Můj internet 2/52

Zpravodajská mikroblogovací síť

www.twitter.com

Již to bude nějaký ten měsíc, co jsem na těchto stránkách zahájil seriál s názvem Můj internet. První článek jsem věnoval Facebooku, protože si myslím, a nic na tom nezměnil ani příchod Google Plus, že se jedná v současné době o nejvýznamnější internetový projekt. A vzhledem k tomu, že se jedná o sociální síť, je jenom na nás, jak jej užijeme.

Dnes bych rád v představení stránek, které navštěvuji, pokračoval. Neméně významným projektem jako Facebook je pro mne Twitter. Jedná se o sociální mikroblogovací síť. Kdesi jsem četl výbornou a jednoduchou definici Twitteru: Twitter je stránka, kam člověk píše, když by rád poslal smsku, ale nemá komu. Forma krátké textové zprávy je zde přítomná právě v omezeném rozsahu zprávy. Tweety, v českém jazyce se používá někdy tvít, neboli zprávy uveřejňované na vašem profilu, jsou omezeny počtem 140 znaků, a je úplně jedno, jestli jste papež @news_va_e, dalajláma @DalaiLama, nebo americký prezident @BarackObama, pro každého platí stejné podmínky. A co je výhodou oněch 140 znaků? Umění zkratky, kterým se vyznačuje moderní doba médií. Umět se vyjádřit na tak malém prostoru je uměním. Záleží přitom jen na vás, na jaké téma své příspěvky píšete. A kdo vaše příspěvky čte? Každý, kdo si vás přidá mezi sledované osoby. Vedle toho mohou vaši odběratelé povedené příspěvky přeposílat svým čtenářům tlačítkem Retweet. Přihlásit si odběr příspěvků můžete u kohokoliv, aniž by dotyčný s odběrem musel souhlasit. Můžete si díky tomu namíchat váš Twitter dle libosti. V jednoduchosti je síla a umění zkratky, umět se stručně a věcně vyjádřit, to je Twitter.

A mínusy této sítě? Komunita na stránkách Twitteru se mnohdy snaží budit zdání, že jsou něco víc než Facebook. Marně. Podobně jako o Facebooku i o Twitteru platí, jak si jej složíš, takový jej budeš mít. Je to jen na vás. Dají se zde najít stejné bláboly jako produkují uživatelé Facebooku a stejně tak zde naleznete moudré postřehy, které stojí za pozornost. Nevýhodou chápu i to, že se mnozí snaží nahnat co nejvíce svých odběratelů, tvoří se jakési žebříčky v populárnosti toho kterého autora. Myslím, že je úplně jedno, jaký je poměr mezi počtem vašich odběratelů a kolik jich sami odebíráte, ačkoliv jsem rád za každého čtenáře.

Velkou výhodou Twiteru je jeho demokratičnost. A nemyslím, že si Facebook a Twitter konkurují. Facebook je komunita přátel, které sami znáte a vaše příspěvky mají rozšířit možnosti komunikace ve vaší sociální skupině. Twitter je naopak více zpravodajský, v širokém slova smyslu. Všechny zpravodajské a publicistické útvary, nebo lépe řečeno mikroútvary (myšleno mikrozpráva, mikrofejeton, mikroglosa nebo mikrokomentář) zde naleznou uplatnění. Čtete příspěvky od lidí, které osobně neznáte a mnohdy nikdy nepoznáte, přesto si na tyto osobnosti uděláte po čase nějaký názor a jejich tweety berete tu více tu méně vážně. Ale každopádně jsou obohacením vašeho vnímání, které není omezené pouze na institucionální média.

A kým v následování příspěvků začít. Osobně bych doporučil začít u @cermak, který je asi největším odborníkem ve vodách českého Twitteru a dál už to půjde samo. Vedle možnosti zjistit, co ten který uživatel na Twitteru odebírá (kolonka folloving), naleznete i kdo uživatele čte (kolonka Followers) a záleží proto jen na vás, kudy proplujete.

A pokud vás předchozí řádky skoro přesvědčily, jen si nedokážete představit, jak se máte vejít do omezení 140 znaků, pro trochu legrace doporučuji stránku www.woofertime.com, zde pomocí vašeho Twitteru účtu můžete psát příspěvky jejichž jediným omezením je limit minimálního počtu znaků 1400. Tak mnoho štěstí a hodně úspěšných Tweetů!

