Tak aby bylo jasno

Když jsem zakládal tyto stránky, nepochyboval jsem, že stále bude o čem psát. Na světě je přeci tolik témat, že si stačí pouze vybrat. Zároveň můžeme mít různé důvody k tomu usednout za stůl a skládat jednu větu za druhou. Mým největším stimulem je, když jsem s něčím nespokojen, když vidím, že věci nefungují tak, jak by měly, když vidím, že lidé zapomínají na něco, na co by zapomínat neměli, nebo když mne prostě něco štve. V tu chvíli mám chuť vykřičet takovou věc do celého světa, aby to všichni věděli a abychom s tím něco dělali. A co když bude na světě vše v pořádku? Všichni se budou mít dobře a nebude na co nadávat? I takovou variantu mám promyšlenou. Ze stránek udělám sbírku receptů a budu sem postupně dávat ty nejlepší jídla, která znám. Už se na to moc těším, budete se divit, jaké dobroty vám představím. Ale to, že bych sem začal psát recepty, zatím nehrozí.

Moje odmlka byla způsobena mnoha důvody, především podnětů k psaní bylo tolik, že jsem nestačil všechny negativní vlivy kolem sebe vstřebávat. V první řadě bych se musel zmínit o špatně fungující náhradní dopravě při výluce tramvají na trase Jablonec-Liberec, ovšem pochybuji, že slova, která bych použil, by neměla za následek mé doživotní vyloučení z dopravy v rámci DPML (rozuměj Dopravní Podnik Města Liberce). Asi stárnu, ale pěšky se mi do školy chodit nechce, to raději budu držet hubu. A tak jsem si počkal a v tomto týdnu byla opět kompletní linka zprovozdněna a zatím jezdí, čímž zapomeneme, že to kdy bylo jinak, a zase je vše v pořádku. Psát mne nepřimělo ani výročí sametové revoluce, ačkoliv mnohá slova, která byla napsána nebo vyřčena během oslav, doufám, nejen mne malinko rozlítila.

Dalším důvodem je škola. Vím, že to zvládly generace před námi, tak proč bychom s tím zrovínka my měli mít nějakou potíž, ale přesto mi příjde, že chtíc všechno zvládnout a stihnout na výbornou je nemožné, ba co víc, je to nepředstavitelné. Ale jak se říká nemožné na počkání, zázraky do tří dnů...

A především to, že zde nezveřejňuji nové příspěvky, nemusí znamenat, že nic nepíši. Něco jsem přeci jenom i v minulých dnech psal, pouze si říkám, že jsou texty, které ještě musí trochu uležet. Musí počkat na to, až si jich po čase opět všimnu, od základu je předělám, a pak je možná někdy zveřejním a možná taky ne, čímž potvrdím jejich marnou existenci. Ovšem co na tomto světě není marné...? Ale takto chmurně jsem tedy končit nechtěl. I když vlastně to chmurné není, to, co jsem chtěl napsat, bylo: Psát jen tak nepřestanu, až bude svět bez chybičky, budu psát třeba i ty recepty, prozatím vidím spoustu jiných témat, kterými bychom se měli zabývat. A jestli se chvilkami odmlčím, je to jen dočasné, každý má občas zimní spánek, aby bylo více sil do dalších dnů...

Papež v Brně, tak trochu naděje pro každého

Byly tři hodiny ráno a můj budík zvonil ne náhodou. V takovou noční dobu musí mít člověk sakra dobrý důvod, aby vstával. Tím důvodem byl sraz ve čtyři pod hodinami na Český, autobus o půl páté z hlaváku, v pět přijít na louku pár kilometrů za městem a pak čekat. Nejprve na svítání a potom na přílet jedné důležité osoby. Tou loukou bylo letiště v Tuřanech u Brna a osobou, na kterou se vydalo čekat podobně jako já na 120 000 lidí, byl úřadující 265. papež Benedikt XVI. Psalo se datum 27.září 2009 a Brno se právě chystalo na největší událost od roku 1777, kdy byla založená brněnská diecéze.

V ulicích města tomu alespoň prozatím mnoho nenasvědčovalo, sem tam se odněkud někam přesunovala bdící mládež ovíněná s úmyslem jíti se dále ovínět. Jinak byl v ulicích klid. Jak jsme se ale postupně blížili k místu nočního rozvozu před hlavním nádražím v Brně, bylo jasné, že je tu něco jinak. Stále více se mezi mládeží vracející se z tahu objevovaly slušně oblečené osoby, někdy celé rodiny. Jistě muselo opilcům v rozvozu vrtat hlavou, proč místo obvyklých bílých králíků s nimi v autobuse cestují svátečně oblečené dámy a pánové. Již od prvních mimořádných autobusů s označením C, tedy centrum, bylo plno. Na nějaké pohodlí musel člověk zapomenout, hlavním cílem bylo vejít se. Lidé byli k sobě v rámci možností ohleduplní. Bylo vidět, že jsou plni očekávání a hleděli na slušné chování více než kdy jindy.

Když přijel náš autobus k letišti byla ještě tma. Lidé se vyhrnuli z autobusu a již směřovali v předem připraveném směru, který lemovali pořadatelé, policisté, vojáci a zdravotníci. Po chvíli chůze se nám otevřel pohled na rozlehlou louku, které vévodilo několik ozářených objektů. V prvé řadě to bylo obří pódium, které nebylo zbytečně složité, vévodila mu jednoduchost a čistota, která ve světle reflektorů ještě více vynikla. Ústředním bodem pódia bylo velké ozdobné křeslo. Každý v tu chvíli věděl, kdo do tohoto křesla za pár hodin usedne. Z pohledu diváka nalevo od pódia stál velký dřevěný kříž. Symbol křesťanů a připomínka vykupitelského činu Ježíše Krista. Kříž byl vyroben speciálně pro tuto příležitost a jako připomínka tohoto dne bude umístěn u katedrály svatého Petra a Pavla na Petrově. Své místo najde v budoucnu i obří kotva nasvícená pro ranní účastníky fialově, která byla od pódia vpravo. Symbolizovala naději, což bylo ústřední téma celého setkání. Osvícené bylo také vedlejší pódium, ale tím veškeré světlo končilo, člověk se blížil k pódiu a míjel páskou rozdělené sektory. Náš sektor byl označen B8, chvíli jsme bloudili, ale za menší pomoci pořadatelů jsme ho i po tmě nalezli.

Byly to čtverce o délce asi sto krát sto metrů pro asi 15 000 účastníků. Každý sektor měl uprostřed svůj stan, kde byli přítomni zdravotníci a hasiči. U vstupu do sektoru jsme museli ukázat místenky, žádná jiná kontrola neproběhla, a tak jsme si už hledali vhodné místečko pro následujících několik hodin. Pro tmu nebylo vidět do tváří, ale podle hemžení se všechny sektory na letišti začínaly plnit. Usoudili jsme, že nejlépe uvidíme z místa přímo u cesty, a tak jsme si vyndali alumatku, složili batohy s jídlem a pitím a tiše jsme čekali. Již když jsme přišli, leželo u cesty pár lidí zachumlaných do spacáků. Možná takto přečkali celou noc a možná byli první, kteří ve čtyři hodiny na toto pole přijeli. Každopádně žádné velké teplo nebylo, což nám bylo jasné již po pár minutách, kdy si mráz našel cestičku všemi vrstvami oblečení, které měly člověka hřát. S nadějí jsme tedy hleděli na symbol naděje, neboť byla jistá naděje, že právě tímto směrem za několik minut vyjde slunce. A skutečně vyšlo, ještě před tím, přesně v šest hodin, se po celém areálu rozezvučely zvony. Byl to úžasný zážitek, člověk tu byl najednou sám, tma, svítání, zvony...

Po úvodních zvonech přivítal čekající poutníky moderátor, popřál dobrého rána, ujistil všechny, že jsou zde správně a poté představil krátce program setkání. Následovalo hudební vystoupení Hradišťanu, pár vět k přítomným pronesl režisér Lotranda a Zubejdy Strach, dále hovořili lidé, kterým víra změnila život, to vše prokládané hudebním vystoupením různých skupin.

Slunce již ozářilo veškerou planinu a i ti nejzkřehlejší začali postupně odkládat vrstvy oblečení. Početné zastoupení v davu měly také krojované skupinky, které i přes jisté nepohodlí přijely v místních krojích. Množství vlajek hlásalo návštěvníky z ciziny, byly zde k vidění vlajky slovenské, polské, brazilské nebo například australské. Nejvíc vlaječek mezi lidmi bylo vatikánského státu. Čas plynul a početný zástup lidí v nepřetržitém proudu plnil louku. Do sektoru i ze sektoru se mohlo pouze přes hlavní vstup, ale páska nebyla žádnou překážkou a bylo to hlavně blíž, a tak jsme si cestu na toalety a zpět takto krátili. Zpočátku se to dalo, s postupujícím časem byli pořadatelé stále více pozornější. Nevýhodou našeho místa byly vzdálené toalety, našli jsme budky i mnohem blíž, odtud jsem byl ale rychle vykázán, prý jsou zde pro VIP návštěvníky. No vida, toalety pouze pro vyvolené. A tak se obyčejný člověk musel trmácet přes celý areál.

