si musíme přiznat, že nás to pořádně překvapilo a nikdo s tím nepočítal. Právě proto bychom měli být připraveni, že mohou nastat situace podobně nepředvídatelné. Učebnice dějepisu jsou jich plné. Co nás tedy podle nich čeká?

Můžeme se těšit na pěkné divadlo. Společenské nepokoje jsou jen slabým odvarem, následují lidové bouře, a pak příjde revoluce, která nám v tom udělá pěkný čurbes, abychom, až to přejde, zjistili, že jsme zase tam jako na začátku.

To, že dlouho nepršelo, neznamená, že už nebude, měli bychom se poohlédnout po novém deštníku. Ještě je čas, a tak si můžeme vybrat barevné provedení. Dávám přednost zelené, možná malinko do modra, ale prý je v módě oranžová nebo raději červenou, aby byl člověk vidět?

To vše se ale nestane, žádná revoluce nehrozí, všichni důležití počítali, že taková krize může přijít a nikoho ani nenapadne, aby to popíral. Bylo by to stejně nenormální jako popírat globální oteplování, a to by mohl leda blázen, a protože u nás žádný blázen není, nebude ani revoluce. No nic, snad příště...

Konec obchodního domu Ještěd

Dny obchodního domu Ještěd jsou pomalu sečteny. Vlastně to všechno bylo velice rychlé, a to přes to, že je to již přes rok, kdy se o konci této budovy v centru Liberce začalo mluvit. Zpočátku to vypadalo, že zasáhnou ochranáři a zapíší budovu do seznamu památek. Jakmile majitelům Tesca začalo být jasné, že proti nim stojí slabí soupeři, začali jednat. Je jasné, že vše jednou končí a i tu nejhonosnější budovu čeká jednou konec. Jaký bude konec té které budovy si asi nikdo neumí představit. V případě Ještědu to vidíme na vlastní oči.

Je to pomalá a bolestivá smrt, téměř jak na středověkém pranýři. Nejprve začali sundávat obložení, aby bylo všem jasné, že jako je už rozhodnuto. Myslel jsem si, že mají málo peněz, tak to potřebují hodit do sběru, aby mohli pokračovat. Nebo využili obložení pro nové centrum, které začali stavět hned vedle? Každopádně to vypadalo dost ohyzdně a asi tím chtěli dokázat, že se jedná o komunistický paskvil. Pak začali postupně odbourávat jednotlivé boční části, které zadělávali náhradním zdivem. To vše za plného provozu. Mezitím se dostavělo honosně se tvářící nákupní centrum My, které postupně pohltí celé prostranství.

No a pak nadešla chvíle, kdy obchodníci sbalili své švestičky a přešli o dům dál. A co zůstalo v Ještědu? Hrozdný čurbes, staré vybavení. No a co tedy s tím? Udělali akci odneste si kus Tesca domů. A na lidi to zabralo. Jistě si připadali jak v ráji, taková židle přišla na desetikorunu a skříň na necelou padesátku. No, jak v ráji. Taky jsem se tam zašel ještě jednou podívat a představit si slavnou éru, kterou dům zažíval. Dalo hodně práce si to představit, když kolem bylo tolik nepořádku a vedle mě se lidi rvali o poslední kusy židle za kačku. Ale jsem rád, že jsem se tam podíval.

Netvrdím, že v posledních letech vypadal Ještěd nějak vábně, když se do budovy od sametové revoluce neinvestovalo, tak to muselo být vidět, ale po opravě a možná citlivé přestavbě bychom mohli mít v Liberci jednu pozoruhodnou pomátku z nepozoruhodného období.

Konce centra My se nedočkám, ale umím si představit, že to bude podobně absurdně-tragické jako konec obchodního domu Ješted. Začátky jsou vždy veselejší než konce...

Letohrádek královny Anny

Letohrádek královny Anny stojí na Pražském hradě. V letech 1538-1565 jej nechal vystavět pro svou manželku Annu Jagellonskou Ferdinand I.,letohrádek je vystavěn v renesančním stylu.


---- 
Odesláno z mobilního telefonu Sony Ericsson

Jen tak...

Tak jestli se tento příspěvek objeví na blogu, budu velice rád...