Můj internet

Předchozí: Facebook

Následující: ČSFD

Santiago de Compostela, místo, kam bych se rád podíval

Vyrazit na pouť do Santiaga mne napadlo někdy v roce 2010. Četl jsem si o dálkových pěších trasách a okouzlilo mne něco, co v dřívější době bylo samozřejmostí. Člověk se může pěšky dostat kamkoliv a projít jakoukoliv krajinou, ať už krajinou přírodní, která téměř není dotčena člověkem, nebo krajinou industriální, která svoji původní tvář ztratila, aby sloužila člověku a jeho potřebám. Jsou krajiny, které přijmou do svého nitra člověka jaksi samozřejmě, a pak jsou také krajiny, kde člověk ve své prosté podobě nemá téměř místa a působí jako rušivý element. Představme si například člověka jdoucího po okraji dálnice nebo jdoucího tunelem, ať už silničním nebo železničním. Přesto existují cesty kudy můžeme dojít pěšky kamkoliv. V minulých staletích poutníci na svých cestách bojovali s přízraky, draky a loupežníky (posledně jmenovaný druh stále přežívá), dnes jsou pro nás oním drakem již jmenované dálnice a umělé dopravní stavby, které s pěším člověkem tak trochu nepočítají, ale i s nimi se dá bojovat.

No a od dálkových pěších turistických tras byl již jen krůček k poutím. Zajímavostí je, že vedle sítí silnic a železnic je Evropa protkána i sítí cest pro pěší. A stejně jako u silnic a železnic i tato síť má svá centra. Překvapivě to ovšem nejsou velké aglomerace, ale stará poutní místa. Tím, co určuje podobu pěších cest po Evropě, je historie. No a už jsme u Svatojakubské pouti neboli u pouti do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Tato pouť, jejíž znamením je mušle, patří mezi tři nejvýznamnější, nejstarší a v současné době i nejvyhledávanější mezi poutníky. Je zařazena do světového kulturního dědictví UNESCO.

A jaký je rozdíl mezi turistickou cestou a poutí? U pouti je obsažen i rozměr duchovní, s kterým je konfrontován každý člověk, ať už je věřícím či duchovní stránku staví do jiných rovin.

O poutnících ve Španělsku jsem slyšel daleko dřív, ale co mne překvapilo, že lze do Španělska doputovat po cestách, které máme téměř za humny. Konkrétně se jedná o trasu ze Žitavy do Prahy. Rozhodl jsem se, že se na tuto cestu vydám. Cíl je jasný, ale odkud vyrazit? Po mnoha úvahách je prozatím tím důstojným místem odkud vyjít ze severu Čech zámek Frýdlant. Bylo by samozřejmě lákavé projít tuto trasu v kuse, ale nabízí se i možnost jít na více etap. Již rok mám tuto myšlenku v hlavě a stále více se mi v mé mysli zabydluje. Již rok pátrám po různých informacích, ať již na internetu nebo v knihovně. A stále více věřím tomu, že se na tuto cestu vydám.

Také proto jsem se rozhodl založit stránky http://www.cesta-do-santiaga.blogspot.com . Prozatím zde budu průběžně umisťovat informace o knihách a článcích na internetu, a jestli vše půjde tak, jak bych si přál, postupně přibudou informace z příprav a samotné cesty. To tedy na úvod.

Čtete? Čtěte!

Na konferenci Současnost literatury pro děti a mládež, která se každoročně koná v liberecké knihovně u příležitosti Veletrhu dětské knihy v Liberci, mne letos v dubnu pobavila výměna názorů mezi přednášejícím dětským psychologem PhDr. Václavem Mertinem a paní z řad odborné veřejnosti, která se na své vystoupení právě připravovala. Pan Mertin v jistém smyslu hájil děti, které jsou haněny za to, že v současném světě počítačů nemají vztah ke knihám. Tuto tezi se snažil vyvracet. V zahájené diskuzi se zmíněná paní ohradila proti tomuto názoru a začala si stěžovat právě na nedostatečné čtenářské schopnosti a zkušenosti dětí a mládeže, načež pan psycholog reagoval originálním způsobem. Obrátil se na diskutující paní s jednoduchou otázkou: „A vy, čtete?“ Chvíli bylo ticho, takovou otázku paní asi nečekala, nevěděla, jak má odpovědět: „Já, já píšu,“ odvětila. „Na to jsem se neptal, já jsem se ptal, zda čtete.“ Jednoduchá otázka, na kterou paní nenalezla jednoduchou odpověď, čímž pobavila posluchače v sále. Kdyby se na vás někdo obrátil s takovouto otázkou, dokázali byste odpovědět lépe?