To se ale již čas nachýlil a na velkoplošné obrazovce kamery začaly snímat nebe. Po chvíli i pouhým okem bylo vidět blížící se letadlo. Za pár okamžiků již stál na brněnské půdě prezident Václav Klaus. Vše bylo připravené pro přílet papeže. Když se objevilo letadlo, dav začal bouřit. Vlajky šly vzhůru, lidé mávali a jásali. Atmosféra připomínala sportovní klání, do toho zvuk velkého letounu. Člověk by hádal, že se ocitl na Velké ceně formule 1 a ne na náboženském shromáždění. Na velkoplošné obrazovce jsme potom sledovali, jak papež vystupuje z letadla, jak jej vítají zástupci města, jak nastupuje do svého papa mobilu a jak vyráží mezi lidi. To jsme sledovali ale již sami.

Byla to zvláštní chvíle, hlava katolické církve, která se hrdě hlásí k celé historii Vatikánu, se ocitla na této louce kousek za Brnem. Co vše se touto krajinou v dějinách prohnalo, kolikrát již tisíce hlav putovalo ve jménu církve touto krajinou. Ne vždy to bylo s tak mírumilovným poselstvím. Kolikrát jsme si mohli hrdě jako český národ připisovat zásluhy o šíření a hlásání zvěsti o božím poselství. Nyní, na kraji jednadvacátého století, přilétá papež do Česka jako do nejateističtější země na světě. To ale v tuto chvíli okolní louky v ničem nepřipomínají, zde se píská jiná písnička. Papež projíždí mezi lidmi a nebýt menší strkanice ve snaze být papa mobilu co nejblíže, vzájemné společenství víry a lásky by nic nenarušovalo. "To jste křesťan," slyším na sebe pokřikovat paní s pánem. Paní se až hrubě cpe dopředu. "No právě, že jsem křesťan, proto vám to říkám slušně," odpovídá jí pán.

Pak už se ale všichni zklidní a po výzvě papeže, aby dnešní shromáždění proběhlo v klidu, bez vlajek a transparentů, se celé shromáždění křesťanů pohrouží do společné modlitby. Zpívají se písničky, chvílemi zní čeština, chvílemi latina a italština, papež k radosti všech přítomných zdraví i ve slovenštině, polštině a němčině. Bohoslužba trvá po dvě hodiny, ve dvanáct hodin papež podle časového harmonogramu zamává věřícím, a odlétá zpět do Prahy. Jeho letadlo ještě na závěr učiní obrat o sto osmdesát stupňů a již mizí v dáli. Pokud se vzácnému pasažéru neudělalo z neobvyklého manévru nevolno, naskytla se mu jistě neopakovatelná podívaná. Na sto dvacet tisíc párů mávajících rukou.

Pokud si někdo myslel (a přiznám se, že já také), že tím celá legrace končí, velice se mýlil. To nám sdělil již brzy hlas moderátora, na louku jsme přicházeli čtyři hodiny, stejně dlouho bude tedy trvat náš odchod. Kapacita obslužnosti rozvážejících autobusů měla své limity, a tak nezbývalo, než ještě nějaký čas posedět na louce. Bylo velkým štěstím krásné počasí, které po celý víkend papežovy návštěvy všem přálo.

Autobusem s označením C jsme od Tuřanského letiště odjížděli něco kolem třetí hodiny odpolední. Bylo to zvláštní setkání a myslím, že každého účastníka to nějakým způsobem obohatilo a bylo jedno jestli přišel jako pravý katolík, zapřisáhlý ateista, či člověk jiného vyznání. On také symbol kotvy jako naděje přinášel pro každého něco jiného. A s nadějí lidé odtud odcházeli. Myslím, že není rozdílu mezi slušným křesťanem a slušným nevěřícím, víra není nějaká pojistka, která by mohla zaručovat kvality člověka. Není ale ani berličkou, bez které by se věřící nedokázali ve světě orientovat. Víra je jistým dialogem. A dialogem se jistě dá vyřešit mnoho problémů, které nás jako lidstvo nebo jen nás jako samostatné jedince trápí. A to by tedy pro nás všechny, ať už jsme byli na louce u Brna tehdy, jak tam přijel papež, či ne, mohlo být onou nadějí...

Chybí nám autority

Bylo období, kdy jsem denně četl noviny, téměř jsem si neuměl představit den, pokud jsem nepřečetl celou titulní stránku a titulky na dalších stránkách. Pak začaly ubývat peníze, a pak došel i čas, a tak jsem přestal číst noviny a jen občas kouknu, co se píše na internetu. Po dlouhé době jsem do novin nahlédl dnes a nestačil jsem se divit.

V Lidových novinách odhalili aféru právnické fakulty v Plzni, kde jistí lidé přišli snadno k titulům. Co je ještě horší, tak to jsou lidé z politiky, ale například i z vedení samotné vysoké školy. Je to divné, lidé, kteří by měli jít ostatním vzorem, jsou najednou odhaleni jako podvodníci.

Vedle toho jsem si přečetl článek o tom, jak Česko hledá svého eurokomisaře. Strany jsou hluší k návrhům druhých stran a protlačují jen své kandidáty. Bylo by zajímavé vědět, co vše probíhá za oponou, jaká různá jednání se konají. Kolik schůzek mají lidé jako Dalík, jenž se snaží do tohoto úřadu prosadit svého chlebodárce Topolánka. Ten prohlásil, že s politikou končí. Jistě by takovou funkcí nepohrdl, i když se ještě trochu upejpá. Ostatně by nebyl prvním expremiérem za české barvy v tomto křesle. Stejně to ale není odchod, jaký bych si představoval od férového politika. Zahrát scénku: politika je moc špinavá, to už je na mě moc a skončit, a pak tiše převzít nějakou výnosnou trafiku. Je mi z toho divně.

Dneska nás cestou do práce ve městě předjíždělo policejní auto, když jsme srovnali na jejich stopu měli jsme rychlost 80 a policejní auto nám mizelo. I to mi příjde divný.

Člověk neustále hledá autority, o které by se mohl opřít, kdo jiný by to měl být než představité vysoké politiky, vysokého školství a nebo například v dopravě policisté. A najednou si stačí ráno otevřít noviny a projet se městem a autority jsou pryč, zmizely jak pára nad hrncem.

Samozřejmě to jde i bez nich, obejdu se bez toho, že bych věděl, že nejsem, nebo alespoň nesnažím se, být poctivý sám. Ale pořád mi vrtá hlavou proč? Proč alespoň ti na vrcholcích našich pomyslných pyramid úspěchu a prestiže nejsou těmi vzory. Snaží se nám tím sdělit, že bez podvodů a nefér jednání to nejde? Pokud ano, tak alespoň u mne mají smůlu, dál se budu snažit dosáhnout svých cílů bez podvodného jednání. Možná to půjde a možná taky ne. A možná už definitivně přestanu číst noviny... A možná taky ne...

Svatý Václav potřebuje vaši pomoc

Podporovat lze v dnešní době kdeco, kdejak a kdekde, i když to poslední jde asi nejhůře. Není dne, aby člověka na ulici nezastavovali dobrovolníci s kasičkou. Člověk se musí proti nim obrnět a ujasnit si, že i když zrovna dnes nepomůžu, nejsem hned špatným člověkem. Člověk musí obstát především sám před vlastním svědomím, což je jeden velký paradox, protože prevít před svým svědomím obstojí vždy nejlépe a na poctivém vždy nějaká ta výčitka ulpne. Myšlenka: Ale přeci jen jsem mohl..., zůstává dlouho v mysli. S tím se ale člověk musí vyrovnat a musí si sám vybrat, kde a komu přispěje.

Jistě se už, vy, co jste nevzdali čtení již na začátku, smějete tomu, jak si opatrně chystám cestičku k tomu, abych po vás něco chtěl. Nemýlíte se, mé úmysly jsou průhledné jak sluneční paprsek z rána...

A co takhle udělat jednou něco nestandartního? Třeba podpořit dárcovskou dms opravu baziliku svatého Václava ve Staré Boleslavi? Ano i to jde, technika je dokonalá. My, co jsme tam už někdy byli, víme, že je to stavba, která opravu potřebuje a svoji důstojností a důležitostí pro náš národ si to zaslouží. A vy, co jste tam nebyli a jen tak do něčeho házet peníze nebudete, se tam jeďte podívat. Teď v září tam potkáte i toho nového papeže, který se příjede do Staré Boleslavi podívat až z Říma, tak to máte jistě blíž. A jestli vám nestačí argumenty, tak to tam pošlete jen tak, aspoň bude ňáká legrace, až to opraví...

