Kam s ním? Glosa o chybějící záchytce

Opravdu musíme za vším vidět pouze zisk? Vždy okolo církevních svátků, které, ač je společnost považována striktně za ateistickou, si důsledně připomínáme, se snažíme nalézt trocha dobrého v nás. Člověk se víc kouká kolem sebe. Pomáhej bližnímu svému! Není náhodou, že Vánoce jsou svátky v době paradoxně nejkrutější, mrazy přituhují a příroda nelítostně zkouší, zda jsme na její rozmary připraveni. Lidé jsou v teple svých domovů, psi, když mají tu smůlu, v psích útulcích a bezdomovci? Na nádražích. Ale tam pochopitelně nepatří, podobně jako nepatří do knihoven a MHD. Ale kam tedy s nimi? Jsou pochopitelně organizace, které se o takovéto lidi starají, ale ani tam se nedostane každý. Zvlášť když si za tu trochu vyžebraných peněz koupí alkohol. Důvod, který je přivedl do takovéto situace, je tak stále více sráží k zemi.

Při mé povánoční cestě vlakem jsem zažil nepříjemnou příhodu. Jdu z nádraží a před budovou leží ve sněhu člověk. Když mne spařil, prosil mne o pomoc. To, že se jedná o bezdomovce, jsem poznal rychle. Byl tak opilý, že když jsem se mu snažil pomoci vstát ze země, nebyl toho schopen. Náhodou poblíž popojíždělo auto městské policie, šel jsem tedy říci o tomto muži strážníkům. Jak jsem poznal, nejen že o něm věděli, ale právě oni jej před chvíli vykázali z nádražní haly a snad se mu i pokoušeli vstát, když poprvé upadl. „Co s ním máme dělat?“ Položili mi otázku. „Nevím, zavolejte doktora,“odpověděl jsem. „Ten ho nevezme, dokud se sám hýbe,“ odvětili, „jedině můžeme počkat, až zmrzne, a pak ho budou hospitalizovat.“

Jistě si takový člověk nezaslouží zvláštní péči, ale boudu pro psa by mu společnost věnovat mohla. Myslím, že každé větší město by se o podobné lidi mělo postarat jinak, než aby strážníci bezradně čekali co s ním, když je jenom opilý, ale jinak se hýbe. Myslím, že provoz záchytky by nebyl nejvýnosnější, ale nezbývá nám než věřit, že se jednou za čas zlije pod obraz i nějaký ten primátor nebo starosta, který na poplatcích přispěje i svým chudším kolegům.

Peníze pro Tulipan předány

Byla to zajímavá akce. A začala zcela neplánovaně. V univerzitním zpravodaji Technické univerzity v Liberci vyšel článek o daru, který předal hejtman Libereckého kraje pan Stanislav Eichler pro chráněnou dílnu Tulipan. Dílna Tulipan sídlí v přízemí univerzitní budovy S v centru Liberce u hlavní pošty, a tak pro studenty univerzity není zcela neznámá. Pracovníci dílny a studenti se denně potkávají na chodbách budovy. Mnozí studenti si zde nakupují drobné předměty vyráběné v dílně a nechávají si vázat své závěrečné práce. Na daru, který předával hejtman, bylo ovšem něco zvláštního, co vyvolalo reakci studentů.

V době, kdy si všichni stěžují na krizi, je takový skutek od hejtmana jistě chválihodný. Šek, který byl předán, měl ale přes své velké rozměry malou hodnotu. Jednalo se o peníze, které byly vybrány z prodeje dortu na reklamní akci jednoho z libereckých nákupních center. Pan hejtman se angažoval tím, že šek s částkou osobně předával. Jak bylo vidět, přímá úměrnost, čím větší šek, tím větší částka, zde neplatila. Šek byl vypsán na částku 5010 Kč.