Je spousta projektů, které mají podpořit čtení dětí. Některé jsou opravdu zajímavé a originální. Stačí jmenovat www.celeceskoctedetem.cz, těšící se podpoře známých osobností nebo třeba Škola naruby, spočívající ve vyplňování jakési žákovské knížky dětmi pro rodiče, kde děti hodnotí, jak jim rodiče čtou. Vztah, který si mladý člověk vybuduje ke knize, jej bude provázet celý život, zní otřepaná poučka. Pravdivá. Ale jak jsou na tom sami dospělí, čtou? V minulých letech se na toto téma konaly zajímavé průzkumy, ale přeci jenom je to jenom statistika, kde se jistě skryje sem tam hladový a sem tam najedený a oba jsou dle statistiky spokojení.

A tak každý může nakonec hodnotit jen sám sebe. Osobně musím říci, že mě až překvapilo, kolik jsem toho dříve přečetl. Četl jsem sám od sebe a taky z popudu učitelů, vedli jsme si čtenářký deník, kam jsme zaznamenávali naše čtenářské postupy a taky postřehy z přečtených knih. Časem jsem toto čtení opustil. Nedostatek času, jiné důležitější věci a já nevím, co ještě mohu použít za výmluvu. Neznamená to, že bych přestal číst, přečtu do školy jistě více knih a více článků, než dříve. Ale to není podle mne čtení knihy.

Čtení knihy musí podle mých představ probíhat někde v klidu bez zbytečného spěchu a stresu. Řekl jsem si, že se k takovému čtení vrátím. Denně si stačí přečíst deset stránek (to vyjde tak na půl hodinky) a za rok máte přečteno 3650 stánek, to znamená tak 14 knih za rok. Přidal bych tedy k projektu „čteme dětem alespoň dvacet minut denně“ projekt „čteme si alespoň třicet minut denně“. Myslím, že to tak trochu patří i k osobní duševní hygieně, aby si člověk vyčistil hlavu od všedních starostí a na krátkou chvíli se každý den trochu začetl. Poklady, které se nám tak prostřednictvím literárních děl otevřou, jsou jistě nedocenitelné. A pro větší motivaci si můžete začít vést čtenářský deník s poznámkami ke knihám nebo se svými čtenářkými pokroky a úspěchy. Co na tom, že už jsme dospělí? Nestane se nám tak alespoň taková příhoda, jako oné paní z oboru, kterou psycholog překvapil otázkou: „A vy, čtete?“

I já se hlásím z periférie republiky

Přišly povodně, bude to už skoro rok. Hodně článků se napsalo, hodně vět se napovídalo a hodně slz se prolilo. Dotklo se to snad každého občana v České republice. Politici soucitně a zároveň aktivně cestovali do oblastí republiky, o kterých možná kdysi slyšeli v národopise, ale které si sami nedokázali představit.