A jak na to? Stačí poslat sms ve tvaru DMS VACLAV na číslo 87 777. Je to opravdu jednoduché. Kdo to chce mít z více zdrojů, tak prosím zde.

Sám půjdu příkladem a ihned, jak zveřejním tento příspěvek, posílám zmíněnou sms. Jen by mě zajímalo, kolik z vás, díky mně podpořilo Václava. Tak až tu sms pošlete, ohodnoťte tento příspěvek jako výborný. Sám budu prvním hodnotitelem.

Někdy se přeci jenom vyplatí pomáhat, nemůžete vědět, kdy ochránce české země pomůže vám...

O jedné pravděpodobně nepravděpodobné příhodě

Byl pěkný slunný den, takový, kterých je ostatně letošní léto požehnaně. Za takových dnů je věru lépe úřadovat kdesi u vody a přemýšlet nad letošní úrodou okurek. Ale i v takových dnech je třeba někoho, kdo svojí prací bude plnit pracovní proces a tím bude zvyšovat hrubý domácí produkt národní ekonomiky. Inu, krize je krize a někdo proti ní musí bojovat. V onen slunný den jsme těmi hrdiny byli my dva, já a Jirka. Neznám lepší prázdninovou brigádu než u geodézie, je to možná tím, že neznám vůbec žádnou jinou brigádu, což znamená, že tato je nejlepší.
Poslali nás zaměřit pár kabelů, které již déle nemohly vidět denní světlo, neboť by počet spadlých do příkopu zvláště kolem večerních hodin neúměrně stoupal. Kabely již byly zakopány a kudy vedou nám mělo napovědět jen pár barevných čar na vozovce. Pro nezasvěcené snad mohly ony barevné značky představovat pouze změť nesmyslných klikyháků, ovšem co je horší, tak pro zasvěcené taky. A jak že nám to ten chytrý člověk do telefonu říkal: Telefon je modrej a je v hloubce 120 cm, kanalizace 220 cm a je zelená a červený plyn a 60 cm, nebo to byla elektrika? A není náhodou telefon zelenej? Jirko poraď! Nevím, nevím, je možný, aby kanalizace byla nad plynem? Není to blbost? Ale je tu pěkně, co? Ten klid, tady bych chtěl mít chalupu. Komu to asi patří? Uvědomuješ si, že jestli to blbě změříme a oni jednou nakopnou plyn s elektrikou, tak to tady vyletí do vzduchu? Taková malá časovaná bomba. A náhodou bude právě v tomto domku na návštěvě u své milenky ministr obrany a protože člověk nemůže být na dvou místech současně a ministra se nikdo nebude ptát, zda chce být někde jinde než na lůžku v nemocnici, nebude na hlasování o důvěře vlády, vláda padne, a premiér zmešká důležitý sumit NATO, v kterém se bude hlasovat o zahraniční misi. A tato mise právě o ten jediný hlas neprojde. a tak bude muset Barack Obama vykonat diplomatickou cestu do Iráku, během které ho zasáhne zbloudilá kulka, čímž bude rozpoután světový konflikt. A o tom všem teď rozhodujeme my, já a Jirka. Tak tedy dobrá červený plyn bude v hloubce 120 cm. Možná jsme tím zachránili svět. Rychle měříme a jedeme pryč, nemůžeme ztrácet čas nad takovými blbostmi.... Ale je tu pěkně.
Svět je založen na náhodách. Jenomže já na náhody nevěřím. No řekněte, byla by to náhoda...!?!
P.S.: Hloubky výkopů telefonu a plynu jsou z důvodu bezpečnosti Baracka Obamy a z důvodu bezpečnosti planety prohozené.

O smyslu a nesmyslu

Je na čase položit si pár zásadních otázek. Pro tento blog je asi nejzásadnější otázka proč. Proč píši na tyto stránky?

Někde jsem četl, že poezie je jediným konkrétním důkazem o existenci člověka. Všechno ostatní se dá nějakým způsobem odůvodnit, nikoliv ovšem poezie. Ta je nám důkazem, že člověk existuje, žádné jiné vysvětlení totiž pro poezii nemáme, žádné jiné vysvětlení by nedávalo smysl. Pro nic a nikoho by totiž poezie neměla smysl než pro člověka.Tím, že poezie nedává smysl, nám vlastně dává smysl. Stejným nesmyslem je tento blog. Je tak velkým nesmyslem, že si dovolím napsat kacířskou myšlenku, že snad ani nemá smyslu, čímž jej ovšem řadím k úplně základním danostem tohoto světa. Aby měl svět smysl, musí být založen na nesmyslu. Na nesmyslech stojí tento svět. Díky nesmyslu se otáčíme kolem své osy. Je to tak samozřejmé, že se ani nestačíme divit odkud se ty všechny nesmysly berou. A přece to není samozřejmé, nesmysl je jako vzácná květina, kterou bychom měli hýčkat a kterou bychom měli zalévat. Měli bychom založit takovou malou nesmyslnou rezervaci pro věci beze smyslu a věci nesmyslné. Kdybychom neměli nesmyslu, nikdy bychom nepoznali smysl. Nebylo by srovnání. A bez smyslu se život žít nedá. Proto má nesmysl větší smysl než smysl. Zdá se vám to jako nesmysl? To je správné, tím se ukazuje, že tento svět má smysl, stačí jen jej hledat. Jestli k tomu jen trochu dopomůže tento blog, pak má nějaký smysl, a proto jej píši, i když je to občas o nesmyslech jako například tento příspěvek.

Reportáž z cesty po východních Čechách

Podle průzkumů agentur pro veřejné mínění letos většina Čechů bude o prázdninách doma. Možná za to může stále připomínaná krize a možná si také Češi konečně uvědomili, že i v Česku je pěkně, tak proč jezdit do zahraničí, když se dá příjemné léto strávit i doma a navštívit některá pozoruhodná místa, o kterých nás neděli co neděli informuje v televizi Toulavá kamera. Aniž bych se nechal ovlivnit průzkumy, zvolil jsem letos podobně.
Je spousta míst, která by bylo dobré v Čechách navštívit. Pravda, některý kraj je na výlety přímo stvořený, zatímco jiný zdánlivě takové možnosti nenabízí. Ale opravdu jenom zdánlivě. Je úžasné, jak je naše krajina rozmanitá, kolik rozdílných koutů lze najít. A možná se na to hodí pohádka Wericha, jak šel kvůli snu jeden poutník daleko za pokladem, aby u cíle zjistil, že poklad má doma za pecí. Ale přeci jenom i cesta může být cíl.
Cesta, kterou jsem se vydal, začala na dráze. Trať z Liberce do Pardubic patřila ve své době k významným spojům. Byla vystavěna již v roce 1859 a v minulých dnech proto probíhaly velké oslavy 150 let trati. U této příležitosti byla dokonce Českou poštou vydána poštovní známka. V současné době má tato trať speciální jízdní řád. Rychlíky mezi Libercem a Pardubicemi jezdí v dvouhodinových intervalech, trasu urazí za tři hodiny a vlaková souprava zaručuje čistotu a pohodlí nad republikovým průměrem, i proto je tento spoj ideální pro výlety ze severních Čech do Čech východních.

Tajemný hrad Svojanov

No a nyní již k samotným cílům cesty. Hrad Svojanov, středověký královský hrad ze třináctého století ležící na obchodnické cestě zvané Trstenická, což v té době byla taková D1, spojující Moravu a Čechy. Expozice hradu ukazuje sice interiér 18. a 19. století, ale stačí se pouze dívat a člověk si hned představí účel a využití stavby o mnoho let dozadu. Návštěvník si může vybrat ze dvou okruhů, vedle historie tu hlavně na dětské návštěvníky čeká hrstka strašidel v čele s panem Hamrlíkem na ohnivé svini.
Za pozornost na tomto hradě stojí i mohutná věž, která je přístupná a je z ní pěkný výhled na okolní krajinu. Kdybych nevěděl, že ji budovali pro vojenské účely, asi bych nabyl dojmu, že ve středověku museli být děsní romantici, tolik práce kvůli rozhledu. Zlaté časy.
Zajímavostí na hradě Svojanov je i zahrada v gotickém stylu s typickým rozdělením plochy do třech částí.

Růžový palouček
Nepříliš známým a přitom zajímavým a pozoruhodným místem je památné místo Růžový palouček, které leží pár kilometrů od Litomyšle. Podle pověstí se právě na tomto místě loučili lidé protestantského vyznání před tím, než odešli do zahraničí. Ale příběhů vážících se k tomuto místu je mnohem více. A stopy lze najít i v literatuře, jedním z posledních děl, kde je zmíňka o Růžovém paloučku, je hra divadla Járy Cimrmana České nebe, kde J.A.Komenský nabízí jablíčka z paloučku svým nebeským stolovníkům. Samotné místo je zajímavé kvůli výskytu vzácných růží, vzácných stromů jako například jinanu dvoulaločného, ale především celkovou atmosféru dotváří krásné vzrostlé lípy, které když kvetou, je to zážitek, na který se nezapomíná.