Článek vyvolával na první čtení smíšené pocity. Je taková částka hodna postavení nejvyššího politika v kraji? Neměl by hejtman předávat šeky s trochu větší hodnotou, když už se vyrábí rozměrný šek? Říkal jsem si, jestli mám takové pocity sám, proto jsem o tom napsal na facebooku. Reakce byla rychlá, ihned se mi pár lidí ozvalo a celkem jsme se shodli. Jakákoliv dobročinná akce si zaslouží své uznání, přesto i dobrý skutek by neměl být přijímán zcela nekriticky.

Rozhodli jsme se reagovat. Stačí, když se dá dohromady 51 lidí, každý přispěje do sbírky 100 Kč a dáme dohromady více jak hejtman. Bylo to lákavé. Naše představy byly ale již brzy konfrontovány s realitou. Dáme dohromady padesát lidí, v pondělí vybereme peníze a v pátek předáváme. Rychle jsme zjistili, že to tak snadno nepůjde. Přesto se nám první příspěvky začaly scházet. Založili jsme skupinu na facebooku a den ode dne nás bylo víc a víc. Po krátkém čase nás bylo na padesát. Sbírku nepodporovali pouze studenti, i když těch byla většina, zvlášť z pedagogické fakulty kateder češtiny a historie, odkud byli i organizátoři akce, ale přidávali se i lidé z jiných fakult, zaměstnanci univerzity, ale i lidé, kteří se jen náhodou o akci dozvěděli a které bychom mohli označit jako přátele univerzity nebo chráněné dílny. Z počátku jsme byli velice optimističtí, ale jak jsme postupně poznali, mnozí ze skupiny na facebooku zůstali pouze u virtuální podpory naší akce. Sebelepší komunikační prostředek nezvýší v lidech ochotu pomoci. Přesto není těch, co jsou odhodláni pomáhat, málo. Blížil se konec semestru a nám se podařilo vybrat částku 3800 korun. Vytčenou metu 5010 korun jsme nepřekonali, ale i tak jsme poznali, že naším příspěvkem pomůžeme. A nejen po finanční stránce. Podpora, kterou jsme dílně vyjádřili, je, jak doufáme, i morální podporou, v leckdy nesnadných podmínkách. Paní Adamíčková, jejíž zásluhou byla dílna v roce 2004 založena a pro kterou je Tulipan srdeční záležitostí, naši akci vřele přivítala a pozvala nás na návštěvu do Tulipanu.

Přivítání v Tulipanu bylo velice příjemné, paní Adamíčková nám představila prostory dílny a krátce nám vysvětlila, s jakými problémy se chráněná dílna potýká. „V současnosti by nám velice pomohlo, kdyby se chtěl někdo jako dobrovolník podílet na sobotním a nedělním prodeji. Naši zaměstnanci přes týden pracují, proto nám nezbývají lidé na víkendy,“ postěžovala si paní Adamíčková, „přívítáme každého, kdo by nám chtěl pomoci.“

Sortiment dílny je velice pestrý, od keramických výrobků, nádob i dekoračních předmětů, výrobků z ručního recyklovaného papíru různé barvy, který může sloužit různým účelům od dopisního papíru až po svatební oznámení. Dílna vyrábí i pletené košíčky nebo například barevně zdobené tašky.

Prohlídka dílny byla zajímavá. Malé prostory, ve kterých pracuje 21 stálých pracovníků se zdravotním hendikepem a 4 pracovníci bez zdravotního omezení, se vyznačují jistou útulností, barevně pestré místnosti dělají hodně pro vnímání prostoru. I přes to, že univerzita a město vycházejí dílně v mnohém vstříc, není práce v oboru chráněných dílen jednoduchá.