Zvláštní krajinou zůstává území bývalých Sudet již od odchodu německého obyvatelstva. Historie stará několik desetiletí si zde stále zachovává svůj vliv. Odsun německého obyvatelstva a nedostatečné zalidnění českým obyvatelstvem ovšem nebyla první ani poslední tragédie tohoto území. Po odchodu mnoha zlatokopů, kteří přišli a odešli pouze s vidinou opuštěného majetku, přišla komunistická strana, která na území Sudet ještě před Únorem 48 vyzkoušela svůj plán na plošné znárodnění a přerozdělování majetku. A pak přišly další vlny pohrom. Po sociálním experimentu s etnickými menšinami, kdy se na přelomu let osmdesátých a devadesátých stalo území odkladištěm nepřizpůsobivých obyvatel nejednoho města z vnitrozemí, přišla neřízená vlna národnostního experimentu, kdy zásobovací infrastrukturu postupně přebírali občané vietnamské národnosti a občan si v malých městech již ani nemůže vybrat z jiných obchodů. Školská reforma aplikovaná vedením kraje se postupně snaží eliminovat školy s vyšším potenciálem vzdělání, jakoby se jednalo o řízenou likvidaci území. Každý občan myslící na svoji budoucnost a na budoucnost svých dětí je tedy postaven před otázku, zda ke klidnému a zdárnému životu nemá zvolit jinou část republiky. A do toho přišly povodně v srpnu 2010. Ač jsem nebyl mezi postiženými, pohnutky z povodní jsem měl osobní. Nebylo mi líto majetku, lidé jsou bojovníci, opraví se, upraví se a život půjde dál. Naopak jsem si říkal, že návštěva prezidenta a ostatních papalášů by mohla postižené oblasti prospět. Pan hejtman alespoň pozná, že Liberecký kraj nekončí v hranicích Liberce. Ale bál jsem se něčeho jiného, těch zapomenutých míst, kde voda udělá své a lidé na to zapomenou. Sám jsem byl svědkem, že se opravovaly místa a mosty, které to nepotřebovaly, prostě tu byly peníze, most už nějakou dobu opravu potřeboval, tak to opravíme. Co na tom, že jsou zde místa, která potřebují opravu více?

Nezačaly-li opravy okamžitě, dalo se to omluvit, přišla rychle zima. Nyní již nějaký pátek (soboty nevyjímaje) zima není, a přes to most spojující obce (po přičlenění k Novému Městu pod Smrkem části obcí) Hajniště a Ludvíkov pod Smrkem nestojí. Fotka k článku ilustruje jeho stav v polovině června. Vzdělaný čtenář jistě sám posoudí nakolik splňuje most svůj účel. Objížďka znamená pro obyvatele navíc 2,9 km.

Kdybych chtěl napsat objektivní článek, jistě bych se mohl obrátit mailem či telefonem na Kraj, případně na město, ale to nebylo účelem tohoto textu. Dostal bych nejspíš odpověď, že je most v plánu, ale „po plánu vodu nepřejdu“, jak zaznělo již ve filmu Bílá paní z roku 1965. Chtěl jsem přiblížit situaci tak, jak ji chápe a vnímá obyčejný člověk. Skutečně je tento kraj na okraji zájmu? V letech po druhé světové válce se konaly osidlovací kampaně za účelem toto území obydlit, nyní se zde konají takto nepřímo vysídlovací kampaně. Jak může člověk přijít do míst, kde spadlý most neopraví ani po roce? Konec světa? Možná. Doufám jen, že přes všechnu snahu politiků se periférie republiky jen tak nedá a dál se bude snažit o alespoň trochu slušnou existenci.

Kterak na Facebooku vykvetly lilie

Také vám mezi přáteli na Facebooku vykvetly lilie a ptáte se, co to znamená? Nemáte-li snad zavirovaný počítač nebo nečeká-li vaši profilovku podobný osud? Nemusíte mít obavy, vaši přátelé, kteří si změnili na deset dnů své profilové obrázky, tak udělali proto, aby si připomněli stoleté výročí od chvíle, kdy do Československa pronikla myšlenka skautingu a začala se psát historie českého skautu. Člověkem, který položil základy pro vznik v současnosti největší organizace pro mládež v Čechách, byl v roce 1911 Antonín Benjamin Svojsík. Stalo se tak pouhé čtyři roky poté, co byl skauting založen v Anglii. Pestrá historie českého skautingu do značné míry souzněla s osudem národa a s mírou svobody ve státě. Proto byly skautské oddíly v minulém století několikrát rušeny a opět zakládány. Hlavní myšlenka ovšem přetrvala dobu nesvobody a nyní se skauti mohou opět hrdě hlásit ke své tradici.

A právě to učinilo na 2800 uživatelů sociální sítě Facebook, když svou profilovou fotku vyměnili na deset dní (do svátku svatého Jiří - patrona všech skautů) za skautskou lilii. Z diskuze, která se mezi samotnými skauty na stránkách facebookové události rozvinula (o smysluplnosti takovéto akce), je patrné, že se český skauting stále nevymanil z jistých dětských chorob, které jsou důsledkem přerušené činnosti za komunismu. Nabízí se několik cest, kterými se ve výchově mládeže může skauting ubírat. Je otázkou, zda bychom měli trvat především na tradici, nebo zda bychom aktivity skautů měli přizpůsobit měnící se době. Myslím, že tím nakonec nejpodstatnějším je dobrý kolektiv v oddíle, který je zárukou toho, že se skauti a skautky budou vracet k skautským ideálům i v dospělosti po opuštění svých oddílů. I proto mám radost z každé květinky, která mezi mými přáteli na Facebooku vykvetla.