Nové Hrady
Nedaleko od Růžového paloučku po červené turistické značce narazí člověk na obec Nové Hrady, kde stojí rokokový zámek z 18.století.V expozicích lze zhlédnout empírový a biedermeierový nábytek. Zajímavostí tohoto zámku je to, že je v soukromém vlastnictví, a tak člověk v rámci prohlídky může potkat i majitele zámku nebo zámeckou paní. Každopádně vlastnit zámek bude asi dost drahý koníček.

Město Polička
V místech kudy od nepaměti, a minimálně od roku 1265, procházela hranice mezi Čechy a Moravou stojí královské město Polička. Je unikátní městskými hradbami, které v délce 1200 metrů obepínají město a část úseku hradeb je přístupný návštěvníkům. Poličku hned několikrát v historii postihl požár, a tak je současná podoba historického jádra města převážně z 19.století. Město se chlubí slavným rodákem Bohuslavem Martinů, který se narodil ve věžní světničce novogotického kostela sv.Jakuba. I toto místo je pro návštěvníky přístupné, ale v současné době probíhá celková rekonstrukce, tak snad jindy. A pozornost si zaslouží i radnice, před kterou stojí nejvyšší morový sloup v Čechách.

Kde v Poličce bydlet? Mohu doporučit penzion Šenk nožíře Dobroty, najdete jej v ulici Na Bídě. Jde o unikátní domečky, které si lidé, aby ušetřili na materiálu, přilepovali k městským hradbám. Je to trochu strašidelné, ale kdo se nebojí, může se zde ubytovat. Mám potvrzeno, že se vám v tomto penzionu budou zdát zajímavé sny.

Město Litomyšl

No a to nejlepší na konec. Město Litomyšl. Doporučuji náměstí, na každém druhém domku deska významné události, významné osobnosti. Například připomínka že Dagmar Pecková ten a ten den kolem desáté hodiny v knihkupectví Paseka kojila svého syna. Mimochodem knihkupectví Paseka si zaslouží pozornost, když knížku z Paseky, tak z Litomyšle. Na náměstí stojí Bedřich Smetana, poblíž v parčíku sedí Alois Jirásek a vedle klášterních zahrad postává socha Zdeňka Nejedlého. Vždy jsem si jej spojoval s Jiráskem, ale postupem času se nestačím divit, kde všude v kultuře zanechal svoji stopu. Rozporuplná osobnost. Zámecký areál v Litomyšli patří k památkám UNESCO a zcela právem, zámek, sgrafitová výzdoba, arkády, park, prostě nádhera. A jako třešnička na dortu muzeum Josefa Váchala a Portmoneum. Při naší návštěvě jsme zde potkali i majitele Paseky pana Horáčka.

Člověk musí alespoň jednou za rok opustit stereotyp svého života a někam vyrazit, prázdninový čas je k tomu jako stvořený, počasí je letos trochu nevyzpytatelné, ale vyplatí se v tomto jít do rizika. Východní Čechy jsou na výlety ideální a je toho více, co stojí za to navštívit. Takže vzhůru...

Pozdrav z tábora II.

Tábor zatím v pohodě.stop.již třikrát nás to spláchlo.stop.rybnik stoupnul na objemu a vytvořil se na něm ostrov.stop :-)
Jsme na jihu Čech u Mutyněvského rybníka. Přes všechny problémy s počasím je to tu pěkné. Jak vypadá rybník po ránu, můžete vidět na fotce.

---- 
Odesláno z mobilního telefonu Sony Ericsson

Pozdrav z tábora

Po letech jsem se opět dostal na letní tábor, tentokrát jako jeden z vedoucích, a musím říci, že se mi to celé jeví trochu jinak, než když jsem byl dítě. V dětských očích je tábor jedno velké dobrodružství, v očích dospělého taky, ale z trochu jiného pohledu. Obdivuji lidi, kteří se táborům věnují celý život. Uhlídat tolik dětí najednou je opravdu výkon. Sám budu rád, až mi praxe za několik dní skončí. Prozatím tedy posílám pěkný pozdrav z tábora.

---- 
Odesláno z mobilního telefonu Sony Ericsson

Kompletní Čapek na internetu

Taky vás občas zlobí, že knížka, kterou si jdete půjčit do knihovny, je vypůjčená a vy musíte čekat, až na vás příjde řada? Tak tento zážitek se vám s knihami od Karla Čapka již nestane. Kompletní dílo jednoho z nejlepších českých spisovatelů minulého století je totiž přístupné na internetu.

Umožnil to autorský zákon, který stanoví na autorská práva dědiců sedmdesát let od smrti autora. V případě Karla Čapka tak tato lhůta vloni uplynula. Zveřejnění všech čapkových děl se ujala Městská knihovna v Praze, a to na výbornou. Čtenář si na speciálních stránkách http://www.mlp.cz/karelcapek/ může vybrat dílo a formát, ve kterém si chce dílo přečíst. Na výběr je hned několik formátů, vedle klasického a jednoduchého txt nabízejí ke stažení široce rozšířený pdf a pro čtenáře na cestách je tu hned několik formátů vhodných do mobilních telefonů. Každý si tak najde své. Vedle toho je na těchto stránkách u všech děl malá poznámka a návštěvníci mohou ohodnotit, jak se jim knížka líbila.

Zveřejnění a digitalizace prací Karla Čapka je záslužný čin a také velice povedený. Karel Čapek si jistě zasloužil, aby byl přístupný všem. A ani v nejmenším nemám strach, že by to znamenalo konečnou pro vydavatelství a knihkupce. Jistě nejsem sám, kdo si rád koupí a přečte klasickou knížku, a to i v případě, že budou díla přístupná na internetu. Listovat si v knížce, tomu se nevyrovná žádný počítačový formát, a to ani do budoucna. Knížka má své místo jisté. Stejně jako Karel Čapek má své místo jisté v našich knihovnách, a po zveřejnění děl na internetu je toto místo ještě o něco jistější.

Zakažme (zrušme) komunisty!

V poslední době, v rámci možností, proplouvám zkouškovým obdobím, a tak téměř na nic víc nemám času nazbyt. Nemohl jsem proto sledovat celý dokument o procesu s Miladou Horákovou, který Česká televize v minulých dnech odvysílala. Přesto jsem viděl závěrečnou část, kdy doktorka Horáková naposledy statečně a klidně mluvila k tribunálu. Po ní pak vystoupili další obvinění. Bylo vidět lidi hrdé, rozhodné, ale také lidi nalomené a v některých případech lidské trosky, které by udělaly vše proto, aby nedostaly oprátku. Unikátnost tohoto dokumentu spočívala v tom, že jej prakticky celý připravili komunisté přímo při procesu.

Minulé století, ač bylo stejně dlouhé jako předchozí i následující, bylo nabyté událostmi. Vedle pokroku a neustálého zdokonalování lidského života jsme si dovolili takový luxus, jako byly dva totalitní režimy. Poučeni z jednoho jsme se vrhli do druhého. Je těžké hodnotit a srovnávat. Někde se srovnání ale přímo nabízí.

Dne 10.června 1942 spáchal nacistický režim na českém území nelidský zločin, byla vyhlazena obec Lidice. Vše bylo přímo samotnými zločinci nafoceno a nafilmováno za účelem demonstrace síly a k zastrašení obyvatel. Sami byli ovšem filmovým materiálem zastrašeni a nedostali odvahu, aby svůj čin ukázali lidem.

Téměř o 8 let později, dne 8.června 1950, byla ve vykonstruovaném procesu komunistickou justicí k trestu smrti odsouzena čtveřice obviněných včetně bývalé poslankyně Milady Horákové. O jejich osudu se rozhodovalo jinde a jindy. To, co se odehrávalo u soudu, bylo pouhé divadlo pro kamery a mikrofony, jichž byl sál plný. I tento natočený materiál měl sloužit k demonstraci síly a k zastrašení obyvatel, i zde se sami zločinci natočeného materiálu zalekli a z plánovaného filmu ustoupili. Publicita procesu byla přesto značná, ale na novinovém papíru se snadněji věci upravují a zkreslují. Masy byly krmeny lží o celém případu. Díky dokumentu o tomto procesu tak můžeme vidět, jak se vše odehrávalo, jak vypovídali obvinění a jak se hájili.