A naše akce? Přes mnohé potíže, se kterými jsme se střetli, byla úspěšná. Potkali jsme se s mnoha zajímavými lidmi a myslím, že kdo se k naší akci přidal, klidně by podobnou věc podpořil i příště. Proto jsme se rozhodli, že příští rok v březnu zahájíme další sbírkovou akci pro Tulipan. Hodnota, kterou sbírka vynesla, nespočívá pouze ve vybrané částce. Zvýšili jsme mezi studenty povědomí o chráněné dílně Tulipan. Samotní jsme pátrali po informacích, které nás před tím pouze míjely. A v neposlední řadě jsme si dokázali, že studenti, ale nejen studenti, jsou ochotní rozhlížet se kolem sebe a vnímat okolní svět ze svého úhlu pohledu, tedy nejen takový, který je nám připravován médii. Být studentem neznamená pouze užívat si života, ale i život kolem sebe vnímat a kde je to možné pomoci. Zde je pomoc na místě. A proto jsme si vzali za své pomoci. Pan hejtman nás předáváním šeku s malou částkou nevědomky vybídl, abychom se jeho šek pokusili překonat, kéž by naše akce byla podobným impulzem třeba pro podobnou reakci politiků. Každopádně naše snažení zcela jistě nevyznělo jako marné. Za to všem zúčastněným patří velký dík.

A koho budeme překonávat příští rok? Přeci sami sebe, to může být ještě větší výzva, než když jsme překonávali hejtmana. Chcete-li nám pomoci a chcete-li se k nám již nyní přidat, naše skupina na facebooku- Sbírka studentů (TULáků) pro Tulipan - je Vám otevřená.

Historie v konfrontaci s dneškem

Dějiny potřebují svá místa, kde není místa, není dějin. To si podvědomě uvědomovali již stavitelé velkých staveb ve starověku. Ruku v ruce vedle budování mohutných staveb šlo budování pomníků. V podobném duchu se pustil do budování pevnostního města císař Josef II., dne 10. 10. 1780 byl položen základní kámen města, které na počest císařovy matky neslo název Terezín.

Již samotný název svědčí o tom, že se nemělo jednat pouze o stavbu vojenského účelu, ale že tato obdivuhodná stavba měla zachovávat a upomínat slávu císařovy matky. Lidé si musí pamatovat, lidé si chtějí pamatovat. Na základě dějinných událostí se nám město Terezín nejeví jenom jako slavná stavba dokazující technickou, logistickou a fortifikační vyspělost monarchie na konci 18.století. Stojí zde také jako pomník hanby režimu, který této krajině vládl za druhé světové války.

Místo jako důkaz, místo jako svědek. Jedno místo se tak stalo obrazem ke dvěma dějinám. Chceme-li v Terezíně vnímat jednu historii, nesmíme zapomínat na druhou. Proč jezdit na taková místa? Vždyť dostatek informací nalezneme v bezpočtu knih a informace, které získáme od průvodců, nejsou, jak jsme se sami přesvědčili v terezínské Malé pevnosti, mnohdy důvěryhodné. Ale za informacemi se primárně na taková místa nejezdí. Dějiny se nám na těchto místech zpřítomňují. Jak si lépe představit konkrétní lidi, kteří na těchto místech žili, než si prohlédnout cihli, které jednu po druhé kladli v obrovské stavebnici tvořící komplex města? Jak jinak si představit pocit vojáka ve službě rakousko-uherské armády, než si projít autentickou chodbu s autentickou špínou a s autentickou pavučinou. Jak jinak si představit vězně, kteří zde byli zadržováni, než si prohlédnout jejich výtvory vyryté do kamene v jedné z bran pevnosti? Vidíme zde, na co mysleli, čím se zabývali, co je trápilo a když si odmyslíme čas, který nás dělí, zjišťujeme, že se od nás nelišili. Neznáme jejich jména, ale známe jejich osudy. Terezínem prošlo celkem 155000 vězňů. To, co pro ně zůstávalo skryto, je nám známo. Víme, kdy jejich život v Terezíně skončí, víme, co následovalo, a vidíme, jak se na tuto část historie dívá svět po 65 letech.