Kterak jsem se stal knihoběžníkem

Ten nápad se mi zalíbil hned, jak jsem se o něm poprvé dozvěděl z krátké zprávičky na Twitteru. Udělat si z veřejného prostoru jednu velkou knihovnu, kde se budou trochu konspirativně vyměňovat stovky knih, jejichž pohyb bude možné sledovat na internetu. To není vůbec špatný nápad. Hned jsem si řekl, že se také zapojím. Navštívil jsem stránky www.knihobeznik.sk a poměrně s překvapením jsem nalezl profesionálně připravený projekt s lákavým obsahem. Však aby taky ne, jak jsem později zjistil, celý projekt má pod záštitou velký internetový obchod Martinus.sk a na Slovensku, odkud pochází, má knihobežník řady fanoušků i registrovaných členů.

A jak se člověk stane knihoběžníkem? Zcela jednoduše. Na uvedených stránkách postačí krátká registrace, kde uvedete základní identifikační údaje. Poté si na zobrazené mapě vyhledáte volné knihy a pokud je vám některá nablízku a měli byste o knihu zájem, stačí si pro ni dojít na uvedené místo. Knihy jsou označeny několika identifikačními údaji. Je zde číslo a heslo knihy. Vrchní desky každé knihy jsou polepeny samolepkou knihoběžníka, aby nemohlo dojít k záměně s něčí domácí knihovnou. To umožňuje knihu schovat například i ve veřejných knihovnách nebo v knihkupectvích, což je dle mého velice vhodné, protože kniha alespoň netrpí povětrnostními vlivy a má společnost. Knihy venku jsou uloženy a zalepeny v euroobalech, které je tak chrání před deštěm. Na předsádce každé knihy je dále vlepena samolepka s krátkou informací o projektu s identifikačním číslem knihy a s heslem. Pokud tedy naleznete knihu, stačí zadat její číslo a heslo a rázem se připíše na váš účet a označí se jako čtená. A po přečtení ji stačí opět schovat na příhodné místo, které sami vyberete a na mapě knihoběžníka zadáte s údaji potřebnými k nalezení. No a pokud budete mít chuť, můžete připsat i pár řádků, kam všude se s vámi kniha dostala. Píšete tak na chvíli příběh knihy samotné. U každé knihy je seznam čtenářů, kterým se dostala do rukou, počet kilometrů, které mezi čtenáři urazila a její stav, jestli je právě čtená, nebo volná.

Knihy se od 19.8.2010, kdy byl projekt spuštěn, podívaly již do pěti světadílů, dohromady nacestovaly 151 038 km (rekord přitom drží kniha s 31 849 km) a registrovaných knihoběžníků je 2186. Malé zklamání může čekat české zájemce o knihoběžníka, na mapě v Česku se prozatím objevují knihy pouze v Brně a v Praze. O rozšíření se ale můžete postarat sami, k přidání knihy stačí zaslat žádost na stránkách projektu a za pár dní vám zdarma poštou ze Slovenska dorazí potřebné samolepky.

Rozhodl jsem se, že také obohatím knižní fond knihoběžníka a vybral jsem celkem zajímavý titul Snílci od spisovatele Gilberta Adaira, který napsal i scénář ke stejnojmennému filmu. Obsah knihy si můžete přečíst zde: www.goo.gl/p1IBu . Plusem bylo i to, že mě kniha v Levných knihách nepřišla ani na dvacet korun a její rozsah není také nijak velký, rychle se čte a snadno se i schová. Knihu jsem si přečetl, napsal komentář na databazeknih.cz a již jsem vymýšlel, kam knihu ukryji. Dalo to chvíli přemýšlení, chtěl jsem vybrat místo příhodné pro knihu, ale zároveň místo, významné i pro mne. Původní plán umístit knihu na zadní stranu plakátovací plochy u letního kina v Jablonci mi nevyšel, teď na jaře, když není zeleň, by na knihu bylo vidět z ulice. A tak jsem zvolil místo jiné, u gymnázia Dr. Randy, kam jsem chodil čtyři roky do školy. Přesné místo naleznete na stránkách knihobežníka pod kolonkou mapa. Protože není projekt v Čechách příliš známý, napsal jsem pár řádků na facebook a na twitter a vše jsem nezbytně zdokumentoval i těmito řádky. Proto jestli vás to alespoň trochu nalákalo, vzhůru do terénu pro nějakou knihu a připište jí tak kousek příběhu.