Člověk si řekne, že je to již minulost. O to víc mně zatrnulo, když jsem slyšel, že si na vysílání tohoto dokumentu stěžoval předseda komunistů Vojtěch Filip. Pěkně se nám tím vybarvili a ukázali, kde jsou jejich kořeny. Při současném výsledku z voleb si komunisté jistě mohou vyskakovat, ale vystupovat s takovou drzostí by ani komunisté neměli.

Opovrhuji holohlavými nácky, ale stejně tak opovrhuji každým, kdo dá hlas komunistům. Zločinci jsou pro mne oba. A ještě k tomu titulku, nemyslím, že bychom mohli zrušit komunisty zákonem, prostě bychom si měli uvědomit, o koho se jedná, a přestat je volit. Jistě by se nám potom dýchalo o něco lépe.

Budu volit Zelené!

Určitě nejsem člověk, který by měl předem jasno, koho bude volit. Na jednu stranu je to komplikace, když člověk volí celý život jednu stranu, nemusí se o nic zajímat. V takovém případě je nejlepší vybrat si stranu, která dlouho vydrží. To ovšem nic nevypovídá o její kvalitě. Já jsem na tom tak, že každé volby přistupuji k stranám od úplného začátku. Poslední volby jsem se rozhodl, komu dám hlas, až přímo ve volební místnosti. Samozřejmě že mám své favority, ale stejně tak bych u každé strany mohl vyjmenovat tisíc důvodů, proč ji zvolit, a tísic a jeden důvod, proč ji nezvolit. Z logiky věci by potom člověk raději k volbám jít neměl. Přesto k volbám jdu.

Politika vždycky byla a vždycky bude hlavně o kompromisech, nelze najít žádnou cestu bez ústupku, a stejně jako si to postupem času musí uvědomit politici, tak si to chtě nechtě musí uvědomit i voliči. Proto chápu každého, ať už volí Topolánka, Paroubka, Svobodu (ale u těch mám snad největších výhrad), nebo Bursíka. Prostě je to politika.

Sám jsem se rozhodl letos u všech voleb (a že jich bude) volit Zelené. Především je to alternativa a sám preferuji především svobodnou volbu. Je to strana nová, která si bere za vzor evropské zelené. Ti si prošli zajímavým vývojem. Známý výrok: "Kdo není do čtyřicítky komunista, nemá srdce, kdo je po čtyřicítce komunista, nemá rozum", zelené, myslím, dost vystihuje. Jejich levicové zaměření nebylo na škodu, ale v pravou chvíli se z toho dostali. A ač Češi nováčci, ukázali, že umí nabídnout i zajímavé lidi do vlády- Schwarzenberg, Kocáb i Liška se mi svým vystupováním zamlouvají. Takto si představuji politiku.

Předvolební kampaň byla jistě dost vyhrocená, neříkám, jestli je to dobře, či špatně. Každopádně z vajíčkové aféry vytěží velké strany a na ty malé se pomalu zapomíná. Strana Zelených nemá jisté skoro nic, musí se stále pohybovat na hraně existence, nikdy to také nebude strana, která by vyhrála volby. O to víc mi jsou sympatičtí. A posledním důvodem k tomu, abych je volil, bylo doporučení od autority jako je Václav Havel. Takže jestli se rozhodujete a jestli vám doporučení od Havla nestačí, pak vězte, že vám to doporučuji i já...

Sám, hned jak napíši poslední tečku v tomto příspěvku, jdu volit.

Tomu se říká svobodná volba, vítejte u Microsoftu...

Nejsem počítačovým expertem. To píši hnedle na úvod, aby bylo jasné, z jaké pozice chci informovat o mém zážitku s počítačem. Přesto jsem se již nějaký čas chystal na tyto stránky napsat malou recenzi na nový prohlížeč. Sám jsem přitom netušil, že až se k tomuto článku dostanu, místo abych chválil, budu hanět.
Až doposud jsem používal asi nejrozšířenější prohlížeč Internet Explorer, neměl jsem důvod řešit zda je dobrý, či špatný, prostě jsem to bral jako danou věc, kterou není třeba měnit. Nemá-li člověk srovnání, nemůže hodnotit. Některé věci mě přesto trápily, "šlo to pomalu" a nebyl problém v připojení. No a tak jsem si jednou řekl, že za zkoušku nic nedám, a jen tak nezávazně jsem si vyzkoušel prohlížeč z dílny Google, Chrome. Okamžitě si mě získal a netrvalo dlouho, abych si jej nastavil jako výchozí program k internetu. Srovnám-li Internet Explorer a Chrome, pak téměř ve všem dle mého soudu vítězí Chrome, je rychlý, přehledný, má pěkné zpracování, uživatelsky přívětivý, prostě jsem si jej poměrně rychle oblíbil a jen z opatrnosti jsem ještě vyčkával, než jej budu chválit veřejně.
Na Explorer jsem zapomněl a jak jsem později zjistil, byla to chyba. Občas se mi na obrazovce objevila hláška typu: Víte o tom, že Explorer není nastaven jako výchozí prohlížeč? Samozřejmě že jsem to věděl, tak jsem to vždy odklikal a šel jsem dál. No a minulý týden si můj počítač stáhnul nějakou veledůležitou aktualizaci. Už jsem si zvykl, že některé věci můj počítač dělá bez mého vědomí a nijak mi je nevysvětluje, prostě asi nejsem na jeho intelektuální úrovni, aby se snižoval na moji úroveň. Jak to poznal? Myslím, že to nedalo takovou práci, když je svědkem toho, jak se na počítači občas trápím s triviální věcí, musí se jistě v duchu smát. Já to celkem i beru, když mě počítač hodně naštve, vytáhnu ho ze zásuvky a během minutky je ticho (u notebooků to trvá o dvě hodinky déle). No a tak si minulý týden stáhl aktualizaci a prý ať restartuji počítač, tabulka se mi tam objevovalal každou chvíli, tak jsem to po čase skutečně udělal. Hnedle poté se mi zobrazila hláška, že se prohledává počítač, zda zde nejsou nebezpečné programy. Všechno jak má být.
Ovšem ouha..., chtěje se připojit na internet objevila se mi hláška:

Zůstal jsem v klidu, vím si v takových situacích celkem rychle rady, vypnul a zapnul jsem počítač. Ale nic nepomohlo. Až jsem na to kápnul, kdesi v ústředí Microsoftu jim žačala blikat kontrolka, že si Staněk změnil prohlížeč, a tak se mnou udělali krátký proces, prostě mi Chrome od Googlu zablokovali a já jsem se musel poníženě vrátit k jejich Exploreru, abych si přečetl:

Jak se zdá, vše je, jak má být. Všichni mohou být spokojeni. Přesto z toho mám divný pocit.
Až doposud jsem nebral vážně řeči o tom, že nadvláda Mirosoftu je na škodu, nyní si to myslím také. A tak tedy mohu doporučit nový prohlížeč Chrome, sám ovšem musím, zdá se, zůstat u Exploreru. Jestli máte podobné zkušenosti nebo mi dokážete poradit budu rád za jakoukoliv připomínku.

Kdybych si mohl vybrat...

Kdybych si měl někdy v budoucnu vybrat, kde se narodím, asi bych zvolil nějakou planetku, kde den trvá minimálně 25 hodin, protože za těch 24 se nic nestihne, alespoň v poslední době mám takový pocit. A když už bych měl na výběr, sáhl bych po planetce, kde každý měsíc má 32 dní, protože do těch 31 se nemohu s úkoly nikdy vejít. Jo a rok by podle mých představ měl mít minimálně 367 dní, protože ani v přestupném roce nestihám plnit vše do roční uzávěrky. 

No a když už si tedy mohu vybírat pak planetu, kde je rok rozdělen do 4 částí, v kterých bude od všeho něco, v jednom bude chladno, v druhém bude teplo, a pak dvě voňavé části roku, jedna by byla do hnědé barvy a druhá do zelené, protože zelenou mám rád. Ta druhá, zelená, by byla veselejší. Obloha by podle mých představ byla modrá a na obloze by plulo žluté slunko, protože zelená už je tráva a už by té zelené bylo moc. A aby to bylo pestřejší, po té zelené trávě bych nechal rozkvést květiny. Použil bych třeba žlutou, jako odraz slunka nahoře... Prostě by to byla ta nejkrásnější planetka na světě... 

Snad by mně potom ani nevadilo, kdyby náhodou na té mojí planetce neměl den 25 hodin, ale jenom 24, možná bych ustál i 31 dní od každého měsíce a mít na dosah takovou planetku netrval bych ani na těch 367 dny do roka. Takové detaily by v mém rozhodování nehrály žádnou roli. Hlavní je, že je tu krásně...

Valdštejnské slavnosti se blíží!