Když se člověk ocitne sám na těchto místech a uvědomí si osudy mnoha lidí, které těmito prostory prošli, musí se sám sebe ptát, zda by obstál tváří tvář těmto lidem. Je můj život takový, abych se jim, kdyby náš lidský život nebyl neúprosně ohraničen narozením a úmrtím, mohl podívat do očí? Nebyli všichni vyjímeční hrdinové bez chyb, byli mezi nimi lidé stateční, nadaní, bezúhonní, ale také lidé zbabělí, chamtivý a hříšní.

Naše moderní společnost vytlačila smutek na okraj. Je to něco, co si nepřipouštíme, neumíme být smutní, ale zároveň podoba naší veselosti je stále více umělá. Extrémy potlačujeme, protože na to nemáme potřebný čas a stojí to více úsilí. Problém je ovšem v tom, že to neučíme ani děti, a pak jsme nespokojeni, když se výpravy školáků na těchto pietních místech smějí. Naše společnost neumí žít ve smutku. Jestliže nejsme schopni příjmout do našeho života smutek, potom nejsme ani schopni radovat se z maličkostí a nejsme schopni vážit si svého života. Jestliže nám má být poznání historie ku prospěchu, musíme si uvědomit veškeré důsledky, které k takovýmto dějinným zvratům vedly. Politika nacismu nám zde plným právem slouží pro označení zla. Zastupuje zde totalitní režimy, které svojí zločinnost schovávají pod roušku byrokratického řízení a znamenají pernamentní ohrožení společnosti, pokud si to nebudeme neustále připomínat.

Otázkou je, zda právě to, že zde, na těchto místech, je slyšet dětský smích, není tím vítězstvím, které by si zdejší vězni za druhé světové války přáli. Pryč jsou doby, kdy se zde umíralo. Je ovšem v pořádku, když si mladý návštěvník bude terezínskou Malou pevnost pamatovat podle značky nanuků, které zde prodávají? Vždyť za nanuky nemohou děti, nanuky na taková místa nosíme my, dospělí. A právě zde, myslím, selhává výchova. Je určitě v pořádku, když si mladý člověk koupí na osvěžení zmrzlinu, nemyslím si ale, že je třeba tuto zmrzlinu prodávat u Národního hřbitova či přímo v Malé pevnosti. Dalším stánkem, který jde proti smyslu památných míst je stánek v Mezeu ghetta. Podle statistik Památníku Terezín dosáhl počet návštěvníků v roce 2004 počet 230 tisíc. Podstatnou část těchto návštěvníků tvoří školní výpravy. Při tak velkém počtu osob je jistě obtížné udržet náležitou důstojnost památných míst. Ale právě tento fakt rozhodne, zda návštěva mladého člověka v Terezíně bude mít patřičný účinek, či zda bude pouhou kulisou pro zážitky z výletu. Není účelem těchto návštěv vylíčit studentům všechny hrůzy, které se zde odehrály, důležité je, aby studenti pochopili nebezpečí, která jsou stále aktuální, jestliže se masa obyvatel nechá zfanatizovat lživými myšlenkami. Pokud se člověk nechá manipulovat těmito myšlenkami, přestává být člověkem.

Naopak víru v to, že lidé ani v těch nejhorších chvílích nepřestávají být lidmi, nám mohou přinést malby, texty a všechny umělecké výtvory, které vězni v ghettu Terezín vytvořili. Je z nich cítit naděje, že se člověk ani ve strastiplných okamžicích nevzdává toho, co je mu přirorené, citu pro krásu. To, co přetrvá další věky, by měla být touha po kráse a ta je i na takovém místě jako je Terezín prostřednictvím uměleckých předmětů vytvořených v nepříznivých podmínkách přítomná. Je důkazem, že lidský duch se nepoddá zločinné ideologii.