Můj internet 1/52

Internet. Stal se každodenní součástí našeho života. Používáme jej při práci i při zábavě. Jak si ovšem internet představit? Jakou má tvář a jak internet vypadá? Myslím, že internet má tolik tváří, kolik má uživatelů. Rozhodl jsem se, že Vám internet, jak ho vidím já, představím. Najít totiž na síti něco zajímavého je někdy celkem složité. Jestli vám třeba i jen trochu mé doporučení pomohou a usnadní čas hledání, budu rád. Sestavil jsem si žebříček internetových stránek, které pravidelně navštěvuji, a ty jsem rozdělil do 52 částí. V každé části vám představím zajímavou stránku. Ne vždy se jedná o něco unikátního, ale třeba jen o střípek, který dohromady v celku tvoří moji mozaiku. Nechci zde popisovat veškeré možnosti a funkce stránek, které možná znáte lépe a důvěrněji než já, mnohdy si tedy při popisu vystačím jen s názorem a úhlem pohledu na možnosti té které stránky.

Facebook jako tvář světa

www.facebook.com

Jak bych mohl začít něčím jiným než facebookem? Znají ho téměř všichni. A téměř každý má na facebook svůj názor, včetně mě. Když jsem poprvé slyšel, že existuje, bylo to v souvislosti s rostoucí popularitou sociálních sítí. Tehdy se objevil v jedné řadě se stránkou myspace. Tak trochu jsem to nechápal. Myspace měla podle mého opodstatnění, facebook nikoliv. Od té doby se mnohé změnilo a přesto podstata zůstala stejná, podobu facebooku vždy vytváří vaši přátelé.

Hlavním impulzem, proč jsem si založil profil, byla možnost sdílení fotografií. Jak jsem později zjistil, je mnoho jiných stránek vhodnějších pro fotografie. Galerie na facebooku má tak omezené rozlišení, že zde vystavené fotografie mají horší kvalitu než fotky z mobilního telefonu. Pro sdílení fotografií jsem si postupem času našel už jiné stránky, ale přesto mne facebook něčím fascinuje. Jeho základní myšlenka stojí na propojení lidí. Četl jsem knihu V pavučině sítí, která vyšla ještě před boomem sociálních sítí, kde se psalo, že se můžete s kýmkoliv na světě spojit prostřednictvím sedmi blízkých lidí. Je to něco nepředstavitelného, že nejkratší cesta, jak oslovit i třeba ty nejznámější (nebo i nejzapomenutelnější) tváře světa, vede přes sedm prostředníků. Facebook by nám už brzo mohl dát odpověď. Je opravdu někdy zajímavé, když zjistíte, že se znají mezi sebou vaši přátelé, kteří byste řekli, že se nikdy nemohli potkat. Takových náhod a setkání je právě díky facebooku mnoho.

Výhodou této stránky je v první řadě to, že je nejrozšířenější. A použití? Chápu facebook jako prostředek, jak si s přáteli vyměnit poznatky o tom, na čem pracují, kam chodí, kde bude jaká zajímavá událost nebo co si myslí. Mezi přátele řadím lidi, s kterými se znám a s kterými bych zašel třeba večer posedět. Určitě není facebook seznamkou, jak jej někteří chápou. Nemyslím, že mezi přátele patří lidé, které jste viděli dohromady dvakrát a moc o nich nevíte. Zároveň ale informace, které na stránky facebooku sám píši, jsou takové povahy, že by mne nijak nezasáhlo, kdyby byly veřejné. Prostě takové soukromé migroblogování o sobě. Odkazy jiných stránek na facebook dávám pouze tehdy, když vím, že mohou něco říci i mým přátelům. Rozuměj neházím tam každou pitomost, na kterou narazím. Stejně tak odkaz na Youtube video dávám na facebook, pouze když to má hlubší význam. Co absolutně nepobírám, jsou různé aplikace, hry a kvízy na facebooku. Beru to jako nutné zlo, aby byla síť populární mezi velkým množstvím uživatelů.