Již tradiční kulturní akce se s dvouletou pravidelností uskuteční ve dnech 15.- 17.5.2009 ve Frýdlantě v Čechách. Tato akce vyniká nad podobné z několika důvodů. Především mají Valdštejnské slavnosti své počátky již v roce 1934, kdy se konaly poprvé k třístému výročí zavraždění vojevůdce. Od roku 1994 se konají moderní slavnosti, které se pořádají vždy po dvou letech. Mají regionální přesah, který se odráží v účasti zahraničních účastníků i návštěvníků. Počet hostů neustále roste. Poslední slavnosti v roce 2007 navštívilo 32 tisíc lidí, což je na kapacitu města Frýdlant až dost. Ale přesto je každý návštěvník vítán a osobně mohu říci, že stojí za to.

A na co se můžeme o slavnostním víkendu těšit?

Centrem celého dění je náměstí před radnicí. Zde mimo mnoho zajímavých stánků prezentující tradiční výrobce, české komodity a udržovatele tradic je téměř neustálý kulturní program: taneční skupiny, šermíři, hudební skupiny. Zde se také poprvé objeví samotný Valdštejn, kterého již několikátý rok hraje téměř Valdštejnův dvojník. Na náměstí dojde k verbování a poté se z náměstí odchází na nedalekou louku za město, kde se odehraje již tradiční bitva. Je toho samozřejmě více, ale na co bych chtěl ještě upozornit, je program v sobotu ve 20 hodin na frýdlantském zámku, po jehož skončení následuje pochodňový průvod. Když si najdete pěkné místo pro vychutnání této scény, mohu zaručit, že se na pár minut opravdu přesunete o pár století zpět, do doby, kdy na frýdlantském panství vládl pevnou rukou sám vévoda. No a ve 22.30 nesmíte chybět na náměstí, kde se odehraje ohňová show. 

Je toho mnoho, co se během víkendu odehraje. Stačí si jen přát, aby i tentokrát bylo pěkné počasí a aby vše vyšlo na výbornou. Více informací naleznete na internetových stránkách http://www.valdstejnske-slavnosti.cz .

 

Tak Obama je prý Přemyslovec

Věděl jsem to už od začátku, už jak jsem ho viděl vycházet před Pražským hradem, mě to napadlo. Jeho kukuč jsem už někde viděl a nebylo to v televizi. Pak jsem si přečetl noviny a měl jsem jasno. Americký genealog českého původu, Rechcígl, vypátral větev rodokmenu amerického prezidenta Obamy, která vede až ke knížeti Bořivoji. Hned je člověk klidnější, když ví, s kým má tu čest. Tak Přemyslovec. Ale že nás to nenapadlo hned, už jak říkal česky "sametova revoluce". To takový Američan neřekne, Bush by se mohl postavit na hlavu a neřekl by to. Ba ne, Slovan se v novém prezidentovi Spojených států nezapře. Teď už mu věřím, že to myslí opravdu vážně, svět je v dobrých rukou.

Něco mi tam ale stále ne a nesedělo, až mi do došlo. Jeho barva kůže, vždyť je to černoch...? Jestli je tedy pravda, že má své předky mezi Přemyslovci, pak Přemyslovci byli černoši. Já vím, už je to dávno, ale jakto že jsme na to zapomněli? Inu, lidská paměť je krátká a i ta nejdokonalejší kresba časem vybledne.

Hlavně, že jsme všichni Slovani. Jen doufám, že další prezident Spojených států nebude Číňan, kdoví jaké souvislosti bychom ještě našli...

Bible v novém

Nemusí být člověk pobožný, aby k jeho základním znalostem patřila i kniha knih. Konec konců naše kořeny jsou s touto knihou neodmyslitelně spojeny. Je to kniha, která hýbala dějinami, a nejen proto má co říci i dnes.

Proto stojí jistě za pozornost dlouholetý projekt, který se v dnešních dnech dostal do svého závěru. Je jím nový překlad všech knih Bible, kompletní Starý i Nový zákon. Zprvu byl tento překlad uváděn jako Nový překlad Bible kralické s odkazem ke vzoru, který si autoři zvolili. Později přešli k názvu Překlad pro 21.století.

V současné době máme pro moderní dobu několik překladů Bible. Je zde Bible kralická, jejíž překlad je prakticky ze 17. století, její jazyk je honosný, vznešený, ale pro běžné čtení nepraktický, není zde vždy patrné přesné zněním. Další možností je ekumenický překlad Bible, který vznikal pod vedením mnoha odborníků a pochází ze 70. let minulého století. Tomuto překladu je již rozumět bez problémů, ale pro běžné čtení to také potřebuje více úsilí při pátrání po významu slov. A protože České země se vždy řadily mezi přední, co se týká překladů Bible, rozhodl se tým pod vedením překladatele Alexandera Fleka v této tradici pokračovat.

No a před pár dny svoji práci dokončili. Slavnostně byla Bible představena na několika místech v republice. Základní verze stojí dvěstěpadesát korun, s imitací kůže pak pět set korun. Komu ovšem stačí samotný text v pdf formátu, pak na stránkách http://www.nbk.cz/ naleznete kompletní nový překlad a nejen to, zdarma zde můžete stahovat audio nahrávky Nového zákona, který čtou známé osobnosti jako například David Vávra nebo Petr Forman. Zkrátka každý si vybere. A ať už se do nové Bible podíváte z pouhé zvědavosti či s hlubším záměrem, jistě to stojí za to.

Nebuďme příliš skromní...

Nebudu tvrdit, že jsem to nečekal, už v době, kdy jsem si zakládal tyto stránky, mi bylo jasné, že o ně bude velký zájem. Přiznejme si, internet je sice rozlehlý a téměř nekonečný, ale opravdu kvalitního čtení je zde poskromnu. Sám vždy dlouho hledám něco kloudného, až nakonec skončím u svého blogu, který mě nikdy nezklame. Zde se totiž téměř vždy dozvím něco nového, ale zároveň se u čtení pobavím, v slabších chvilkách se i zasměji, prostě moje stránky nemají chybu a v současné nabídce nemají ani konkurenci. Tak tohle všechno jsem věděl. Přesto mě návštěvy z minulých dnů překvapily.

Pochopím, že stránky navštíví takový slovenský čtenář, přeci jenom nejsou mezi námi rozdíly, ještě poberu, že se sem zatoulá polský návštěvník, ale prosím, odpoví mi někdo, jak se to tak namane, že na české stránky zavítá host z Malajsie, Chile nebo Mexika či Brazílie? To stále nějak nepobírám. Já jsem vlastně stále nějak nepobral, jak to všechno funguje. Samozřejmě jsem si o tom něco přečetl, a princip jedniček a nul ve vzduchu jsem přijal. Přesto mě stále neleze do hlavy samotný smysl internetu. Teď to píši kdesi v Čechách a za chvíli si to při použití překladače může přečíst někdo na druhé straně zeměkoule, kterému slunce svítí z druhé strany.

To je zajímavá představa, ale zároveň velká odpovědnost. Například až budu v následujících příspěvcích psát tipy na výlet, budu muset počítat s tím, že takový host z Turecka, bude muset absolvovat v Českých drahách více přestupů nebo budou muset České dráhy upravit svůj grafikon. Zároveň budu muset dbát na to, abych si nemístným vtipem někoho nepohněval, ne všichni rozumí českému humoru. Budu se muset vynasnažit, aby i takový Rumun, přišel znovu. Asi to nebude nic lehkého. Svět je pohybu, tak tomu budeme muset jít vstříc. Takže buďte vítáni Češi, Američani, Francouzi, Britové, Slováci, Skotové, Mexičani, Brazilci, Malajčani, Němci, Poláci, Kanaďani, Chilani, Rumuni, Egypťané, Litevci i Turci.

Tesco vám představuje nový obchodní dům My Liberec

• stále nízké ceny
• skvělé služby
• světové značky

Ještěd se loučí s Ještědem

Provoz obchodního domu nepřerušen!

Febiofest se opět vydařil

Měl jsem malinko obavy, přeci jenom krize je krize a postihla už více míst, k tomu určité zprávy v médiích o tom, že vše není tak super jako loni... Ale obavy byly neopodstatněné. I přes finanční krizi a i přes nepřízeň České televize, která, jak již bývá v naší české kotlině zvykem, přeci nebude podporovat úspěšné, a proto pro letošek rozvázala s Febiofestem spolupráci, se mezinárodní festival filmu, televize a videa vydařil. Skoro všechna představení byla již předem vyprodána, mnoho filmů doprovázela diskuze s tvůrci a samostatnou kapitolou je Music festival, který zaplnil celé třetí podlaží podzemních garáží.

Při počtu na dvě stě filmů je nemožné, aby člověk zhlédl byť i jen desetinu, k tomu jestliže je omezen třemi dny víkendu, nemůže pomýšlet na větší záběr. Proto jsem byl rád, když jsme stihli shlédnout šest snímků. Všechny byly originální a až na ten poslední, bych je mohl vidět znovu a proto je mohu doporučit.