Febiofest- festivalová třešnička

Již sedmnáctý ročník mezinárodního filmového festivalu Febiofest byl zahájen o tomto víkendu. A je vskutku z čeho si vybírat, vždyť je během jednoho týdne promítnuto na cca 184 filmů. To je porce, která by běžným divákům, ke kterým se počítám, stačila tak na dva roky. Tím bych rád podotkl, že dávám přednost kvalitě nad kvantitou. A právě proto mám Febiofest v oblibě. Dopočítal jsem se, že sám jsem navštívil již 11 ročníků a téměř nikdy jsem neodcházel zklamán. Z mé strany je tedy návštěva Febiofestu sázka na jistotu a stejně tak mohu vřele tento festival všem doporučit. Letos jsem navštívil pět filmů.

Prvním byl snímek Syn lovce orlů, csfd, švédsko-německo-dánský film o nomádském životě na mongolské náhorní plošině. Hlavním hrdinou je dvanáctiletý chlapec, který touží po životě ve městě. Proto utíká do města, kde žije jeho bratr, postupně se jeho představy ukazují jako bláhové. Chlapec objevuje holou pravdu a vrací se zpět k otci. Snímek je založen na kontrastu krásné krajiny a špinavého města, kde jsou i lidé mnohem horší než doma. Je až neskutečné, že takto nedotčená příroda stále existuje. Důležitou roli ve filmu hraje i orel, kterého otec posílá za chlapcem, aby se stal jeho ochráncem, užasné zvíře. Mínusem filmu je trochu kýčovitý závěr, kdy všechno dobře dopadne. Na druhou stranu, právě takový závěr jsem si celou půlku filmu přál, takže mám být asi spokojený. Film končí zajímavým rozhovorem otce a syna. Syn se ptá, zda si nepořídí GPS, aby věděli, kde mají ovce. Otec mu odpoví, že GPS nepotřebuje, vždyť ví, kde má ovce. Ano, GPS nepotřebují, a jen doufám, že ještě nějaký čas potřebovat nebudou...

Druhým filmem, na který padla naše volba, byl Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem, csfd, francouzký snímek o dívce, která se touží stát jeptiškou a zasvětit svůj život bohu, ale její odhodlání a její víra je tak silná, že ji představená kláštera posílá ještě před řeholním slibem domů. Dívka se dostává do společnosti muslimů a zde nalézá shodné rysy své pevné víry s jejich zaujetím pro boha. Zaplete se ale do teroristických akcí. Film končí zajímavou scénou, kterou jsem pochopil až po několika dnech. Ta čistá dívka, která chce zůstat čistá pro boha, nakonec končí v objetí hříšného, který představuje svět, vůči kterému se vymezovala. Film, u kterého se musí myslet a ani to někdy nepomáhá. Během projekce poměrně velký počet diváků odcházel, což samo svědčí o tom, že se nejedná o běžný snímek. Dlouhé záběry, zajímavé neherecké tváře, i to jsou klady filmu. Film na Febiofestu uvedl sám režisér s hlavní představitelkou.

Třetím filmem byla Baarìa, csfd, velká filmová freska o historii Itálie. Příběh se začíná v třicátých letech minulého století a postupně s hlavním hrdinou sledujeme proměnu Itálie, kterou ve filmu reprezentuje jedno menší mestečko. Výpravný film, okouzlující svojí barevností. Celý příběh drží pohromadě a jedinou věcí, na kterou jsem si musel v průběhu filmu zvykat, byla neustálá ukřičenost. Ale vždyť jsme v Itálii, tak proč ne? Skvostem filmu je i její hudba, kterou složil Ennio Morricone a která zní téměř celý film. Film je dostatečně dlouhý na to, aby si člověk navykl jeho tempu a způsobu vyprávění a přijal jej jako ten nejideálnější pro vyprávění o historii Itálie. Závěr filmu v sobě nese až prvky magického realismu, takže opravdu zážitek. Jak by asi vypadala česká Baarìa a kdo by ji točil?