No a k obsahu samotných statusů? Někomu třeba vadí, když si od přátel denně čte, co měli k obědu. Pravda, někdy to nemusí být moc přínosné. Jsou statusy, které daleko víc obohatí a pobaví, ale na druhé straně člověk i díky takovým statusům pozná své přátele. A číst o jídle není až tak zlé. Někdy je zajímavé, se nad i třeba banálními statusy zamyslet, zda v nich není něco víc. A stejně tak je zajímavé, když se člověk s odstupem času podívá na své vlastní statusy, co tam o sobě zjistí. Co se mi na facebooku nelíbí, že se poslední dobou snaží instituce jako různé podniky, firmy, ale i televize a rádia vetřít do tohoto prostoru. Facebook chápu jako komunikaci mezi přáteli, proto mně vadí, když se mi na zdi objevují zpravodajské články. Televize a rádia by mohly více využívat jiné sítě. Argumentem pro ně je ovšem rozšířenost facebooku.

Budoucnost této sítě vidím velice optimisticky. Facebook podle mého neomrzí, stejně tak bude dlouho trvat (jestli vůbec), než ho předstihnou konkurenti. Je ovšem nutné pamatovat, jak mocným nástrojem tato síť je. V každém případě sdílím vůči facebooku optimismus a mohu jej proto doporučit.

Společnost O2 míchá s cenami tak, až sami nevědí, která platí

Služba je od slova sloužit. Z tohoto pohledu není o čem diskutovat. Otázkou je, jak si svoji pozici vysvětlují společnosti, které služby poskytují. Kdo a komu podle nich slouží?

Vloni v prosinci jsem se rozhodl prodloužit smlouvu u telefonní společnosti O2. Vybral jsem si telefon a zašel jsem do prodejny. U pultíku jsem se dozvěděl, že telefon mají, ale prodají mi jej za jinou cenu, než je uvedená v katalogu. Ptal jsem se proč, když ve vitríně mají tento telefon za cenu, kterou chci. Prý se to právě dnes neplánovaně změnilo a ještě to nestačili vyměnit. Pravda, bylo něco krátce po poledni, netřeba to hned chápat jako klamání zákazníka. A to přes to, že se cena změnila ze 495 Kč na 1195 Kč. Přesto jsem se cítil podveden a odešel jsem.

Zprvu jsem zvažoval i tak radikální krok jako změnu operátora. Posléze jsem si to přeci jen rozmyslel a i se změněnou cenou jsem se telefon rozhodl koupit. Problém byl, že jej na skladě neměli. Slíbili mi, že jakmile telefony dostanou, dají mi zprávu. Po měsíčním čekání jsem se do prodejny opět vypravil. Telefony již měli, pouze na mne zapomněli.

Přešel jsem to s klidem, nebudu se zlobit pro takovouto maličkost. Leč nedalo mi to, abych byl v jednání se společností O2 již opatrný. Zjistil jsem si předem cenu telefonu na internetových stránkách a vyplatilo se. Telefon, který by mi měli nabídnout za cenu 995 Kč, mi v oficiální prodejně chtěli prodat za 2795 Kč. To je rozdíl 1800 Kč. Upozornil jsem je na rozdíl cen mezi nabídkou v katalogu a na internetu. Nejprve jsem sklidil ironický smích, ceny prý nejsou závazné. Přesto se podívali do oficiálního ceníku a zjistili, že zde mají úplně jinou cenu. Třetí varianta ceny pro jeden telefon je pro jednu společnost, myslím, až dost. Nakonec se přeci jen nechal pracovník O2 přesvědčit. Uznal, že v katalogu se jedná o tiskovou chybu a že telefon mi prodá za cenu, kterou požaduji. Aby nebyl konec legrace, zjistil, že telefon na prodejně nemají a že musím o prodejnu dál. Naštěstí nebyla daleko, pěšky do deseti minut. I zde se situace opakovala, s tím rozdílem, že zde telefon měli, prodají mi jej prý ale jen, co jim to povolí šéf pobočky. Zvláštní chování, šéf musí povolit to, aby mi prodali telefon za cenu, kterou inzerují na oficiálních internetových stránkách. Představuje si takto O2 službu zákazníkům?