1.Synekdocha, New York

http://www.youtube.com/watch?v=vj61ZA_p-n4&feature=player_embedded

Hned na prvním filmu se nám přihodila nemilá věc, nechápu, jak si někdo může do kina přijít pozdě, takové lidi bych nechal čekat venku, sám jsem se ale dostal do podobné situace a byl jsem rád, že mne pustili. Hned ze začátku jsem ale začal mít pocit, jestli jsme tu správně. Film totiž začínal velice rozvážně, dalo by se říci, jako snímek do hlavního vysílacího času v běžné televizi. Ve chvíli, kdy si jedna z hlavních představitelek vybírá dům a jako mínus zmiňuje: "Ale vždyť tu hoří!?" A makléřka ji odvětí: "Chápu, je těžké vybrat si způsob smrti," jsem zjistil, že jsme tu spávně. Mimochodem ten dům hoří ve filmu ještě po sedmnácti letech, takže žádné obavy.

V popisu filmu je: Režijní debut scénáristického šílence Charlieho Kaufmana. A šílené to opravdu je. Hlavní hrdina, divadelní režisér, má spousty problémů opouští jej žena s dítětem, vidí, jak stárne, a trpí spoustou nemocí. Dostává finanční grand na svoji další hru, má v plánu udělat hru o svém životě, a tak tu najednou začnou vznikat dva světy, ten reálný a ten divadelní, začnou se různě proplétat, až do krajnosti takže není jasné, co právě sledujeme. Dvojník reziséra spáchá sebevraždu, kterou sám režisér nebyl schopen dotáhnout do konce, a tak režisérovu roli převezme herečka, která jej později nahradí v režisérské židli a režisér sám hraje nakonec sám sebe. Vyznění filmu? Všichni jsme originál, nikdo tu není pouze za někoho. Šílené, ale výborné a dotažené do úplného konce.

2.Občan Havel přikuluje

http://www.youtube.com/watch?v=_JXxR9M4j54&feature=player_embedded

I zde jsem měl malinko obavy, jestli se nejedná pouze o snímek, který bude těžit z úspěchu dokumentu Občan Havel. Bál jsem se zbytečně. Snímek zachycuje vznik nahrávky divadelní aktovky Audience od Václava Havla a rozhovory s pamětníky přibližuje tehdejší situaci. Havel se tehdy dostal do zaměstnání v Trutnovském pivovaře, kde přepravovali sudy. Jistý protest vůči tomuto postavení projevoval tím, že do zaměstnání jezdil v mercedesu, který ale nemohl parkovat v areálu pivovaru, ale za branami. Je zajímavé slyšet od tehdejších dělníků, ředitelů i estébáků, jak na tehdejší dobu vzpomínají. Každopádně Havel byl a je osobnost. Také vřele doporučuji.

3.Buena Vista Social Club

http://www.youtube.com/watch?v=6JEdf7XsV5g&feature=related

Zatímco u předešlých snímků jsem nevěděl do čeho jdu, v případě Buena Vista jsme vsadili na jistotu. Jedná se o hudební dokument, který zachytil bývalé hudebníky z dnes již neexistujícího havanského klubu na Kubě. Tito hudebníci, kterým je v dokumentu již přes osmdesát let, se dali dohromady, natočili společně desku a vystoupili na několika koncertech. K vrcholům patřil koncert v New Yorku. Dokument sleduje jejich osudy a hlavně se snaží zachytit jejich charismatické osobnosti, z nichž i v takovém věku sálá energie. Lahoda pro oči i uši.

4.Studený oběd

http://www.youtube.com/watch?v=QmFcu_lRfJs

Tak tenhle snímek bych pro lepší pochopení musel vidět znovu, každopádně za celý film jsem se ani jednou nepodíval na hodinky, uteklo to velice rychle. Film byl složený z jednotlivých epizod obyčejných lidí. Příběh začíná tím, že jednomu přiteplenému mladíkovi, který bydlí v laciném podnájmu a nemá na činži, pták posere vestu. Protože nemá vlastní pračku, vleze k sousedům do sklepa, aby si ji tam vypral a potom si uvědomí, že v kapsách má své poslední peníze. Aby zastavil pračku, vytrhne pojistky. Je vyhnán správcem domu, který musí volat opraváře. Při nahození pojistek, zabijou jednoho souseda, který se zrovna šťoural v zásuvce. Tento soused žil se svojí dcerou bez kontaktu s civilizací a ve sterilním prostředí. Po smrti otce si musí sbalit kufry a vyjít do světa, který ji připadá nepřátelský. Ale nakonec své místo najde.

5.Preludium

http://www.youtube.com/watch?v=jrIGBw89zok&feature=player_embedded

Naprosto jedinečný film odehrávající se celý v jednom záběru. Takže když se zkazil záběr, mohl se film točit znovu. Dohromady to prý takhle točili pětkrát. Ty předchozí záběry skončili konfliktem s bezdomovci nebo s taxikářem. Příběh se odehrává v podvečer v kodaňských ulicích, kde se prolínají osudy několika osob. Hlavní hrdinka filmu Ruth hledá Milovana, který záhadně zmizel. Eva opouští svého manžela Larse, který vede meditační kurzy. Vše do poslední minuty naplánováno, a přesto vše mělo otevřený konec. Na konci filmu přišli na otázky diváků odpovědět režisér Johan Melin a hlavní herečka Anna Fabricius. Podle nich se vše mělo odehrávat v klidných ulicích, ale náhoda tomu chtěla, že zrovna ten den vyhrál Irák mistrovství ve fotbale, a tak probíhají v ulicích bujaré oslavy jako kulisy celého příběhu. Kameraman se přepravoval na skateboardu a režisér jezdil na kole. Výborný snímek, který si zaslouží pozornost!

6.Za všechno může láska

http://www.youtube.com/watch?v=suiHxcNFeD8&feature=player_embedded

Jediný film který jsem opravdu nepochopil. Proto jsem se těšil na ohlášenou diskuzi s režisérem, doufal jsem, že se ho někdo odvážně zeptá, o čem ten film vlastně byl nebo co tím chtěl dívákům říci. Možná snad že je na světě málo lásky, protože se to celé odehrává v blízké budoucnosti v New Yorku, který je plný nevysvětlitelných úmrtí kvůli srdci. Že jako by jim chyběla láska. Dva hlavní hrdinové spolu řeší rozvodové řízení, ona je slavná krasobruslařka a chce s tím skončit, proto si její lidé pořizují náhrady v podobě očíslovaných holek. Se svým manželem utíkají kamsi do Polska, aby tam vystoupili ve sněhové krajině a společně umrzli. Do toho nakonec ti létající Ugaňdané, přivázaní provazy. Opravdu úlet, na tenhle film nechoďte. A režisér Thomas Vinterberg asi věděl, proč si šel raději prohlédnout jarní Prahu, než aby nám vysvětloval, co tím myslel.

Febiofest je již několik let unikátní přehlídkou velice zajímavých snímků, a už jen uvedení na Febiofestu vypovídá o hodnotě filmu. Proto jsem rád, že se to potvrdilo i letos, alespoň u filmů, které jsme viděli. Celková atmosféra s hudebním doprovodným programem potom pouze dotvrdí, že se vyplatí na festival zavítat i příští rok.

Den, kdy přijely bagry

Tak už se do toho pustili. Těžká technika se zakousla do obchodního domu Ještěd. Takhle to vypadalo 23.března 2009 v 16.24 hod. Chudák obyvatel z Liberce, nejdřív mu zbořili Textilanu a teď ještě obchoďák, není kde pracovat, není kde nakupovat. Co teď? Snad jen se sbalit a jít někam jinam.

Potřebujeme k něčemu revoluce?

Žijeme v době krize, to už, až na figurku na Hradě, nikdo nepopírá. Kam se další vývoj bude odvíjet, nikdo neví. Při představě, že vše už se někdy nějakým způsobem odehrálo a my pouze opisujeme jisté dějinné konstrukty, jsme o něco chytřejší. Především si musíme přiznat, že nás to pořádně překvapilo a nikdo s tím nepočítal. Právě proto bychom měli být připraveni, že mohou nastat situace podobně nepředvídatelné. Učebnice dějepisu jsou jich plné. Co nás tedy podle nich čeká?

Můžeme se těšit na pěkné divadlo. Společenské nepokoje jsou jen slabým odvarem, následují lidové bouře, a pak příjde revoluce, která nám v tom udělá pěkný čurbes, abychom, až to přejde, zjistili, že jsme zase tam jako na začátku.

To, že dlouho nepršelo, neznamená, že už nebude, měli bychom se poohlédnout po novém deštníku. Ještě je čas, a tak si můžeme vybrat barevné provedení. Dávám přednost zelené, možná malinko do modra, ale prý je v módě oranžová nebo raději červenou, aby byl člověk vidět?