Úplně v jiném tempu se odehrával čtvrtý film. Maďarský snímek Vysílání, csfd, který představuje svět po nějaké katastrofě, kdy vypadlo televizní vysílání. Neřeší přitom globální problémy, věnuje se omezenému počtu lidí, na kterých ukazuje důsledky, které ztráta televizního vysílání poznamenala. Zajímavý je závěr, lidé si najdou řešení, postaví zeď, která je symbolicky dělí od okolí a v této zdi si vyspraví otvor v rozměrech obrazu. Právě to, pro nás totiž představuje obrazovka, zeď, skrz kterou hledíme na svět. Poslední záběr je opravdu dobře promyšlený.

A posledním filmem, na který padl náš los při výběru filmů, byl snímek Panna zázračnice, web, ukazující na podkladu reálných událostí situaci v Kolumbii. Hlavním hrdinou je syn bohatého obchodníka, který je spolu se svým kamarádem při cestě za víkendovou zábavou unesen levicovými gerilami a několik měsíců či let (lze tak odhadovat pouze z jeho neupraveného vousu) držen jako rukojmí. Celému příběhu dodává na autenticitě syrová kamera. Snímek není prvoplánový a nesnaží se vidět celou situaci v této zemi černobíle, snaží se proto vysvětlit, proč se k takovým praktikám bojovníci odhodlávají. Už když jsem na film šel, věděl jsem, že nás čeká silný zážitek, ale skutečnost přesto překonala má očekávání. I milovníci bojových scén si příjdou na své, otřesné na tom všem je to, že se v Kolumbii jedná o realitu, což dokumentuje i sdělení na konci filmu, že v roce 2008 bylo v Kolumbii drženo v zajetí na 3000 lidí.

Návštěva místa, kde se psaly reportáže na oprátkách...

Mají místa svoji paměť? Domnívám se, že ano. Jak jinak si vysvětlit atmosféru, která je na některých místech přítomna. Ano, dalo by se namítnout, že bez znalosti historických souvislostí by se nám všechna místa jevila úplně obyčejně. Ale máme se bránit ve snaze vyvarovat se trápení a nejistému svědomí znalosti dějů minulých? Znalost dějin nám dává jisté poučení a záruky, že se některé věci nebudou opakovat, a když tak maximálně jednou, dvakrát, při nejhorším třikrát. Víckrát ne! Ovšem nesmíme zapomenout. A právě to není případem míst, která jsme navštívili. Kdyby mohla vyprávět, jistě by nám mnohé řekla. Ovšem není dost na tom, co už sami víme? Nejsou taková místa sama o sobě svědectvím hrůz?

V rámci školní exkurze studentů historie jsme navštívili Pankráckou věznici, kde za války v takzvané Pankrácké sekyrárně vykonávali tresty smrti, otřesná místnost. Pamatuje doby, kdy i samotná existence byla rozsudkem k neexistenci, kdy za bytí následoval trest nebytí. Jak málo stačilo. Hranice mezi životem a smrtí byla chvíle ne delší deseti minut. Padly zde tresty na nevinných lidech. A jako jisté pokračování následovaly po válce na Pankráci popravy v režii komunistické ideologie. Jistě zde padly i spravedlivé tresty na nacistických zločincích (i když může být trest smrti spravedlivý???). Člověk je zde postaven před otázku, co nás dělá opravdu lidmi? Naše vysoké mínění o člověku při pohledu na funkční gilotinu s přistavenou nádobou na oddělené hlavy nejistě šmátrá po alespoň malém záchytu. Sami v sobě popíráme to, že něco takového bylo možné. Tady už nejde o nacisty či komunisty, tady už jde o lidi, toho by přece nebyli schopni. A přesto tváří tvář k těmto místům, nemůžeme popřít zločiny, ke kterým tu došlo. Prohnaly se zde dějiny podobně jako celou naší zemí. Je až překvapivé, jak moc se shodovalo konání rozdílných režimů. Nakonec se možná komunismus od nacismu příliš nelišil. Po popravách v režii nacistického režimu následovaly popravy komunistického režimu. I na ty je zde památka v podobě oprátek. Přišla doba, kdy ti, pro které je vězení určeno, kriminálníci, tvořili ve vězení menšinu. Političtí vězni byli zavíráni pro své myšlení, pro své názory na svět, které nebyly v duchu doby.