Mnichovská smlouva v Národním muzeu

Na výstavě Republika, která byla připravena k 90.výročí vzniku Československa v Národním muzeu, je k vidění trojice originálů Mnichovské smlouvy. Musím říci, že jsem čekal nějaký honosně upravený dokument psaný zdobeným písmem a drahým ingoustem, a podle reakce ostatních návštěvníků jsem nebyl sám. Nejen mne tedy překvapilo, že mnichovská smlouva vypadá jako tisíce jiných papírů vzešlých od pilných a tvořivých úředníků. Je psaná na stroji na běžném kancelářském papíru a jediné, co upoutá, je snad skupinka podpisů na jejím konci. Jak může takový kus papíru ovlivnit osudy tolika lidí? Jak mohl takový kus papíru ovlivnit osudy celého národa? Takže nejzajímavější častí této smlouvy je její příloha, kde je v barvách vykresleno zabrané území. Vedle mnichovské smlouvy nabízí výstava pohled na první republiku ze všech možných úhlů. V názorných kulisách zde člověk pozná, například jak vypadala v té době kavárna, jak si vedl průmysl, které publikace vycházeli nebo zde může nahlédnout do prvorepublikového novinového stánku. Výstava trvá do 15.března.

Češi se jen tak nezmění

Mistrovství skončilo. Myslím, že bylo uspěšné a takový cizinec, kterých přijelo dost, si asi nemusí stěžovat. Jistě se mu příprava tratí líbila, o zajímavé závody nebyla nouze, sněhu bylo dost, a tak už záleží pouze na tom, jak se mu líbil Liberec a okolí. Myslím, že jsme si z pohledu cizince nevedli špatně.

To z pohledu českého to vypadalo poněkud jinak. Už od začátku to doprovázelo spousty zmatků. Před rokem sváželi sníh z chráněných Jizerek a dokonce z upravených tratí pro rekreační lyžaře s takovou arogancí, že si to z morálního pohledu koledovalo zakázání celé akce. Arogance peněz.

Ale to už je pryč, jestli přípravě něco přálo, pak to bylo počasí. Přes všechny naše žabomyší spory napadlo tolik sněhu, že jej bylo až moc.

Stánků navezli do města tolik, že to vypadalo na stěhování národů, nakonec byla otevřena sotva třetina a bylo to přesně tak, jak jsem se obával. V každém druhém byla nabídka téměř totožná. Nějaká ta klobása, svařák, když už to stálo za to tak bramborák. Ceny byly opravdu světové svářák 30-35Kč, bramborák za 50, klobása za 60. Ne všude to tak bylo, ale většinou drželi basu a děsně se zlobili, že k nim lidi nejdou. Mysleli si, že přijedou cizinci, a pak je natáhnou. Typicky české.

Byl jsem na třech závodech, z každého mám jiné zážitky, ale jeden byl společný, chování některých českých fanoušků. Stál jsem u skupinky německých fanoušků, už se to pomalu štosovalo a každý si chtěl zabrat dobrou pozici. Pak vedle mě přišel takový český tatík, celkem vulgárně na mne začal tlačit a čekal , že ustoupím, chvíli jsem odolával, ale pak jsem ustoupil. Bylo mi jasné, že mne považuje za Němce. Před námi stála Němka a on se tedy posunul a začal tlačit na ni. Ta se důrazně otočila a koukala, co chce, začal křičet, že nevidí, tak ať uhnou. Začal kolem sebe mávat rukama a uhodil mi do foťáku. Otočil jsem se na něj a zeptal jsem se ho jestli má nějakej problém, jak zjistil, že jsem Čech, tak vyklidil pozici a odešel. Typicky české.

Když skončil poslední závod, padesátka mužů, kterou vyhrál Nor Peter Northug, tak předávali medaile přímo na stadionu a prosili diváky, ať neodcházíme, že bude slavnostně předána pořadatelská vlajka, tak jsme počkali. Dali si na čas, mrzli jsme tam ještě hodinu po závodě, ale dost lidí si počkalo, proto nás o to víc překvapilo, když se pro tribunu diváku hlavní ceremoniál odehrával zády k nám a ještě za deskou reklam, už to mluví za vše, koukali tak na deset lidí a děkovali divákům. Hrůza. Je vidět, za co jsme jim stáli. Typicky české.

No a samostatnou kapitolou jsou, myslím, média, to jak o tom informovali byla hrůza. Nic nevidět pozitivně, třeba jim vadilo, že divák stojí ve sněhu. To jako chtěli chodit na lyžařské závody v lodičkách? Typicky české.

Ale hlavní je, že se to povedlo, a kdo přijel kvůli pěkným závodům na lyžích, tak jistě nebyl zklamán.