To vše se ale nestane, žádná revoluce nehrozí, všichni důležití počítali, že taková krize může přijít a nikoho ani nenapadne, aby to popíral. Bylo by to stejně nenormální jako popírat globální oteplování, a to by mohl leda blázen, a protože u nás žádný blázen není, nebude ani revoluce. No nic, snad příště...

Konec obchodního domu Ještěd

Dny obchodního domu Ještěd jsou pomalu sečteny. Vlastně to všechno bylo velice rychlé, a to přes to, že je to již přes rok, kdy se o konci této budovy v centru Liberce začalo mluvit. Zpočátku to vypadalo, že zasáhnou ochranáři a zapíší budovu do seznamu památek. Jakmile majitelům Tesca začalo být jasné, že proti nim stojí slabí soupeři, začali jednat. Je jasné, že vše jednou končí a i tu nejhonosnější budovu čeká jednou konec. Jaký bude konec té které budovy si asi nikdo neumí představit. V případě Ještědu to vidíme na vlastní oči.

Je to pomalá a bolestivá smrt, téměř jak na středověkém pranýři. Nejprve začali sundávat obložení, aby bylo všem jasné, že jako je už rozhodnuto. Myslel jsem si, že mají málo peněz, tak to potřebují hodit do sběru, aby mohli pokračovat. Nebo využili obložení pro nové centrum, které začali stavět hned vedle? Každopádně to vypadalo dost ohyzdně a asi tím chtěli dokázat, že se jedná o komunistický paskvil. Pak začali postupně odbourávat jednotlivé boční části, které zadělávali náhradním zdivem. To vše za plného provozu. Mezitím se dostavělo honosně se tvářící nákupní centrum My, které postupně pohltí celé prostranství.

No a pak nadešla chvíle, kdy obchodníci sbalili své švestičky a přešli o dům dál. A co zůstalo v Ještědu? Hrozdný čurbes, staré vybavení. No a co tedy s tím? Udělali akci odneste si kus Tesca domů. A na lidi to zabralo. Jistě si připadali jak v ráji, taková židle přišla na desetikorunu a skříň na necelou padesátku. No, jak v ráji. Taky jsem se tam zašel ještě jednou podívat a představit si slavnou éru, kterou dům zažíval. Dalo hodně práce si to představit, když kolem bylo tolik nepořádku a vedle mě se lidi rvali o poslední kusy židle za kačku. Ale jsem rád, že jsem se tam podíval.

Netvrdím, že v posledních letech vypadal Ještěd nějak vábně, když se do budovy od sametové revoluce neinvestovalo, tak to muselo být vidět, ale po opravě a možná citlivé přestavbě bychom mohli mít v Liberci jednu pozoruhodnou pomátku z nepozoruhodného období.

Konce centra My se nedočkám, ale umím si představit, že to bude podobně absurdně-tragické jako konec obchodního domu Ješted. Začátky jsou vždy veselejší než konce...

Letohrádek královny Anny

Letohrádek královny Anny stojí na Pražském hradě. V letech 1538-1565 jej nechal vystavět pro svou manželku Annu Jagellonskou Ferdinand I.,letohrádek je vystavěn v renesančním stylu.


---- 
Odesláno z mobilního telefonu Sony Ericsson

Jen tak...

Tak jestli se tento příspěvek objeví na blogu, budu velice rád...

Mnichovská smlouva v Národním muzeu

Na výstavě Republika, která byla připravena k 90.výročí vzniku Československa v Národním muzeu, je k vidění trojice originálů Mnichovské smlouvy. Musím říci, že jsem čekal nějaký honosně upravený dokument psaný zdobeným písmem a drahým ingoustem, a podle reakce ostatních návštěvníků jsem nebyl sám. Nejen mne tedy překvapilo, že mnichovská smlouva vypadá jako tisíce jiných papírů vzešlých od pilných a tvořivých úředníků. Je psaná na stroji na běžném kancelářském papíru a jediné, co upoutá, je snad skupinka podpisů na jejím konci. Jak může takový kus papíru ovlivnit osudy tolika lidí? Jak mohl takový kus papíru ovlivnit osudy celého národa? Takže nejzajímavější častí této smlouvy je její příloha, kde je v barvách vykresleno zabrané území. Vedle mnichovské smlouvy nabízí výstava pohled na první republiku ze všech možných úhlů. V názorných kulisách zde člověk pozná, například jak vypadala v té době kavárna, jak si vedl průmysl, které publikace vycházeli nebo zde může nahlédnout do prvorepublikového novinového stánku. Výstava trvá do 15.března.

Češi se jen tak nezmění

Mistrovství skončilo. Myslím, že bylo uspěšné a takový cizinec, kterých přijelo dost, si asi nemusí stěžovat. Jistě se mu příprava tratí líbila, o zajímavé závody nebyla nouze, sněhu bylo dost, a tak už záleží pouze na tom, jak se mu líbil Liberec a okolí. Myslím, že jsme si z pohledu cizince nevedli špatně.

To z pohledu českého to vypadalo poněkud jinak. Už od začátku to doprovázelo spousty zmatků. Před rokem sváželi sníh z chráněných Jizerek a dokonce z upravených tratí pro rekreační lyžaře s takovou arogancí, že si to z morálního pohledu koledovalo zakázání celé akce. Arogance peněz.

Ale to už je pryč, jestli přípravě něco přálo, pak to bylo počasí. Přes všechny naše žabomyší spory napadlo tolik sněhu, že jej bylo až moc.

Stánků navezli do města tolik, že to vypadalo na stěhování národů, nakonec byla otevřena sotva třetina a bylo to přesně tak, jak jsem se obával. V každém druhém byla nabídka téměř totožná. Nějaká ta klobása, svařák, když už to stálo za to tak bramborák. Ceny byly opravdu světové svářák 30-35Kč, bramborák za 50, klobása za 60. Ne všude to tak bylo, ale většinou drželi basu a děsně se zlobili, že k nim lidi nejdou. Mysleli si, že přijedou cizinci, a pak je natáhnou. Typicky české.

Byl jsem na třech závodech, z každého mám jiné zážitky, ale jeden byl společný, chování některých českých fanoušků. Stál jsem u skupinky německých fanoušků, už se to pomalu štosovalo a každý si chtěl zabrat dobrou pozici. Pak vedle mě přišel takový český tatík, celkem vulgárně na mne začal tlačit a čekal , že ustoupím, chvíli jsem odolával, ale pak jsem ustoupil. Bylo mi jasné, že mne považuje za Němce. Před námi stála Němka a on se tedy posunul a začal tlačit na ni. Ta se důrazně otočila a koukala, co chce, začal křičet, že nevidí, tak ať uhnou. Začal kolem sebe mávat rukama a uhodil mi do foťáku. Otočil jsem se na něj a zeptal jsem se ho jestli má nějakej problém, jak zjistil, že jsem Čech, tak vyklidil pozici a odešel. Typicky české.

Když skončil poslední závod, padesátka mužů, kterou vyhrál Nor Peter Northug, tak předávali medaile přímo na stadionu a prosili diváky, ať neodcházíme, že bude slavnostně předána pořadatelská vlajka, tak jsme počkali. Dali si na čas, mrzli jsme tam ještě hodinu po závodě, ale dost lidí si počkalo, proto nás o to víc překvapilo, když se pro tribunu diváku hlavní ceremoniál odehrával zády k nám a ještě za deskou reklam, už to mluví za vše, koukali tak na deset lidí a děkovali divákům. Hrůza. Je vidět, za co jsme jim stáli. Typicky české.

No a samostatnou kapitolou jsou, myslím, média, to jak o tom informovali byla hrůza. Nic nevidět pozitivně, třeba jim vadilo, že divák stojí ve sněhu. To jako chtěli chodit na lyžařské závody v lodičkách? Typicky české.

Ale hlavní je, že se to povedlo, a kdo přijel kvůli pěkným závodům na lyžích, tak jistě nebyl zklamán.

Lukáš Bauer- stříbro na MS Liberec 2009

Tak jsem byl u toho, když v pátek vybojoval Lukáš Bauer stříbro na mistroství světa. Byl to výborný závod, obzvlášť když téměř do poslední chvíle na mezičasech Bauer vedl. Nakonec tedy druhé místo a první medaile pro Českou republiku. Naprázdno tedy český tým nevyjde.

Závod zaznamenal více návštěvníků než předchozí klání a i medailová ceremonie, ze které pochází fotografie, zaplnila do posledního místa náměstí před libereckou radnicí. Nezapomenutelný zážitek.

Na mistroství bude sněhu dost!

Venku je pěkná zima. Není se čemu divit je únor a chumelí plným právem. Ale stejně jsem nečekal, že to tak dobře výjde, aby na Mistroství světa v Liberci bylo tolik sněhu, inu štěstí přeje připraveným. A jak je vidět, tak pořadatelé byli natolik připravení, že dnes ani nevědí kam s přebytečným sněhem, ale to je nakonec dobře.