Naše návštěva Pankráce se započala u bran věznice. Památník, který je věnován vývoji vězenství na našem území se zvláštním důrazem na zločiny vězenství v nacistických a komunistických službách, je přímo v areálu věznice, a proto je jeho dostupnost značně omezena. V limitované skupince dvaceti lidí jsme se po předchozím nahlášení naší totožnosti jako studenti historie mohli do památníku podívat. V nepříliš vábné místnosti, jakési čekárně pro návštěvy vězňů, jsme čekali, až se nás někdo ujme. Následná prohlídka byla velice důkladná, vězeňské službě neuniklo téměř nic, naše marná snaha propašovat do věznice flash disky neuspěla, o mobilních telefonech a fotoaparátech ani nemluvě. A tak, když jsme se ocitli za branami věznice, nás od věznů odlišovalo pouze naše civilní oblečení a propoštěcí cedulka. Byl to zvláštní pocit.

Samotný památník je rozdělen do několika místností, průvodcem se nám stal doktor Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu historie a dokumentace VS ČR, představil nám památník a na modelu nám ukázal jednotlivé budovy věznice. „Dělal to jeden šikovný vězeň, před nedávnem jsme ho pustili, ale už zase něco vyvedl, tak se asi vrátí,“ poznamenal při našich obdivných pohledech na model. Vítejme v realitě věznice, pomyslel jsem si. Po krátkém historickém exkurzu jsme došli až do času první republiky. Je s podivem, že právě toto období se vyznačuje nejlépe fungujícím vězeňstvím. Je jakousi metou, ke které až doposud stále jen směřujeme.

Poslední částí památníku je již zmiňovaná sekyrárna, věděli jsme, co nás čeká, ale jak zapůsobí místo při osobní návštěvě, tím si nikdo nemohl být jistý. Před samotnou místností jsme si mohli přečíst několik dopisů na rozloučenou od odsouzených na smrt. Už to samo o sobě vyvolá v člověku pocity hrůzy a lítosti. Nejprve jsme vstoupili do zasedací místnosti. Za dřevěnou katedrou bylo pět židlí, místnost bez oken, kolem dokola ověšena černým závěsem. Tak, jak to podle dochovaných svědectví skutečně vypadalo i za války. Osvětlení z lampy bylo velice ponuré. „Zde seděl zástupce strany, zde zapisovatel a zde na kraji doktor, který měl za úkol stanovit smrt,“ postupně nám představoval zasedací pořádek v této místnosti náš průvodce. Stáli jsme v místech, které bylo určeno pro odsouzené, nemělo to podobu divadla, vyplynulo to ze situace, vše je zde zachováno ve své syrovosti, v té chvíli jsem se vůbec necítil pevný na svých nohou. V místnosti žádný rozsudek nepadl, došlo pouze k identifikaci odsouzeného, který musel odsouhlasit své jméno. Následně se rozhrnul závěs a před námi se objevila gilotina. Měla být po válce zničena a shozena do Vltavy pod Karlův most, ale podařilo se ji nalézt. Zločinci se snažili zbavit důkazů. Samotný kat, Alois Weiss, dožil svůj život v Bavorsku a zemřel v roce 1986. „V jednom rozhovoru pro noviny obviňoval Československý stát, že mu nechtějí potvrdit práci v protektorátu, a proto má nižší základ pro důchod,“ poznamenal k osobě kata pan doktor Kýr. Pro odsouzené již z těchto míst nebylo návratu. Popravy zde probíhaly i způsobem oběšení na podlouhlé traverze. Po konstatování smrti bylo tělo uloženo do dřevěných rakví a odneseno do dalších místností. Rakve jsme zde viděli, byli připravené pro další odsouzené, kdyby neskončila válka, nacisti by i tyto kusy využili. Po chvilce ticha k uctění obětí jsme pomalu odcházeli. Není nic veselého na vlastní oči spatřit místa, kde docházelo k takovým zločinům. Neměl je na svědomí jeden vyšinutý jedinec, ale celé společenství. Proto by měla být mementem do budoucna, aby již k ničemu podobnému nedošlo.

Když jsme opustili areál věznice a za posledním z nás se zavřely dveře, myslím, že jsme si tak trochu oddechli. V současnosti plní věznice svoji práci správně a její funkce je pro společnost nepostradatelná, přesto zůstává místem, kterému se člověk raději obloukem vyhýbá. Je to trochu odvrácená stránka života. „Víte, jsme rádi, když vidíme, že naši vězni se v budoucnu dokáží vrátit do běžného života, největší beznaděj je, když se nám mnozí do našich rukou neustále vrací,“shrnoval na závěr pocity zaměstnanců věznice doktor Kýr.

Žádná zpráva- dobrá zpráva, aneb Ladova zima

Aniž bych si dával nějaká předsevzetí, přeci jenom nějaké cíle pro letošní rok mám, nic velkého, ale přeci jenom jistý pokrok v mezích zákona by jistě každý rád uskutečnil.

Třeba dnes ráno jsem vstal a řekl jsem si, že napíši nějaký vtipný příspěvek na tyto stránky. Abych se inspiroval, prohlédl jsem si několik zpravodajských serverů, ale po chvíli, kdy můj smích již nebyl takové intenzity jako na začátku, jsem si uvědomil, že bych pouze opisoval to, co někdo napsal plně vážně. Stačí se podívat na hlavní zprávy například na stránce idnes. Jedna ze zásadních zpráv je ta, že si Miloš Zeman pořídil mobil. Hm, dobrý a k čemu nám to jako bude? Je sice pravda, že k tomu doplnili i informaci, že více než becherovku pije nyní slivovici, ale stále nevidím informační hodnotu tohoto článku. Není každý den posvícení, a tak vzali novináři zavděk i tímto.

Úvodní zprávou téměř všech zpravodajských serverů je dnes sněhová kalamita, která by snad měla Česko zasáhnout přes víkend. I zde se soudně uvažující člověk zasměje. Například na serveru idnes proto spustili online reportáž, kde téměř celý den přibývaly příspěvky o sněhové kalamitě, o tom že na některých místech již nasněžilo tři centimetry sněhu a o tom jak kolabuje doprava. Vzpomněl jsem si na písničku od Jaromíra Nohavici, která před lety pobavila celou republiku. Rozdíl je v tom, že Nohavica chtěl pobavit, zatímco novináři tyto zprávičky píší plně vážně. Ano, možná nás zasáhne sněhová nadílka, ale měli bychom trochu soudněji rozlišovat a vidět rozdíl mezi normálním stavem a kalamitou. I kdyby napadlo půl metru sněhu, je to pořád v normálu.O kalamitě by se mělo psát, ale až skutečně přijde. Nebylo by to asi tak akční, nemělo by to ten náboj, ale proč prostě nenapsat, zatím normálně sněží a kritická situace se stále pouze čeká?

Takže jediným důvodem, proč nás takto novináři baví, je především to, že nemají o čem psát, a to je asi nakonec přeci jenom dobře. Ono platí, žádná zpráva= dobrá zpráva. Klidně by ještě chvíli mohlo vydržet, aby nejdůležitější zprávou dne bylo, že si Zeman koupil mobil a napadly tři centimetry sněhu. Jen se bojím toho, abychom se nezabývali takovými zásadními věcmi a někde stranou pozornosti nám neunikaly nějaké zbytečné detaily...